Skip to main content

Autor: Martin Zemanek

Honza

Honza je rodilý Brňák. Narodil se v roce 1957 na “Obilňáku” a v moravské metropoli strávil celý život. Má o dva roky mladší sestru, se kterou měl občas sourozenecké třenice, ovšem jakmile šlo o něco důležitého, tak byli spojenci, kteří táhli za jeden provaz.

Od malička jsem sportoval

Na svoje dětství vzpomíná trochu nostalgicky. „Byla doba, kdy televize hrála málo, mobily a počítače nebyly. Když jsem přišel domů ze školy, hodil jsem tašku za dveře a hned běžel ven za kamarády na hřiště.” Společně hráli fotbal nebo různé hry. Rodiče oba sourozence vedli ke sportu od útlého dětství, a proto v šesti letech oba sourozence přihlásili na plavání. Honza se kolem vody „motal” do pětadvaceti. Do patnácti závodně plaval, potom udělal zkoušky a stal se trenérem a rozhodčím mladých plavců. Během toho stíhal hrát druhou ligu ve vodním pólu, kterou jeden rok s týmem ovládli. Získával také úspěchy v ploutvovém plavání. Honza má obecně nadání pro sport. Věnoval se tenisu, volejbalu nebo si rekreačně zahrál fotbal a golf s partou spolužáků.

Byl jsem největší hoteliér v Evropě

Základní školu vychodil v Brně na Kotlářské a poté šel do učení na obor frézař. Jakožto nadaný student dostal možnost udělat rozdílové zkoušky do druhého ročníku, a díky tomu se dostal na průmyslovku. Střední školu úspěšně vystudoval a následně chvíli pracoval v Transportě Brno. Tam mu bylo po nějaké době řečeno, že pro něj nemají místo, ať jde ještě studovat VUT strojní fakultu a tak se stalo. Jako vysokoškolák musel ve třetím a čtvrtém ročníku jedenkrát za týden absolvovat tak zvanou vojenskou katedru. Narukoval v Brně na letiště a poté sloužil v Havlíčkově Brodě u vrtulníků. Na vojnu vzpomíná rád. „Byli jsme tam dobrá parta, akorát velitel byl pěkný protiva.” Nedlouho na to se na jednom večírku seznámil se svojí ženou Jarmilou. Následovala svatba a deset měsíců poté se jim narodil syn. Honza se poté vrátil do Transporty Brno, kde vydržel až do doby, než ji zavřeli. Krátce po revoluci pracoval rok jako OSVČ. Poté se přihlásil do konkurzu na vedoucího správy tělovýchovných zařízení pod VUT, který vyhrál. Po nějaké době byl požádán, aby se zúčastnil výběrového řízení na tajemníka fakulty architektury, ve kterém opět uspěl. Na této pozici vydržel patnáct let. Následně byl pověřen aby vedl a spravoval koleje VUT. Na toto období vzpomíná: „Byl jsem největší hoteliér ve střední Evropě. Spravoval jsem bezmála sedm tisíc lůžek a vařilo se jeden a půl milionu teplých obědů ročně.” Než se Honzovi obrátil svět vzhůru nohama, pracoval opět jako tajemník, tentokrát na fakultě výtvarných umění.

Za všechno může ucpaná céva

Honza není typickým “páteřákem” jako většina našich klientů, protože neutrpěl klasický úraz, ale jeho ochrnutí způsobila ucpaná céva. „Stalo se to ráno 28. května 2018. Začala mě brnět levá noha a já si říkal, že jsem si něco skřípnul, a tak jí rozcvičím. Došel jsem k sedačce, začala mě brnět druhá noha a já během pěti minut ochrnul na spodní polovinu těla.” Honza si zavolal záchranku, která ho během krátké doby přivezla do Fakultní nemocnice Brno. Podstoupil CT vyšetření a magnetickou rezonanci, která odhalila ucpanou cévu, jenž utlačovala míchu. Operace by nic nevyřešila a tak se lékaři snažili pomocí kapaček sraženinu rozpustit. Bohužel ucpaná céva zanechala fatální následky a Honza zůstal ochrnutý. Aby toho nebylo málo, tak za dva dny po sérii vyšetření odhalili k Honzově smůle malý nádor na plicích. Během čekání na operaci plic Honzu přeložili na rehabilitaci, kde s ním začali pomalu cvičit. Po odoperování nádoru v červenci toho roku byl převezen na spinální jednotku. „Tam začala ještě intenzivnější rehabilitace. Učil jsem se všechno od začátku – od oblékání až po vyprazdňování. Byl to ale dobrý základ na to nepolevit, makat a věřit, že se to zlepší.” Tento fakt umocnil rozhovor s paní doktorkou Vašíčkovou, která Honzovi zcela otevřeně řekla, že to, co se nespraví do dvou let, tak už se nejspíš nerozhýbe. „Bylo mi jasné, že už to nebude jako dřív, tak jsem to vzal jako fakt, protože vím, že poškození míchy a mozku je nevratná věc.” Velkou oporou mu byla a je rodina a také přátelé, kteří ho navštěvovali a pomáhali mu s čím bylo potřeba. Také se časem zúžil okruh přátel na ty opravdové. „Ne každý dokáže takový zlom v životě ustát nebo ho prostě přijmout.” věří Honza.

Před pár měsíci by mě nenapadlo, že budu řešit tak banální věc, jako je oblékání

Začátkem září 2018 Honzu převezli do Kladrub, kde pokračoval šest měsíců v rehabilitaci a v tréninku běžných i nových věcí, které by ho před pár měsíci ani nenapadly. Řešil správný vozík, kvůli kterému si musel pořídit také nové auto a další pomůcky, které potřebuje každý den k tomu, aby byl co nejvíce soběstačný. Během pobytu v Kladrubech rodina řešila hlavně bezbariérové úpravy v rodinném domě – nájezd do domu, sprchový kout, manipulační prostor a podobně. V Kladrubech se na prezentaci Fenixu potkal s našimi kolegyněmi a díky tomu se o nás poprvé dozvěděl. Po návratu domů věděl, že se cvičením nesmí polevit. Vzpomněl si na Fenix a tak se ozval Kristýně Náhlíkové, která mu zanedlouho nabídla rehabilitace. Honza se tedy v květnu 2019 stal našim klientem a jezdí pravidelně na cvičení.
Po vší smůle, kterou měl, zůstal Honza sice na vozíku, ovšem třeba při nastupování do auta se dokáže postavit na nohy a ujde s doprovodem i pár metrů o berlích.

I když jsem skončil na vozíku, tak opět spravuji budovy

V roce 2019 se mohl vrátit zpátky do práce, ale kvůli staré budově s bariérami musel změnit post i působiště. Zhruba rok pracoval na strojní fakultě na správě budov a nyní pracuje na poloviční úvazek v CEITECu (Středoevropský technický institut), kde je opět na správě budov. Svůj volný čas aktuálně věnuje vnukovi, kterému jsou necelé tři roky. Když je prostor, tak si “zaleze” do svého kamrlíku, kde třeba brousí nůžky a nože. Stará se o dům, kolem kterého je stále co dělat. Hodně čte, nebo si s Kontaktem (brněnský sportovní klub pro hendikepované) jde zaplavat.

Na otázku, jestli má nějaké přání do budoucna, odpovídá a směje se: „Aby nebylo hůř.”
Lidem, kteří se ocitnou v podobné situaci Honza vzkazuje: „Nevzdávejte se, makejte na sobě! Život i přes ten hendikep je krásný.”

Pavlína

Pavlína se narodila v roce 1990 v Olomouci, kde také prožila své dětství a dospívání. S rodiči, bratrem a prarodiči bydlela v rodinném domku na kraji Olomouce, takže to měla kousek do přírody, ale zároveň i do centra města. Spoustu času také trávila v tátově rodišti, v Rudě nad Moravou, kde rodiče postavili útulnou chatku. Téměř vždycky tam s nimi jezdili známí, bylo tam spousta dětí a zábavy. Pavlína s rodiči a bratrem také ráda cestovala, poznávala Česko i nové kraje. Bratr je o deset let starší a v dětství svoji sestru ochraňoval a čím byla starší, tím více si rozuměli. Jako dítě vyzkoušela kde co, ale u ničeho dlouho nevydržela. Tedy až na jednu věc a to byl skaut. „Byly jsme bezva parta, jezdili jsme na tábory a na výlety.“ Pavlína také často chodívala na koncerty, do divadla a ze sportů měla nejraději lyžování a hlavně snowboard. “Na svoje dětství a dospívání vzpomínám moc ráda.“

Práce na Kociánce mě moc bavila a dávala mi smysl

Už na základní škole Pavlínu bavilo se starat o druhé: „Byla jsem vrba pro kamarády, hlídala děti, doprovázela vozíčkáře, a proto jsem se také hlásila na sociálně právní střední školu.“ Ten rok tam byl velký nával a Pavlína se na školu nedostala. Nakonec vystudovala školu cestovního ruchu, i když jak později zjistila, nebyla to úplně její parketa. Proto si hned po maturitě udělala sanitářský kurz a kurz pracovníka v sociálních službách. V Olomouci žádné místo nesehnala a tak neváhala a odstěhovala se do Brna, kde nastoupila jako osobní asistentka na Kociánku k zdravotně postižené mládeži. „Tuto práci jsem měla moc ráda. Naplňovala mně, dávala mi smysl a z některých klientů se stali i mí kamarádi.“

Okolnosti mého úrazu si nepamatuji

Život se Pavlíně změnil jednoho červencového rána v roce 2013, kdy přepadla přes zábradlí balkonu svého bytu. Pád ze třetího patra na betonový chodník měl fatální následky a byl zázrak, že ho vůbec přežila. „Okolnosti mého pádu a první týdny po něm si vůbec nepamatuji.“ Po operaci byla tři týdny v umělém spánku a nikdo netušil, jaké následky bude mít po probuzení. Prognózy nebyly vůbec dobré a vzhledem k výši léze jí lékaři sdělili, že její stav je bohužel neměnný. „Verdikt zněl jasně – kvadruplegik a dál budu zcela závislá na pomoci druhých.“

Na spinálce jsem si uvědomila, že můj život bude jiný a bez pomoci ho sama nezvládnu

Z brněnské jednotky intenzivní péče byla Pavlína převezena na OCHRIP do vojenské nemocnice v Olomouci. „Tady jsem si poprvé začala uvědomovat svůj stav. Přestože jsem v té době nemohla mluvit, necítila ani jednu končetinu, byla napojena na přístroje, nepropadala jsem panice a stále věřila, že se můj stav časem zlepší.“ Denně za ní docházela mamka a kamarádi, což jí moc pomáhalo. Co nevydrželo, byl vztah s tehdejším přítelem. „Alespoň se ukázalo, že by mi v životě nebyl nikdy oporou.“ Po třech měsících byla převezena na spinální jednotku do Brna, kde začaly její první rehabilitace. Tam si uvědomila, že stávající život bude jiný a bez pomoci ho sama nezvládne. Po roce následoval pobyt v Kladrubech a tam se Pavlína pomalu posunovala stále dál. Rodiče mezi tím upravili dům tak, aby byl bez bariér a ona se po dvou letech konečně vrátila do domácího prostředí.

Pobyty s Fenixem mě vrací zpátky do života

Když hledala, jaké jsou v Olomouci služby pro lidi s tělesným postižením, narazila na organizaci Trend vozíčkářů. „Stali se mou srdeční záležitostí. Jsem s nimi velice spokojená a dokonce jsem se po čase stala členem jejich výboru.“ O ParaCENTRU Fenix se dozvěděla od paní doktorky na spinální jednotce. „I když bydlím dál od Brna, ráda s Fenixem a lidmi kolem něj jezdím na pobyty, které pořádají. To mě vrací zpátky do života.“

Stala jsem se členkou peer mentorů v CZEPA

Úraz Pavlíně vnesl do života spoustu zásadních změn, a jak říká: „Ne všechny jsou špatné, jak by mnozí čekali.“ Jako kvadruplegik musela začít hodně cvičit ruce, se kterými zpočátku vůbec nepohnula a při tomto procvičování objevila malování. „Samozřejmě jsem limitovaná svým postižením, ale baví mě u toho posouvat své hranice a tak zkouším různé techniky – malování na hedvábí, na porcelán…“ Moc ráda maluje pro kamarády abstraktní obrázky enkaustickou žehličkou. „Hraji si hlavně s barvami a potom je na jejich fantazii, co v obrázku vidí. Těší mě, když můj obrázek nebo hrníčky udělají někomu stejnou radost, jako jsem měla já, při jejich malování.“Protože jí vždy bavila práce s lidmi a svou původní profesi už vykonávat nemůže, začala jezdit jako dobrovolník do domova důchodců pracovat se seniory. Za tuto svou pětiletou činnost byla oceněna cenou Křesadlo, která se uděluje vybraným dobrovolníkům. Aby si dále prohloubila znalosti v oboru psychologie, absolvovala terapeutický výcvik, a byla přijata do týmu peer mentorů u organizace CZEPA.

I přes nepřízeň osudu nic nevzdávejte, myslete pozitivně a bojujte

„Musím říct, že člověk po úraze prochází několika fázemi, než svou novou situaci zpracuje a může jít dál. Nejinak tomu bylo i u mne. Zprvu je to šok, víra, že medicína může všechno zvrátit, potom je to pocit beznaděje, uvědomění si, že nebude moci dělat práci, kterou měl rád, stejně jako spoustu aktivit, jako je sport, cestování apod. Důvod, proč o tomhle mluvím je, že z mé vlastní zkušenosti nemá člověk nic vzdávat. Má sice přijmout věci tak jak jsou, ale přesto myslet pozitivně a bojovat krůček po krůčku dál. Některé aktivity, které jsem dělala dřív, si samozřejmě už dovolit nemůžu, ale spoustu dalších jsem jich zase objevila.“

Teď se raduji z každé obyčejné chvíle a ráda přijímám výzvy

Pavlína naštěstí nebyla na tyto úvahy sama. V období po úraze tu pro ni byli vždy lidé, kteří byli v určitý čas velice důležití a podrželi jí. Někteří se po čase vytratili, někteří zůstali, ale tak to v životě chodí a je jim za to vděčná. „Aby člověk mohl jít dál, musí si stejně novou skutečnost zpracovat sám v sobě. A já nakonec zjistila, že i přes všechna omezení, která mi můj nový zdravotní stav přináší, je můj život paradoxně šťastnější a bohatší než dřív.“ Před tím Pavlína žila moc rychle a život jí proplouval mezi prsty. Teď se dovede radovat z každé obyčejné chvíle a ráda přijímá výzvy, které jí život přináší. „Zjišťuji, že dál mohu dělat práci, která mě baví, věnovat se koníčkům, cestovat, navštěvovat divadla, koncerty… Prostě jsem zvolnila. Uvědomila jsem si, co je v životě důležité a co je nepodstatné, kde jsou mé limity a za čím si stojí jít.“

Miroslav

V roce 1967 se ve vyškovské porodnici narodil chlapec, kterému dali jméno Miroslav. První dva roky žil v Královopolských Vážanech, protože rodiče spravovali rodinný dům, jinak celý život žije ve Viničných Šumicích. Má o tři roky mladší sestru, se kterou si v mládí moc nehrál. „Byla to holka a ještě k tomu mladší.” Dodává s úsměvem. Jako kluk z vesnice trávil většinu času s kamarády venku. „Nebyly počítače, mobilní telefony a tak jsme v létě lítali po lesích nebo okolních vinohradech a hráli si na vojáky nebo na hřišti kopali do balonu.” Mirek kopal do balonu v místním klubu TJ Sokol Viničné Šumice až do svých dvaceti let. V zimě na rybníku hrál hokej nebo ho moc bavilo lyžování. S rodiči jezdili téměř každé léto na dovolenou do Strmilova v jižních Čechách, kde se celý týden sportovalo. Mirek, od malička sportovec tělem i duší, si týden v rekreačním středisku opravdu užíval a dodnes na to rád vzpomíná.

Dva roky vojny byly úplně zbytečné

Po základní škole Mirek nastoupil do Zbrojovky, kde se učil na nástrojaře. „Už od prváku jsme s pěti spolužáky tvořili super partu. Jezdili jsme léta v tom samém složení na chatu, na společné akce a naše přátelství trvá dodnes.” Dva roky po vyučení, to se psal rok 1986, Mirek narukoval na vojnu do Hranic na Moravě. Tam se moc dlouho neohřál a na půl roku byl převelen do Strašic u Plzně. V podobném duchu, kdy procestoval půl tehdejšího Československa, přečkal dva roky povinné vojenské služby a končil jako spojař rádiové stanice v Bratislavě. Na otázku, jak na vojnu vzpomíná, Mirek s ironickým úsměvem odpovídá: „Dva roky vojny byly absolutně zbytečné. Stačilo by půl roku, něco jako branné cvičení. Aby se o sebe člověk postaral, nabral fyzičku, uměl základy první pomoci a dokázal řešit a pomáhat v situacích, jako jsou třeba záplavy apod.” Chuť si spravil rok po vojně, to se psal rok 1989, kdy poznal svojí budoucí manželku, kterou si o čtyři roky později vzal.

Už tehdy měl velké štěstí

Po skončení vojny se vrátil zpět do Zbrojovky na pozici brusiče. Jednoho dne brousil tak, jako každou směnu, ale kus který měl brousit vyhodnotil jako vadný a proto s ním šel za mistrem. Pro kolegy byl mladý, nezkušený a tak jeho upozornění nebral nikdo vážně. Mirek na mistrovu radu dál pokračoval v broušení, během kterého se sehnul pro měřidlo. „V tu chvíli padla obrovská rána. Vadný, 30 kilový kus na který jsem upozorňoval se utrhl z uchycení, prorazil ochranný plech a po dopadu na zem udělal doslova kráter. Kdybych se neohnul pro měřidlo, tak mi to doslova urazilo hlavu.” Vzpomíná Mirek a i po tolika letech kroutí nevěřícně hlavou. Po této zkušenosti dal ve Zbrojovce výpověď. Bylo chvíli po revoluci, ve velkém se rozjíždělo soukromé podnikání a tak si Mirek našel práci u soukromníka v truhlárně. „Byla to hezká, voňavá práce, která mě vážně bavila, ve srovnání s tou předchozí.” Mirek byl nucen po čtyřech letech odejít, protože zaměstnavatel řešil více finance než práci.

Doktor přes pivo

Nedlouho potom, rok 1997, dostal nabídku pracovat ve velkoskladu brněnské pobočky Plzeňského Prazdroje. Z pozice skladníka se mu po čase naskytla příležitost dělat servisního technika. Dostal služební auto a jezdil po restauracích v Jihomoravském kraji, kde montoval nová nebo servisoval stávající výčepní zařízení. Mirka tato práce velice bavila a naplňovala. „Byl jsem takový doktor přes pivo.” Jedna vzpomínka za všechny: „To jsem třeba v létě přijel do hospody plné lidí, kde teklo teplé pivo. Lidi nadávali, netrpělivě čekali, kdy už to někdo opraví. Když jsem přijel, po půl hodině závadu opravil a teklo konečně studené pivo, lidi mi děkovali, tleskali. Bylo to úsměvné, ale milé.” Mirek vydržel v této práci až do osudného roku 2010.

Dýchat sám bylo obrovské vítězství

Od narození dcer se každé léto scházeli u souseda na grilování, koupali se v bazénu a u toho plánovali dovolenou v Chorvatsku, kam měli za týden odjet. Mirek byl s dětmi u bazénu a švagr na něj volá, že už má hotový steak. Jak to tak bývá, z Mirkových úst zazněla osudná věta. „Jenom holkám ukážu poslední skok a jdu za vámi.” Mirek si pamatuje, že skočil do bazénu, najednou zůstal nehybně ležet pod vodou a nemohl dýchat. Potom si pamatuje až to, že se probral ve FN Bohunice, kde ho hned operovali a zjistili, že má vážně poraněný 4 a 5 krční obratel. „Nevím kdy, za jak dlouho jsem se probral, ale když jsem se probral, hned jsem věděl, že je zle.” Mirek se nemohl vůbec hýbat, dýchat, všude měl samé hadičky, včetně tracheostomie v krku, která dýchala za něj. „Jedno z prvních-nejhorších období pro mě bylo, když jsem nemohl sám dýchat a měl jsem tu zatracenou hadici v krku.” Mirka doslova drželo nad vodou jeho pozitivní myšlení, vidina toho, že se naučí sám dýchat a každodenní přítomnost manželky, se kterou dýchání trénoval kdykoli to bylo možné. „Zdravý člověk bere dýchání úplně automaticky, ale v životě by mě nenapadlo, že dýchat sám, dá takovou práci. Ale já musel a chtěl dýchat sám, protože to znamenalo propustku na “spinálku”, kde se mnou mohli začít intenzivně cvičit.” Mirek vzpomíná na večer, kdy přišla sestra a oznámila mu, že přes noc už bude dýchat sám. „Já měl takový strach, že to nedokážu a udusím se. Copak můžu usnout a nemít kontrolu nad tím, jestli dýchám…” Nakonec to Mirek zvládl, ráno se probudil a dýchal sám. V tu chvíli to pro něj bylo obrovské vítězství a znamenalo stěhování na vytouženou “spinálku”. Tam s Mirkem začali intenzivně rehabilitovat. Další jeho metou bylo pohnout aspoň rukama nebo prstem na ruce, aby měl další motivaci na sobě makat.

Po čtyřech měsících Mirka poslali do RÚ Kladruby, kde pokračoval v rehabilitaci. Stále věřil, že pohne aspoň jednou rukou, aby se mohl aspoň poškrábat. Bohužel ani po osmi měsících v Kladrubech nedošlo k zásadnímu posunu v jeho hybnosti. „Nepříjemná situace byl dekubit, kvůli kterému jsem si udělal pauzu ve cvičení a odskočil si na plastiku do Brna.” Mirkova diagnóza je – tetraplegik C4-C5, ochrnutý od krku dolů a k samostatnému pohybu používá elektrický vozík, který ovládá ústy. Od samého začátku mu byla velkou oporou manželka, dcery, blízká rodina a kamarádi.

Mirek nebyl od osudného dne 14 měsíců doma. Během této doby hlavně jeho manželka sháněla potřebné informace, co všechno zařídit, jak upravit bydlení apod. Při této honbě za informacemi dostala kontakt na Kamila Vašíčka a jeho rodinu. Kamil na tom byl už pár let podobně jako Mirek a díky tomu mají s rodinou dostatek zkušeností, o které se rádi podělili právě s Mirkovou manželkou. Ta se chodila dívat i k Vašíčkům domů, jak mají upravený dům a jak zvládají každodenní život s Kamilovým hendikepem. Než se Mirek vrátil domů z Kladrub, měl upravené celé první patro – pokoj, koupelnu, kuchyň a obývák. „Když mě přivezli domů, museli mě vynést do prvního patra. Tři týdny jsem ležel v polohovací posteli a čekal, až přijedou namontovat plošinu, abych mohl aspoň před barák.” Vzpomíná Mirek na svůj návrat domů.

Srdcem stále sportovec

Když se doma zabydlel, tak i přes svůj těžký hendikep chtěl být užitečný a přinést do domácího rozpočtu aspoň nějaké peníze. Našel si svojí první domácí práci, na kterou nerad vzpomíná a ani ne po roce skončil. Po nějaké době byl osloven, jestli by nechtěl dělat obchodního zástupce v oblasti zaměstnávání osob s hendikepem. Nabídku s chutí přijal a pracuje na této pozici dodnes. Mirek i přes nepřízeň osudu nesedí jenom doma, ale naopak se snaží být mezi lidmi a užívat si života. Srdcem je stále sportovec a tak jezdí za partou kamarádů na nohejbal, které zná ještě z dob před úrazem nebo kouká na sport v televizi. Dalším Mirkovým koníčkem je cestování. S partou kamarádů z dob studií, o kterých už byla řeč, se každý rok domluví, naplánují a společně vyrazí na dovolenou. Ze začátku objevovali krásy naší země, ale Mirek byl už např. v Alpách nebo s Kamilem na Mallorce. V nejbližší době ho čeká výlet do Anglie, kam jede za svojí dcerou a půlročním vnukem. „Být dědečkem je skvělé a z malého mám velikou radost.”

Do ParaCENTRA Fenix začal Mirek jezdit v lednu 2012. „O Fenixu jsem se dozvěděl od Kamila Vašíčka. Nejen že jsem jezdil 2x týdně na cvičení, ale hlavně jsem poznal lidi s podobným osudem, se kterými jsem mohl sdílet svoje radosti i starosti.“ V současné době Mirek od Fenixu využívá pouze osobní asistenci, která z daleka nepokryje jeho potřeby, a proto mu pomáhají i z dalších organizací nebo kamarádi.

„Momentálně je to těžké a složité i finančně a proto má přednost asistence před cvičením.” Mirkovo velké přání je, aby našel člověka, který by mu asistoval i přes noc, kdy potřebuje polohovat, aby si neudělal dekubit nebo získal chráněné bydlení.

Na otázku, co by vzkázal ostatním lidem v podobné situaci, Mirek říká: „Nemám žádné motto nebo návod. Od mládí jsem žil sportem a sportovec by měl umět přijmout porážku, aby se poučil a dál usiloval o byť malé vítězství.”

Jiří

Jirka se narodil v září roku 1987. Pochází z Dolních Vilémovic, kousek od Třebíče. Má tři mladší sourozence – jednoho bratra a dvě sestry, se kterými vždycky dobře vycházel a společně prožili krásné dětství. Jirka se svými sourozenci pomáhal rodičům s hospodářstvím – obstarával dobytek nebo jezdil s traktorem po poli. Už jako malého kluka Jirku bavil sport. Na co sáhl, to mu šlo – atletika, fotbal, hokej a díky tomu reprezentoval školu na různých hrách a turnajích. „Ze všeho nejraději jsem ale jezdil k babičce na prázdniny. Tam jsem s klukama chodil hrávat fotbal i 2x denně.“ Jirka hrál fotbal závodně, nejprve za Vladislav a potom divizi za Velké Meziříčí. Pochází z věřící rodiny a proto v 17-ti letech přijal svátost biřmování.

Mikrospánek mi změnil život

Po základní škole šel Jirka studovat na SPŠ technickou v Třebíči maturitní obor Mechanik silnoproudých zařízení. Škola mu šla, a tak si podal přihlášku na VUT v Brně. „Říkal jsem si, že bych jednou chtěl pracovat v Dukovanech na Jaderné elektrárně.“ Člověk míní, život mění. Dva měsíce před maturitou jel Jirka z tréninku domů a možná i vlivem únavy za volantem usnul a sjel do příkopu. Poslední věc, na kterou si Jirka z nehody pamatuje je, že byl na tréninku. V tu chvíli vůbec netušil, že se mu zásadně změní život.

Bez módního doplňku se čtyřmi kolečky se neobejdu

Jirka byl převezen do třebíčské nemocnice se zlomeným nosem a propíchnutou plící. Po probuzení Jirka vzpomíná: „Když jsem se v nemocnici probral, doktoři mi řekli, že můžu být rád, že jsem to přežil a že následky nejsou fatální i díky tomu, že jsem byl sportovec.“ K Jirkově smůle doktoři zjistili až po několika hodinách, že má něco s páteří. Kvůli tomu byl převezen na spinální jednotku do Úrazové nemocnice v Brně. Tam se ukázalo, že má zlomený krční obratel, který naštěstí nepoškodil míchu, ale bohužel dlouho utlačená mícha v bederní oblasti způsobila ochrnutí nohou. Po operacích a pobytu na „spinálce“ Jirku čekalo intenzivní cvičení v rehabilitačních zařízení. „ Když mi lékaři v nemocnici řekli, že pojedu na půl roku na rehabilitaci do Luže, řekl jsem jim, že tam nemůžu být moc dlouho, abych stihl letní přípravu na podzimní část soutěže ve fotbale.“ Největší oporou pro Jirku byla rodina, sestřenice, kamarádi a také spoustu lidí na prvním pobytu v Luži. Hodně se tam toho naučil, mimo jiné také nebát se klást si cíle a za těmi si jít, protože i cesta je cíl. Poznal tam spoustu lidí s podobným osudem a zjistil, že v tom není sám a dá se fungovat i na vozíku. Během Jirkovy intenzivní rehabilitace rodiče zařídili plošinu, aby se bez problémů dostal domů. Po návratu z Luže se Jirka pokoušel s bratrem cvičit pomocí chodítka a posilovací věže. Bohužel bez většího posunu co se týče hybnosti dolních končetin. „Tam mi došlo, že už se bez módního doplňku se čtyřmi kolečky neobejdu.“

Láska ke sportu mě neopustila

Když byl Jirka na rehabilitačním prvopobytě v Luži, tak si v září odskočil do Třebíče na průmyslovou školu dodělat maturitu. O rok později nastoupil v Brně na VUT, fakulta elektrotechniky a komunikačních technologií, bakalářský obor silnoproudá elektrotechnika a elektroenergetika. Navazující inženýrský obor pak elektroenergetika. Školu studoval prezenčně, jako ostatní studenti. První dva roky na vysoké škole byl ubytovaný na Kociánce a od roku 2009 měl od magistrátu pronajatý byt v Brně na Lesné. Diplomovou práci psal na Jaderné elektrárně Dukovany na téma: Studie blackoutu s ohledem na Jadernou elektrárnu Dukovany. Po škole Jirka pracoval na částečný úvazek v třebíčské firmě zaměřené na zpomalovací semafory, ukazatele rychlosti a osvětlení přechodů. Láska ke sportu ho neopustila a Jirka začal hrát florbal a díky Karlovi Zmrzlému i stolní tenis, ve kterém se dostal až do reprezentace. „Později jsem nastoupil na plný úvazek na pozici světelného projektanta v Brně, protože žádná finanční podpora sportovců na reprezentační úrovni nebyla. Všechny výdaje spojené se stolním tenisem jsem si musel platit sám nebo penězi sehnanými přes sponzory.“

Splnění dětského snu

V současné době Jirka pracuje v JE Dukovany jako projektant elektro. Jeho záliby zůstaly i po úraze stejné a tím je sport. Nejvíce se věnuje stolnímu tenisu, který hraje jednak v oddíle se zdravými, tak i za reprezentaci hendikepovaných. Jirka získal titul mistra ČR, vyhrál celý Český pohár a také dosáhl medailových úspěchů na mezinárodní úrovni. Dříve hrál florbal na reprezentační úrovni, kde dosáhl také na medailová umístění. S partou nadšenců založili v Brně florbalový oddíl. Kvůli operaci lokte musel s florbalem přestat. Příležitostně jezdí na handbiku, čtyřkolce nebo monoski.

O Fenixu se Jirka dozvěděl od Vojty Vašíčka, když byl Fenix ještě v začátcích. Od té doby k nám jezdí nejen cvičit, aby dostal pořádně do těla, ale také mu terapeuti pomáhají regenerovat jeho tělo po náročných zápasech.

Na jednom z rehabilitačních pobytů v Kladrubech poznal svoji budoucí manželku, která tam coby brigádnice obsluhovala cvičební přístroje. „V roce 2018 jsme se v bazilice svatého Prokopa po pěti letech známosti vzali.“ V loni se s manželkou nastěhovali do nového domu, který společně postavili a v současné době plánují založit rodinu.

Lidem s podobným osudem Jirka vzkazuje: „I cesta je cíl.“

Radek

Radek Coufal se narodil 26. května 1973 v Třebíči. Do svých jednadvaceti let žil s rodiči v obci Mostiště u Velkého Meziříčí. Má jednoho sourozence a na dětství vzpomíná moc rád. „Bylo to ještě v takové poklidné době. Jako dítě jsem určitě nebyl ničím výjimečný, žádné velké průšvihy, ale ani žádný svatoušek :). Na rozdíl od dnešních dětí jsme většinu času trávili venku. Za barákem jsme měli les, takže nebyla nouze o různé hry nebo sportovní klání.“ Závodně si vyzkoušel také házenou a hokej. Po dokončení základní školy se Radek vyučil automechanikem a zaměstnali ho v místním autoservisu. Pak přišla na řadu vojna a po ní odjel pracovně na zkušenou do stavební firmy v Praze. Po návratu z Prahy nastoupil v místní kabelářské firmě, kde pracoval až do úrazu. Když Radek zrovna nepracoval a bylo to jen trochu možné, tak se do úrazu věnoval převážně dálkovým běhům. Na svém kontě má několik půlmaratonů a v roce 2016 si vyzkoušel i Pražský maraton. Pasivně má rád fotbal a hokej. 

Všechno jsem se učil od začátku

Na vozík se dostal díky úrazu v lese při těžbě dřeva. Stačila chvíle nepozornosti a na Radka 13. ledna 2018 spadl strom. „Pak už to všechno nabralo rychlý spád, jako když si promítáte diapozitivy“ – Sanitka a bezprostřední pomoc, transport vrtulníkem, složitá operace a následná hospitalizace ve FN Brno Bohunice. „Ze začátku jsem v sobě živil naději, že bych to mohl „rozchodit“, ale postupem času jsem se smiřoval s faktem, že na tom vozíku nejspíš zůstanu do smrti.“ Pro Radka to byly velmi těžké časy, ale rodina a přátelé mu velmi pomáhali a byli velkou oporou. „Všechno jsem se učil od začátku. Neuměl jsem ani sedět.“ Potom přišly na řadu přesuny z postele na vozík, učil se pohybovat na vozíku.

Radost z každého dílčího úspěchu

Na spinálce jsem si říkal: „Já sedím a mám obrovskou radost a před nedávnem jsme uběhl maraton“. Najednou má člověk úplně jiné priority. Radkův život se najednou točil hlavně okolo rehabilitací a cvičení. Po dvou měsících na spinální jednotce byl převezen do RÚ Kladruby. „Chtěl bych každopádně velice poděkovat všem zúčastněným, od lékařů až po fyzioterapeuty. Všichni udělali obrovský kus práce a já se díky nim vracel domů jako soběstačný člověk.“ Než se Radek vrátil z Kladrub domů, bylo potřeba upravit koupelnu, nechat namontovat nájezdovou rampu před vchod do domu a plošinu na překonání schodiště.

Nikdy neříkej nikdy

V době úrazu byl Radek už několik let rozvedený, takže jestli před úrazem spřádal nějaké plány na partnerský život, tak po úraze si uvědomil, že tato životní kapitola už se ho týkat nebude. Říkal si: „Kamaráde, holt budeš muset žít jinak! Musí ti stačit rodina, kamarádi a sporty.“ Radek uznale pokyvuje hlavou a uvědomuje si, že i tohle není málo a navíc to byl  hnací motor do budoucího života. A jak se říká „Nikdy neříkej nikdy“, tak mu do toho všeho hodila vidle (samozřejmě v tom dobrém slova smyslu), jeho už současná žena. Radek vzpomíná: „Seznámili jsme se, když už jsem byl na vozíku a nakonec to dopadlo tak, že jsme měli 22.10.2022 svatbu.“

Jsem rád, že můžu být užitečný

Radek kolem sebe vždy měl a má skvělé kamarády. Nikdo se k němu neotočil zády a někteří jeho hendikep ani nevnímají. „Nemám problém s nimi zajít třeba na hokej, fotbal, nebo jen tak na pivo.“ Nějaký čas po úraze byl doma, navštěvoval jen rehabilitace a vůbec se sžíval s novou životní situací. Nyní je rok a půl zaměstnaný ve firmě, v níž před úrazem pracoval, jen na jiné pozici. V současné době Radek pracuje jako vedoucí výroby a je moc rád za to, že může být zase užitečný. O Fenixu se dozvěděl už na spinální jednotce, na základě doporučení tamních fyzioterapeutů. „Rehabilitace ve Fenixu navštěvuji doposud, protože cvičení je kvalitní a personál příjemný. Celkově lidé, se kterými se ve Fenixu setkávám, jsou moc fajn a dýchá tam na mě taková rodinná atmosféra.“

Pevné zdraví je základ všeho

Co se zálib týká, tak sportu se Radek věnuje aktivně i nadále, i když už v jiných disciplínách. Dělá atletiku na vozíku – hod koulí, diskem a oštěpem. „V oštěpu se vám musím pochlubit, že jsem získal dvakrát titul mistra republiky.“ usmívá se. Během zimy se věnuje curlingu na ledě a měl tu čest být členem reprezentace ČR. Díky tomu se zúčastnil mistrovství světa skupiny B ve Finsku. Doplňkově si zahraje i nějaký ten turnaj Boccii. V neposlední řadě moc rád tráví čas s rodinou a třeba i cestováním po naší krásné zemi. Do budoucna je pro Radka důležité udržet si kvalitní zdraví a fyzickou kondici, protože jak říká: „Je to základní stavební kámen proto, aby člověk mohl pracovat, sportovat a žít kvalitní a šťastný život v kruhu rodiny a přátel. K tomu mi také pomáhají terapeuti a cvičení ve Fenixu.“

Život na vozíku je se správnými lidmi kolem vás mnohem příjemnější 

Všem lidem, kteří prožívají stejný či podobný osud jako Radek, by rád vzkázal: „Buďte trpěliví, pilní a do budoucna vzhlížejte s optimismem, protože s těmi správnými lidmi kolem sebe se i na vozíku dá žít velice kvalitní život.“ Radek je toho živoucím důkazem. Je šťastný a spokojený člověk, takže – „Hlavu vzhůru a život jde dál…“ Poslední poselství od Radka, jak s oblibou říká: „Důležité je se z toho neposrat.“

Marek

Marek Hanák je rodilý Brňák. Vyrůstal v samém srdci moravské metropole ve Sladové ulici mezi hradem Špilberk a Mendlovým náměstím. Patří mezi ty handicapované, které většinou uvidíte bez vozíku. Jeho pomocníkem jsou berle nebo elegantní hůlka.

Aktivní dětství a dynamické mládí

Prostřední ze tří bratrů byl sportovně aktivním dítětem. Od devíti do patnácti let hrál Marek basketbal, potom po vzoru otce začal jezdit na kole. Prvním zlomovým okamžikem v životě bylo úmrtí maminky. „Musím říct, že po té události se domácnost prakticky rozpadla. Ženskou nově zastávala babička, se kterou si jakožto s tchyní táta úplně nerozuměl. Nakonec jsem s babičkou zůstal jen já a mladší brácha.“ vysvětluje.

Bez rodičů na blízku a s blížící se pubertou zatoužil nakonec i šestnáctiletý Marek po osamostatnění se. V následujících měsících bydlel v podnájmech se svým kamarádem. „Samozřejmě by se to nemohlo uskutečnit bez finanční podpory mého otce.“ dodává.

Životu dvou kluků bez drobnohledu dospělých nahrávala také tehdejší doba plná změn. Psal se podzim roku 1989 a Marek se zapojil do studentských protestů. „To se třeba ve škole rozhodovalo, kdo z nás pojede do Prahy připojit se ke studentům vysokých škol a pomoct jim rozšiřovat informace o listopadových událostech do ostatních míst v republice. Přirozeně jsem se přihlásil já s kamarádem. V té době jsme nikomu nemuseli své cesty vysvětlovat, takže to bylo jednoduché. Události těch podzimních týdnů jsem však bral spíše jako dobrodružství.“ směje se.

Marek, stejně jako porevoluční doba, se po čase uklidnil a přestěhoval se zpět k otci a úspěšně dokončil gymnázium. Lákala ho architektura, poslední dva roky střední školy proto obohatil studiem odborných předmětů na střední průmyslové škole.

Najednou jsem začal pravidelně zakopávat

Po střední škole si Marek takzvaně „přičichnul k penězům“ a usoudil, že jeho další kroky povedou raději na trh práce, než do akademického prostředí. „Během období, kdy jsem vystřídal několik zaměstnání, jsem pravidelně působil jako kondiční trenér u moderních gymnastek. Sám jsem stále aktivně sportoval. Rád jsem jezdil na kole, nebo si zašel třeba na tenis či squash.“

Tehdy už pracoval pro jednu nadnárodní společnost, když musel prodělat banální operaci kolene. „Po zákroku mě několik týdnů brněla noha, takže jsem si přirozeně myslel, že je to následek operace. Brnění se zhoršovalo a začal jsem také z ničeho nic zakopávat.“ líčí.

Marek vyhledal pomoc neurologa, který jej poslal na vyšetření mozku a páteře. Na CT se objevil nádor mezi lopatkami na přechodu mezi krční a hrudní páteří. Nebylo prý nač čekat a během několika dní šel na operaci. „Doktoři mě uklidňovali, že je nádor nezhoubný a zjištěný poměrně brzy.“ popisuje.

Doktoři nakonec Markovi odstranili jen malou část nádoru s tím, že kdyby pokračovali dále, mohli by ohrozit míchu. „Probudil jsem se připojený na přístroje a cítil se jako Robocop trpící příšernou bolestí. Lékaři mi pak sdělili, že je výsledek horší, než očekávali. I když jsem necítil nohy a nemohl s nimi hýbat, v tu chvíli jsem si neuvědomoval závažnost mého stavu a myslel si, že si maximálně poležím v nemocnici o pár týdnů déle a vše se napraví.“ prozrazuje dnes již s úsměvem.

Postupem času si Marek začal uvědomovat, že stále nemůže hýbat nohama, byl inkontinentní a hrozilo, že zůstane na invalidním vozíku. „Možnost, že už nebudu chodit, jsem absolutně vytěsnil. Stále jsem rehabilitoval a největším posunem v nemocnici bylo, že jsem začal ovládat vylučování.“ upřesňuje začátky svého nového života.

Rehabilitace a boj o co možná nejlepší návrat do života

Půl roku strávil Marek v rehabilitačním ústavu v Hrabyni. „V rehabiliťáku jsem začal cítit a ovládat nohy. Za pomoci rehabilitací a ergoterapie jsem se začal trochu rozcházet. Ústav jsem opouštěl vybaven jak vozíkem, tak i berlemi.“ přibližuje.

Pravidelně se budím bolestí

V Brně pak Marek pokračoval v rehabilitacích. Jeho odhodlání ho dovedlo až k týmu lékařů, kteří si troufli na další komplikovanou operaci. V Ústřední vojenské nemocnici Praha mu odstranili další větší část nádoru. „Po předchozí zkušenosti mě samozřejmě hned zajímalo, zda cítím nohy. Třetí den jsem byl už schopný rehabilitovat a po další operaci, která následovala, jsem putoval opět do Hrabyně, tentokrát na pouhých šest týdnů.“ dodává.

Markova druhá a třetí operace vedla k takovému zlepšení, že je od té doby schopný ujít menší vzdálenosti pouze za pomoci hůlky. „Doma to zvládám i bez jakékoliv pomůcky, to se ale chytám stěn, nábytku, televizoru, prostě všeho možného.“ směje se.

I když není upoután na invalidní vozík, potýká se Marek i tak s jedním velkým problémem. „Trpím chronickou bolestí a nárazově velkými akutními bolestmi. Proto vlastně nemůžu vykonávat nějaké pravidelné zaměstnání. Kvůli Bolesti se vlastně i pravidelně budím. Někdy jsem zavřený doma i několik dní a dojíždím jen na infuze do nemocnice.“ prozrazuje muž, který si v současné době přivydělává spoluprací s kamarádem v oblasti grafického designu, fotografie a videa.

Fenix mě udržuje v pohybu

Marek se snaží neustále udržet svou soběstačnost na vysoké úrovni, proto se asi před pěti lety rozhodl na doporučení navštívit ParaCENTRUM Fenix. „V podstatě jsem v té době znal už všechny možné rehabilitační oddělení v Brně. Když jsem přišel do Fenixu, nečekal jsem, že vedle cvičení najdu také přátelské prostředí plné lidí s podobným osudem, kteří si předávají své zkušenosti mnohdy i neformálním přístupem. Jsem rád, že taková organizace, která pomáhá a vlastně i zaštiťuje komunitu lidí s handicapem, na Moravě existuje. Ať už je člověk po úrazu, nemoci, chodí o holi, nebo je na vozíku, bez touhy mířit stále dál by to prostě a jednoduše nešlo. V tom si myslím, že je Fenix velkým pomocníkem a parťákem.“ uzavírá.

Marek Hanák je také hrdým otcem třiadvacetileté dcery Terezy, která je profesionální basketbalistkou. Neméně hrdý je také v roli strýce své neteře Emilky. Když zrovna neřeší pracovní záležitosti spojené s grafikou, rád cestuje, vídá se s rodinou, baví se sbíráním a opravou hodinek. Zajímá se taky o architekturu a urbanismus, má rád přírodu, kam ve volném čase také často míří.

Nina Matoušková

Nina

Nina se narodila v Brně a do svých 30-ti let žila společně s rodiči, pěti bratry a jednou sestrou v Kamenné čtvrti. Na dětství vzpomíná Nina moc ráda. „Rodiče se do Kamenné čtvrti přestěhovali v 70. letech. Kamence se říká vesnice uprostřed města. Jedná se o bývalou dělnickou kolonii, kde je spousta malých domečků. Všichni se navzájem znají a lidé z Kamenky tak tvoří určitou komunitu. Když jsem byla malá, nebylo tolik aut, všude bylo mnohem víc přírody. Jako děti jsme si hrávaly často venku na ulici, tak o zábavu nebylo nikdy nouze.“

Díky cvičitelce gymnastiky se odhalil vážný zdravotní problém

Zásadní zjištění, které ovlivnilo Niny život, přišlo v pěti letech. Cvičitelka gymnastiky si všimla, že se Nina nemůže předklonit až na zem, a tak doporučila rodičům, ať navštíví lékaře a udělají rentgen páteře. Na něm se zjistilo, že má Nina posunutý bederní obratel o cca 80%. V té době ještě doktoři neměli tolik zkušeností a tak nebyl stanoven přesný postup, co dělat. „Lékaři mi doporučili (v té době spíš přikazovali), abych strávila nějaký čas v ležícím korzetu s nohavičkami, ve kterém jsem potom celkově strávila jeden rok. V průběhu toho roku mě několikrát natahovali v narkóze za nohy a za ruce (jako na skřipci) a doufali, že se posunutý obratel částečně srovná.“ Nina byla velmi zvídavá, všechno jí zajímalo a tak se naučila během roku číst a psát. U toho si představovala, čím by chtěla být, až bude velká: spisovatelkou, detektivkou, archeoložkou a pravděpodobně spoustou dalších zaměstnání. „Asi po půl roce vyřízli do korzetu okénko, kterým mi do páteře vložili kostní štěpy z kostní banky, které měly stabilizovat posunutý obratel. Následně jsem další půl rok ležela, aby to dobře srostlo.“ Po roce ležení, když bylo Nině šest let, dostala chodící sádrový korzet a znovu se učila chodit. Do základní školy kvůli tomu šla o rok později. Sádrový korzet postupně vystřídaly plastové korzety, které nosila do 15-ti let. V pubertě se rozhodla, že už další korzety nosit nechce a nebude.

Velkou oporou mi byla rodina a kamarádi

Když v roce 2012 dokončila Nina JAMU magisterským titulem, začaly se jí zhoršovat její neurologické problémy. „Měla jsem velký problém s chůzí – po pár metrech mi odumíraly nohy – a měla jsem velké bolesti zad.“ Díky pravidelným kontrolám u neuroložky, která byla z jejího stavu nešťastná, jí doporučila co nejrychleji to řešit. Pokud by to neudělala, hrozila možnost ochrnutí. Nina začala tlačit v Bohunicích na doktory, kam pravidelně chodila na kontroly, aby s jejím stavem něco udělali. „Doktoři volili konzervativní postup a tak se můj stav každým rokem zhoršoval. Nakonec jsem navštívila sama jiná pracoviště, kde mě stále odvolávali na někoho jiného, až jsem se dostala v roce 2017 do Prahy do Motola, kde mi doktor Štulík řekl, že mě zoperuje.“ Nina byla ráda, ale zároveň měla velký strach. Operace trvala sedm a půl hodiny, a když se probudila, zůstala od pasu dolů ochrnutá. „Doktoři mi potom vysvětlili, že kostní štěpy prorůstaly do páteřního kanálu a utlačovaly míchu. Bylo proto velmi složité jejich odstranění a navrácení obratle do normálního stavu.“ Během pobytu v Praze Ninu každý den navštěvovali kamarádi a o víkendu za ní jezdili rodiče a sourozenci.„Byli se mnou každý den a díky nim jsem se v nemocnici necítila osaměle. Dodávali mi odvahu a plnili mě nadějí, že to zase jednou bude dobrý. První dny po operaci nebyly lehké. Máma mi mimo jiné předčítala různé knihy, které jsem v mém stavu vnímala tak napůl, ale byl pro mě důležitý pocit, že tam se mnou je. Vlastně na to vzpomínám celkem ráda. Když jsem byla v Kladrubech, vyjeli jsme si s rodiči na rozhlednu Špulka, kterou jsem už v té době vyšla až nahoru. Bylo to hodně schodů..“

Vždy jsem věřila, že zase budu chodit

Pět měsíců v nemocnici vystřídaly čtyři měsíce v RÚ v Kladrubech. Cit a hybnost v nohách se časem zlepšovaly, a i když doktoři byli skeptičtí, z Motola odjížděla na vozíku, po téměř pěti měsících se Nina postavila na nohy. „Ani jsem nepřemýšlela nad tím, že by to mohlo být jinak.“ Později na kontrole zjistili, že šrouby nezarostly tak, jak měly, a skoro po roce (v únoru 2018) musela Nina na další operaci. Ta se naštěstí povedla. Po ní musela opět tři měsíce ležet, ale tentokrát už ne v nemocnici, ale doma. „Starala se o mě máma. Každý den mi s tátou masírovali nohy, aby se prokrvovaly a dostávaly nějaký impulz. Hybnost se mi nakonec vrátila až ke kotníkům, ale i ty se stále zlepšují. Levá noha je horší, proto na ní nosím ortézu, která mi přizvedává špičku, abych o ni nezakopávala. Nemám stabilitu, takže chodím s trekingovými holemi.“

Důležité je nejen učit se a pracovat, ale mít záliby, které vás naplňují

I když Ninu od mala provázely vážné zdravotní problémy, tak neztratila chuť učit se a poznávat nové věci. Z páté třídy na ZŠ Horní se dostala na osmileté Biskupské gymnázium, které zdárně ukončila maturitou. Možná to, že vyrůstala v „Kamence“ mezi umělci, jí předurčilo k tomu, že vystudovala Hudební kompozici na Janáčkově akademii múzických umění. Potom ještě dálkově vystudovala sociální práci v kombinaci s psychologií, kterou zakončila bakalářem. Pět let pracovala jako barmanka v Duck baru, to je hospoda v Kamenné čtvrti. Nina také hodně cestovala – využila příležitostí, které nabízejí projekty Evropské unie Erasmus+, a navštívila země jako Albánií, Makedonii, Itálii, Anglii nebo třeba Turecko. Nyní čtvrtým rokem pracuje u nás ve Fenixu jako sociální pracovnice a průběžně učí klavír a hudební nauku na ZUŠkách.“ O Fenixu jsem se dozvěděla v RÚ Kladruby. Myslím, že tam tenkrát přijel Laďa Loebe a představoval se svými kolegy Fenix, co dělá a komu pomáhá. Zaujalo mě to, protože jsem z Brna. Přihlásila jsem se tam po příjezdu na cvičení a později mi nabídli i práci. Nina i přes svoje zdravotní omezení je velmi aktivní. „Mám hodně zálib, ráda pořád něco dělám (i když poslední dobou si někdy i ráda odpočinu). Vždycky jsem hodně četla, poslouchala hudbu, od mala hrála na klavír. V Motole jsem se naučila hrát na ukulele (protože jsem na něj mohla hrát vleže), ráda vyrábím různé věci ručně. Když jsem ležela, hodně jsem skládala origami, vymalovávala jsem si omalovánky, později jsem začala doma dělat mýdla a kokedamy. Naposledy jsem si koupila knihu o čajích a teď se bavím mícháním vlastních čajových směsí. Ráda vařím, nakládám různé věci apod. Taky jsem vždycky ráda jezdila na kole – po operaci v roce 2017 jsem si pořídila elektrokolo.“

Díky víře a odhodlání dokážete hodně změnit

Nina má přítele, kterého poznala až po operacích v roce 2018. „Na jednu stranu je to dobře, protože věděl, do čeho jde, a taky od té doby, co jsme se poznali se můj stav sice pomalu, ale stále zlepšuje. Na druhou stranu mě někdy mrzí, že mě neznal ještě před operací, protože jsem asi byla trochu jiný člověk.“ Nyní spolu bydlí třetím rokem na Kraví hoře a jsou šťastní a spokojení. V současné době má Nina jedno velké přání, a to, aby jednou mohla chodit bez holí. A co by chtěla vzkázat ostatním? „Nedejte na to, co vám říkají doktoři, protože vždycky záleží především na tom, jak to člověk sám bere. A pokud má víru a odhodlání, dá se spousta věcí změnit, i když to tak třeba na první (ani druhý) pohled nevypadá. Takže je důležité udržet si víru, i když je to někdy těžké.“

Pavel

Pavel se narodil na sv. Valentýna, tedy 14. února roku 1989 v Boskovicích. Stejně jako jeho rodina pochází z malé vesnice Otinoves, která leží asi 50 km severně od Brna. „S rodiči, sourozenci a prarodiči jsme bydleli v jednom velkém domě, kde bylo stále co dělat.” Pavel má staršího bratra a mladší sestru. „S bráchou jsme se jak to tak bývá, občas prali, ale myslím si, že to tak mívá hodně sourozenců.” Dětství Pavel trávil převážně venku s kamarády na hřišti, kde hráli fotbal a spoustu dalších her. Když zrovna nebyl na hřišti, tak pomáhal dědovi s různými pracemi kolem domu.

Po základní škole se Pavel rozhodl jít do Prostějova na učební obor strojní zámečník. Studium zakončil úspěšně maturitou. Po krátké studijní pauze se s bývalou přítelkyní přihlásil na vysokou školu, obor Krizové řízení v Uherském hradišti, kam se na čas společně přestěhovali. Pavel tuto školu studoval dálkově a při tom pracoval jako obsluha CNC strojů. „Moc volného času mi nezbývalo, ale když se přeci jenom nějaká volná chvíle našla, tak jsem vyjel na kole nebo jsem si dělal úpravy na svém autě. Většinu času jsem ale trávil v práci nebo dálkovým studiem.” Státnice se mu na jaře bohužel nepodařilo úspěšně složit. Během léta se s přítelkyní přestěhovali k Vyškovu a Pavel začal pracovat kousek od Brna jako obsluha na ohýbacím CNC stroji. K opravnému podzimnímu termínu státnic už se bohužel nedostal…

Na chvíli jsem uvěřil, že to rozchodím

Pavel vzpomíná: „23. července 2014 jsem na motorce při cestě z práce vyjel ze silnice a skončil ležet v příkopu. Na samotnou nehodu si nepamatuji, protože jsem utrpěl krátkodobou amnézii. Díky tomu nebyla dodnes příčina nehody objasněna. První šok nastal, když jsem se probudil a uvědomil si, že jsem boural a ležím nehybný v příkopě. Druhý šok nastal po příjezdu sanitky a otázce doktorky, jestli cítím nohy?” Pavel si poranil nejen páteř a míchu v bederní oblasti, ale měl také zlomené obě ruce. „Ještě tady jsem stále věřil, že já budu ten, kdo to zázračně rozchodí.” Následoval převoz do FN Brno, kde podstoupil dvě operace páteře. Bohužel ani ty nepomohly a Pavel zůstal ochrnutý od pasu dolů. Hospitalizace v nemocnici trvala téměř tři měsíce. „Poté, co se zlepšil stav mých rukou, jsem byl převezen k intenzivní rehabilitaci do RÚ Hrabyně. Samozřejmě se objevily i dny, kdy jsem chtěl se vším praštit, ale jsem od přírody velký bojovník, proto jsem si řekl, že to přece musím zvládnout. V rehabilitačním ústavu jsem byl pět měsíců a pracoval jsem na tom, jak se stát co nejvíce soběstačným.” Součástí rehabilitace byly také sportovní hry, kde Pavel poprvé viděl a zároveň vyzkoušel basketbal a florbal na vozíku a velice ho tyto kolektivní hry nadchly.

Od začátku jsem se ke všemu snažil přistupovat pozitivně

Rehabilitace a smiřování se s novou životní situací bylo pro Pavla velice těžké. „Nejvíce mi pomáhala rodina, ale velkou oporou mi byli také všichni moji blízcí a kamarádi. Od začátku jsem se ke všemu snažil přistupovat pozitivně a bral jsem to tak, jak to bylo. Nechodil jsem a tak mi nezbývalo než se naučit vnímat svoje tělo a zvládat jízdu na vozíku“

Basketbal na vozíku byla jasná volba

O Fenixu se Pavel dozvěděl, když byl v Brně v nemocnici. Po návratu z rehabilitačního centra v Hrabyni začal naše centrum pravidelně navštěvovat. „Ve Fenixu jsem našel hodně nových kamarádů. Bylo to i první místo, kde jsem se dozvěděl více o basketbalu na vozíku. Jarek, Martin a Marek mě vzali mezi sebe na trénink a tam mi radili jak ovládat sportovní vozík nebo jak zacházet s balonem.” V současné době Pavel hraje ligu za SK Hobit Brno a měl to štěstí, že se propracoval až do reprezentace. Největší úspěch zaznamenal, když v roce 2017 vybojovali s týmem na MS Evropy stříbrné medaile.

Jízda na čtyřkolce je svoboda

S reprezentací jezdil na různá soustředění po celé republice, a díky tomu se seznámil se svojí přítelkyní, a nyní už i snoubenkou Nikol. Bydlí společně v pronajatém bezbariérovém bytě v Brně. Pavel pracuje jako finanční poradce na částečný úvazek. Když zrovna nepracuje nebo netrénuje, tak si rádi s Nikol vyjedou na čtyřkolce. „Jízda na čtyřkolce je úžasná v tom, že se mohu podívat na ta místa, kam se s vozíkem normálně nedostanu a také mi to vynahradí jízdu na motorce.”

V nejbližší době plánují zejména odpočinek a užívání si letních měsíců. „Konečně bychom se rádi letos vydali k moři nebo absolvovali roadtrip po Evropě.” A plány do budoucna? „Na příští rok plánujeme svatbu, ideálně na léto, až bude mít Nikol po státnicích. Do budoucna samozřejmě plánujeme rodinu, stěhování do většího a v neposlední řadě chceme dalšího pejska.”

Zdeněk

Zdeněk se narodil ve Zlíně a vyrůstal v nedalekém Fryštáku. Na maloměstě severně od krajského Zlína bydlel s rodiči, bratrem a sestrou v rodinném domě. Od dětství byl sportovní typ a věnoval se hned několika sportům. „Byl jsem poměrně aktivní dítě. Díky atletické přípravce znám zlínský Stadion mládeže jako své boty. Na tréninky do Zlína jsem dojížděl vždy v pondělí, ve středu a v pátek. Úterý a čtvrtek jsem pro změnu vyplnil fotbalovým tréninkem ve Fryštáku. Aby toho nebylo málo, tak jsem ještě hrál florbal za základní školu,“ směje se. Ve škole jej nebavily jazyky, zato si rozuměl s matematikou. Postupem času začalo být jasné, že si Zdeněk zvolí technické zaměření střední školy.

Místo nové školy půl rok rehabilitací

O letních prázdninách po skončení základní školní docházky už Zdeněk věděl, že příští čtyři roky stráví na technickém lyceu Střední průmyslové školy Zlín. S devátou třídou se symbolicky loučil na letním pobytu, kde se s kamarády oddával pěším túrám a cyklistickým výletům. Právě úplně poslední vyjížďka na kole se pro něj ale stala osudnou. „Jel jsem jako poslední za celou skupinou a při jízdě z kopce jsem si začal upravovat klipsny. Nevěnoval jsem tedy pozornost řízení a čelně jsem narazil do zaparkovaného kamionu. Probral jsem se už na zemi. Mohl jsem pohnout pouze rukama. Ostatní zavolali sanitku, a nakonec jsem letěl do nemocnice vrtulníkem.“

Zdeněk se znovu probral až po operaci. Byl dezorientovaný, nevěděl, kde je. Po jednotce intenzivní péče strávil asi měsíc ve Fakultní nemocnici Olomouc. „To, že mám přerušenou míchu, jsem si ve svých čtrnácti letech neuvědomoval. Vlastně jsem před tím ani pořádně nevěděl, že něco takového existuje. Asi jsem si i ze začátku myslel, že to do půl roku rozchodím. Opravdu jsem si moc věcí neuvědomoval,“ dodává.
Zdeněk dostal odklad od nástupu na střední školu a následujících několik měsíců strávil v rehabilitačním ústavu. „To, že bych se měl seznamovat s novou školou, šlo v té době úplně mimo mě. Na rehabilitačním pobytu jsem se naučil snad devadesát procent toho, co umím teď. Musím tedy za sebe říct, že první rok po úrazu je nejdůležitější.“ Během rekonvalescence svého syna zařídili jeho rodiče bezbariérové úpravy v rodinném domě, aby byl jeho návrat domů co možná nejlepší.

Studentská léta mladého vozíčkáře

S ročním odkladem Zdeněk přece jen nastoupil na vytouženou střední do Zlína. „Naštěstí byla škola v té době poměrně moderní a relativně bezbariérová. Jezdil jsem nákladním výtahem, využíval jsem bezbariérovou toaletu. Celkově mi vyšli vstříc. „První rok ho vozil do školy otec. Díky odkladu měl na začátku druhého ročníku již osmnáct let, takže bylo jasné, že si udělá řidičský průkaz. „Měl jsem automobil s jeřábkem, který táhl vozík do úložného prostoru na střeše vozu. Díky vozíku na střeše jsem měl v autě místo pro své spolužáky. Jednoho jsem vyklopil na obchodce, dalšího na gymplu a na svou průmyslovku jsem často dorazil s pozdním příchodem,“ směje se Zdeněk.

Spolužáci byli podle něj super, ovšem pravidelnou partu kamarádů měl v rodném Fryštáku. „Když byly v hospodě schody, nebyl to žádný problém. Se čtyřma kámošema se i vozmen na vesnici dostane snadno ke sklenici dobrého piva. Kamarádi se museli hodně otáčet, protože bezbariérové hospody byly tehdy tak možná ve Zlíně. Já vždycky říkám, že jsem takový vozmen veterán. Už teď jsem na káře déle, než jsem chodil,“ říká.

Vedle dobrodružství s kamarády se Zdeněk stále věnoval sportu. Po zranění vyzkoušel sledge hokej nebo stolní tenis.

Samostatný život v Brně

Přijetí na Fakultu stavební VUT v Brně byl začátek současné kapitoly Zdeňkova života. „Dostal jsem na kolejích VUT bezbariérový pokoj a těšil jsem se, že se zase o něco více osamostatním. Samotný začátek studia byl trochu boj, jelikož jsem zejména v prvním ročníku mnohdy dostával učebny, do kterých vedly schody. Postupem času se ale všechno zlepšovalo,“ prozrazuje nyní už vystudovaný stavební inženýr.
Zůstat v Brně, to nebyla pro Zdeňka podmínka. „Hledal jsem pracovní příležitosti v oboru, které by vyhovovaly nárokům vozíčkáře. Hledal jsem v Brně i ve Zlíně. Postupem času jsem si uvědomil, že budu muset zůstat v Brně, a tak jsem si zažádal o městský byt. Nakonec jsem zde opravdu získal i práci.“

Práce na plný úvazek

Zdeněk Šafář patří k těm handicapovaným, kteří pracují na plný úvazek. „Pracuji na full time a zatím se nechystám polevit. Samozřejmě je to s přibývajícím věkem náročnější, celý den pracovat na vozíku. Rád bych se v příštích letech ještě kariérně vyvíjel. Rodinu a podobné věci zatím ponechávám náhodě. Když se to má stát, tak se to stane. Do té doby se budu věnovat práci a koníčkům,“ dodává.

Pokud Zdeňka nezastihnete u kalkulace staveb, můžete na něj narazit v jednom z brněnských kin či divadel. „Zbožňuji kulturu a rád za ní přímo vyrážím. Dále velmi rád cestuji. Ze sportu už provozuji snad jen jízdu na handbiku,“ vyjmenovává. Co o něm možná mnoho lidí netuší, je, že se rád účastní závodů RC modelů.

V neposlední řadě můžete dvaatřicetiletého vozíčkářského „veterána“ potkat na rehabilitacích a aktivitách ParaCENTRA Fenix. „Jsem moc rád, že taková organizace na Moravě existuje. Líbí se mi, jak propojuje komunitu vozíčkářů s ostatními lidmi.“

Marek

Marek se narodil na Obilňáku jako většina lidí, co pochází z okolí Brna, to se psal rok 1992. Oficiálně skončila Studená válka, Nirvana vydala Smells like teen spirit a Paříž otevřela první Disneyland v Evropě. „Pocházím z malého městečka mezi Brnem a Slavkovem, které se jmenuje Újezd u Brna. Je to kraj, kde se odehrávala Bitva Tří císařů a spousta lidí se začne orientovat, až když zmíním Mohylu míru, která je pomníkem vojáků padlých právě ve výše zmiňované bitvě.“

Škola života, ta dokáže naučit to, co žádná jiná sebelepší škola

Markovo dětství bylo plné lásky, dobrodružství a naplněných tužeb. „Jestli tedy někdy skončím v kriminále nebo na šikmé ploše, místo výmluv na dětství a špatnou výchovu, budu muset vytáhnout něco jiného.“ Marek má staršího bratra, kterého má moc rád a velice si ho váží. A není to jen pro to, že většinu jeho průserů v dětství odskákal za něj. „Od svých sedmi let jsem hrál na španělskou kytaru a vypěstoval v sobě velkou lásku k hudbě. Čutal jsem za újezdský dream team jako dorostenec a dost mě bavil pingpong.“ Marek šel po základní škole na Strojní průmyslovou školu se zaměřením na počítačovou grafiku. Jak sám ale říká: „Za tu nejdůležitější považuji školu života, ta člověka dokáže naučit to, co žádná jiná sebelepší škola.“

Psal se rok 2009, Marek dokončil druhý ročník „strojárny“ a těšil se na prázdniny. Jednoho srpnového dne sedl s kamarády do auta a jeli na výlet. Díky nepřiměřené rychlosti řidič nezvládl zatáčku a auto otočil na střechu. Nikomu z posádky auta se nic vážného nestalo, až na Marka, ten se nemohl vůbec pohnout. Pomoc zavolal náhodný kolemjdoucí. Marek byl převezen nejdříve do Dětské nemocnice, kde zkonstatovali, že to není případ pro ně. Následně byl převezen do FN Brno, kde podstoupil náročnou operaci krční páteře. Díky tomu je Marek ochrnutý zcela na dolní polovinu těla a částečně to odnesly i ruce. „Lékaři se primárně soustředili na krční páteř a zcela opomněli mojí zraněnou pravou nohu. Díky tomuto pochybení mi museli nohu nad kolenem amputovat.“ Po tříměsíční hospitalizaci byl Marek převezen na spinální jednotku do Úrazové nemocnice a potom následoval pobyt v Hamzově dětské léčebně Luže – Košumberk. Tam se poprvé setkal s lidmi s podobným osudem. 

Na záchodě jsem si uvědomil, že to, že nemůžu chodit, nebude ten největší problém

„Začátky byly docela vtipný, s odstupem času už to takhle můžu říct. Samozřejmě jsem odmítal vozík. Z hrdosti, ze strachu, no prostě z čeho všeho se jen vozík dá odmítat. Naštěstí nejsem hloupý kluk a tak mi vcelku rychle došlo, že bez vozíku je pohyb ještě těžší a pomalejší. Největší zlom nastal, když jsem se rozhodoval, zda půjdu na záchod po své nefunkční noze (která mi zbyla) nebo zkusím důstojnější způsob. Na záchodě jsem si uvědomil, že to, že nemůžu chodit, nebude ten největší problém, který budu muset vyřešit.“ Vyrovnat se s faktem, že už to nebude jako dřív, pomohla Markovi hlavně rodina a také lidi z Luže. „Na lidi z „rehabiliťáku“ nesmím zapomenout. Jsou to po úrazu hlavně oni, se kterými trávíte čas hodně intenzivně. Dozvídáte se, co všechno lze na vozíku dělat, ale také co už dělat nepůjde.“

Fenix je jedinou možností jak rehabilitovat mimo nemocniční prostředí na celé Moravě

Po návratu z Luže bydlel Marek s mamkou nějaký čas v pronajatém bytě, protože upravovali dům tak, aby byl co nejvíce bezbariérový. Když byla úprava domu dokončena a Marek se stal vcelku soběstačným, vrátil se zpět do školy, kterou úspěšně dokončil. Poté hledal možnost, jak a kde rehabilitovat a objevil ParaCENTRUM Fenix. „Fenix je jedinou možností jak rehabilitovat mimo nemocniční prostředí na celé Moravě.“ Ve Fenixu Marek našel nejen cvičení, které ho posouvalo dále, ale také kamarády a v neposlední řadě se seznámil s Jardou Kučerou, se kterým spoluzakládal nám již známý projekt Handmedia. V médiích a grafice se Marek pohybuje od vystudování školy. Chvíli mimo obor pracoval pro sociální podnik Fenix, poté už v oboru pro Vozejkmap, CZEPU a v současné době pracuje jako video editor a dělá i dost motion grafiky. 

S rodinou jsem opravdu šťastný

Marek před úrazem trvalý vztah neměl, což z jeho úhlu pohledu bylo po úraze velké plus a o starost méně. Na jednom z pobytů v Parapleti se seznámil s Peťou Hladíkovou, která tam pracovala, ale nic spolu neměli. To se změnilo až v roce 2013 na Colours of Ostrava. Tam to spolu dali dohromady a jsou spolu doteď. Díky tomu se Marek z jižní Moravy přestěhoval do Prahy. Mají spolu tříletého kluka Vincenta a osmiměsíční holku Viktorii. „Musím říci, že jsem s nimi opravdu šťastný.“ Oba spojuje velká láska ke sportu a cestování. Marek jezdí na handbiku, plave a jeho opravdovou vášní je rugby na vozíku. Hraje za pražský klub Sitting Eagles, který 4x po sobě vyhrál ligu a také hraje za českou reprezentaci, se kterou získal zlato na ME ve sk. C. Ať už sám, s rodinou nebo s rugby projel kus světa. „S Peťou jsem byl letecky v USA a navštívili jsme dechberoucí Grand Canon, užili si jedno z nej bezbariérových měst Barcelonu a tehdy s devítiměsíčním Vincentem jsme autem projeli Skandinávii.“

Svým zraněním nedávejte víc prostoru než je zdrávo

Marek je velký optimista a pohodář. Všem, kteří se potýkají s podobným osudem, by vzkázal: „Svým zraněním a stavu, do kterého se dostanete, nedávejte víc prostoru ve svém životě, než je zdrávo. Prvních 6 let po úrazu je z mého hlediska adaptací na nový život, kde si člověk může zpátky získat spoustu věcí, které měl před úrazem. Sport, kariéru, přátele, sexuální život, spokojenost se sebou apod. Je velká tendence řešit po úraze fyzično, což je přirozené, ale psychika a to jak člověk vnímá sám sebe a co si o sobě vlastně myslí, je ve většině případech důležitější, než fakt, že nemůže používat nohy.“

Miloslav

Miloslav se narodil v Brandýse nad Labem a pochází z malé obce Jenštejn kousek za Prahou. Má dvě starší sestry. Na dětství s nimi vzpomíná takto: „Nejstarší sestra pro mě byla autorita a se starší jsme se dost prali. Tak třeba jednou jsem ji zamkl v ložnici rodičů a ona se tak dobývala ven, až rozbila skleněnou výplň dveří nebo mě poslala jako malého v prosinci na zamrzlý rybník pro bábovičku a já se tam propadl – zachránil mě až soused.” Miloslav měl úžasné dětství bez mobilu a počítače. Se sestrami si moc nehrál. Každý den po škole trávil čas venku s kamarády, kde si hráli a vyváděli spoustu klukovin. „Vždycky, když jsem něco provedl, tak mi maminka vynadala a řekla, že to nesmím dělat. No já to za pár dní udělal zase. Když mi zase vynadala, že mi to přece říkala, tak můj argument byl, dneska jsi mi to ale ještě neřekla.” Miloslav byl také členem jednotky dobrovolných hasičů obce Březina.

Díky manželce jsem odešel z rodinného podniku

Vzhledem k tomu, že Miloslavův tatínek měl velké hospodářství, bylo vcelku jasné, co bude studovat. Po základní škole nastoupil na Střední odborné učiliště v Čakovicích, obor opravář zemědělských strojů a po vystudování pracoval nějaký čas v rodinném podniku. „Nebyla to moje volba, nikdy jsem to dělat nechtěl, bylo to rozhodnutí mého tatínka. Nebyl jsem vůbec spokojený. Pak jsem poznal svoji manželku z Moravy a konečně učinil rozhodnutí s ní odejít.” S manželkou Hankou se seznámil v roce 2003. „Poznali jsme se přes internet. Když jsem na internetu objevil diskusní Pokec, tak jsem tam brouzdal a vlezl do místnosti Brno – smích. Tam jsme si začali psát. Nejdřív jsme si psali tam, pak si vyměnili telefonní čísla a každý den mraky SMS (to nebyl ještě internet v mobilu). Potom jsme si hodně volali a asi po 14 dnech jsme se konečně potkali a bylo to! Následovalo víkendové pendlování Praha – Brno. Asi po dvou a půl letech jsme se vzali a jsme spolu dodnes. Máme spolu syna, kterému je 10 let.” Poté Miloslav pracoval jako OSVČ v oblasti požární ochrany. Firma se specializovala na servis a opravy hasicích přístrojů a hydrantů. Tuto profesi dělal až do osudného dne, kdy se mu stal úraz.

Pamatuji si všechno, celou dobu jsem byl při vědomí

„Ten den byl jako každý jiný. Sedl jsem na motorku a jel se projet. Osudnou se mi stala zatáčka, kterou jsem nezvládl projet a díky tomu jsem vylétl a skončil ve čtyř metrovém příkopu.” Při nekontrolovaném letu do příkopu na něj motorka spadla tak nešťastně, že se sám nemohl zvednout. Měl rozdrcený hrudník, zlomené obratle, zápěstí a proraženou plíci. Štěstí v neštěstí bylo, že po pádu motorka pořád troubila. „Naštěstí na boční cestu přijelo auto a posádka slyšela, jak houká klakson na motorce, hned stopli projíždějící autobus a někdo z cestujících zavolal pomoc.” Ta přijela do deseti minut. Za asistence záchranářů a hasičů ho vyprostili a poté byl vrtulníkem transportován na urgentní příjem do FN nemocnice Bohunice. „Pamatuji si všechno, celou dobu jsem byl při vědomí. Vybavuji si jak zvonil mobil, volala manželka, pak ho záchranáři vypnuli, aby měli klid. Všechno bylo velmi rychlé, jen v ten moment mi to přišlo nekonečné.”

Když Miloslava vezli na operační sál, v tu chvíli tam přiběhla vyděšená manželka s kamarády. „Když se mi nemohla dovolat a domů jsem stále nedorazil, tak jí napadlo kouknout na stránky, kde jsou hasičské výjezdy. Tam viděla výjezd ke zraněnému motorkáři ve vesnici, kam věděla, že jezdím. Hned sedla do auta a jela tam, ale už tam byla jen policie a motorka na odtahovce. Chtěla jet hned za mnou, ale po cestě jí došlo, že to asi sama nezvládne. Rozhodla se zastavit u kamarádů, ti k ní sedli do auta a jeli za mnou. Ušetřila si okamžik, kdy by jí to všechno přijela sdělit policie.”

Budu bojovat a udělám pro to vše

V nemoci byl dva a půl měsíce. Vše pro něj bylo nové a hlavou se mu honilo spoustu věcí, ale jak sám říká: „Hned od začátku kdy bylo jasné, že je mizivá šance na to že budu zase chodit, jsem měl hned jasno – budu bojovat a udělám pro to vše, co budu moct. Hlavně i kdybych opravdu zůstal na vozíku, tak abych byl co nejvíce samostatný a mohl žít život naplno, jak jen to půjde.” Se zvládnutím této reality mu hodně pomohla manželka, kamarádi, personál na spinální jednotce, ale hlavně jak říká: „Je to asi divné, ale nejvíc jsem si pomohl sám, protože jsem to nevzdal a chtěl za každou cenu bojovat.” Následně byl převezen do Hamzovy léčebny Luže – Košumberk, kde strávil čtyři a půl měsíce. Během tohoto pobytu poznal hodně lidí s podobným osudem a to pro Miloslava byla další motivace na sobě makat a posouvat se dál. Tam se také dozvěděl o Fenixu, který mu doporučila paní doktorka Vašíčková.

Tým ve Fenixu dělá mnohem víc, než svoji práci

Do ParaCENTRA Fenix začal jezdit v březnu 2021. „Byl jsem rád, že v době covidové pandemie byla možnost cvičení. Už jsem nezažil starý Fenix, kde se mimo cvičení i lidé scházeli, hráli hry a povídali si. Je tam úžasný tým lidí, který dělá mnohem víc, než svoji práci. Větší možnost se seznámit jsem měl na týdenním pobytu na Březejci, který byl pro mě a mou rodinou naprosto úžasný. Získal jsem nové zkušenosti, přátele a mnoho zážitků. Díky cvičení mám větší jistotu při pohybu na vozíku a při přesedání z vozíku. Poradili mi, jak si můžu sám doma cvičit a posilovat.” Nejen k udržení si dobré fyzické kondice, ale také aby poznal nové kamarády, začal hrát před pár týdny basketbal na vozíku.

Zdá se, že má Miloslav ke všemu, co ho potká, pozitivní přístup. V současné době nemá práci, ale to chce co nejdříve změnit. „Vše je závislé na vyrobení mého auta, abych už mohl být úplně samostatný a nemusela mě všude vozit manželka. Pak mám určitě zájem a chuť si nějakou práci najít.”

Lidem s podobným osudem Miloslav vzkazuje: „Myslete pozitivně, pracujte na sobě a nevzdávejte se. I s handicapem se dá žít normální život.”

Karel

Rodiče Karla spolu začali chodit už v deváté třídě základní školy. Začátek možná trochu netradiční, ale Karlův vztah k rodičům je velice zásadní a je postaven na obrovské úctě, uznání, obdivu a lásce k nim. Jak sám říká: „Za to jaký jsem, vděčím právě svým rodičům.“ Karel se narodil jako třetí dítě ze čtyř v roce 1959 do rodiny rolnice a soustružníka. Všechny děti vyrůstaly ve vzájemné lásce a v péči celé širší rodiny. Byly vedeny k pracovitosti, k víře v křesťanství a k pravdomluvnosti. Rodina měla malé hospodářství, kde všichni, děti nevyjímaje, pomáhali.

Během života jsou šťastná i ta smutnější období

Už jako malý kluk hrál Karel házenou za Sokol Sokolnice. Pohyb jako takový ho moc bavil. S kamarády jezdil na kole, bruslil, hrál fotbal. Doma prostě neposeděl a jak se naskytla možnost, byl s kamarády venku na čerstvém vzduchu. Škola ho moc nebavila a podle toho také vypadaly známky. „Se starším bratrem jsme se jako malí často hašteřili a vyváděli různé neplechy. V dospívání jsme k sobě měli naopak mnohem blíž než v raném dětství.” Karlovi bratr moc chybí. Zemřel v nedožitých čtyřiceti letech na rakovinu mozku. „Tak to prostě v životě chodí. Během života jsou šťastná i ta smutnější období. Smrt babičky a dědy byla také smutná, ale my byli vychováváni v tom, že i smrt patří k našemu bytí na tomto světě. Je to prostě realita, kterou je nutno brát za nedílnou součást života.”

Škola života

Hned po základní škole šel Karel do učení, konkrétně na zedníka. To se psal rok 1975. Po vyučení pracoval asi rok a půl hlavně jako obkladač. Potom nastal čas na splnění „Čestné občanské povinnosti“ a Karel nastoupil na základní vojenskou službu. Narukoval do slovenského Zvolena a po výcviku skončil v Žatci. „Jak to tak bývá, na špatné věci, které se na vojně odehrály, člověk pozapomněl nebo je vytěsnil a naopak vzpomínám spíš na věci veselé a na průšvihy, co jsme prováděli. Nakonec jsem to celé přežil bez újmy, aspoň doufám.“

Dobrá parta nejen na hřišti

Po návratu z vojny se Karel vrátil do pracovního procesu a hlavně do aktivního sportování. Pokračoval v házené, tentokrát už za muže zmiňovaného Sokola Sokolnice a moc ho to bavilo. Byli se spoluhráči dobrá parta nejen na hřišti, ale drželi při sobě i na zábavách a čajích. Zmiňované zábavy, čaje, ale také plesy Karel navštěvoval především proto, že rád tancoval a poslouchal dechovou hudbu. Na jedné takové zábavě potkal svoji první ženu. Brali se v říjnu 1982, rok poté začali stavět rodinný dům a v dubnu 1984 se jim narodila milovaná dcera. Pro Karla to byla v té době neuvěřitelná a úžasná událost. To však byl už půl roku na vozíku.

Určitě vím, že jsem to nechtěl zabalit

Karel se svými kolegy oslavoval v práci svátek Martina a potom jel na motorce domů, kam už nedojel. „Jel jsem z práce nepřiměřenou rychlostí. V levotočivé zatáčce byl vyvýšený mostek, na kterém mne to vyneslo na štěrk na kraji silnice. Dostal jsem smyk a narazil jsem do domu. Asi za pět minut jel okolo autobus, který vezl zaměstnance místního JZD. Ti mne tam našli a zavolali záchranku. Moc si toho nepamatuju. Měl jsem otřes mozku a ztrátu paměti.“ Karel byl převezen do Úrazové nemocnice, kde ho hned operovali. Karel vzpomíná: „Ležel jsem v otočném rámu, ve kterém mne polohovali každé tři hodiny. Na konkrétní pocity si nepamatuji nebo je možné, že jsem je vytěsnil. Určitě to nebylo jednoduché, ale určitě vím, že jsem to nechtěl zabalit. Čekali jsme dceru, a tak jsem se těšil hlavně z toho. Celá rodina za mnou chodila a povzbuzovala mě. Nejstarší sestra mi donesla okopírované Černé barony a tak jsem četl.” Byla to neskutečná a nečekaná životní rána nejen pro něj, ale i jeho blízké. „Tímto svým životním kopancem jsem všem svým nejbližším způsobil značné utrpení a velkou bolest a zásadní změny v našich životech. Dodnes mě to neskutečně mrzí a všem se za to omlouvám. Vše se změnilo.” Již v únoru 1984 Karel nastoupil do rehabilitačního ústavu v Hrabyni, kam za ním jezdila těhotná manželka.

Začalo to atletikou, basketbalem a plaváním

Velkou motivací pro Karla bylo očekávané narození dcery a také to, že když bude znovu sportovat, pracovat a žít, že to bude alespoň trochu snesitelnější pro jeho blízké. Už v Hrabyni se začal Karel seznamovat se sportem na vozíku. Začalo to atletikou, basketbalem a plaváním. Po návratu z Hrabyně bylo velmi složité si najít cestu k manželce i dcerce. „Já na vozíku, rozestavěný dům a malá dcerka. Nějak jsme to nezvládli a já se odstěhoval ke svým rodičům. Bylo několik pokusů, jak se dát dohromady, ale nakonec jsme se rozvedli.“

Žil jsem hlavně sportem

Karel si po nějaké době sehnal domácí práci. „Svařoval jsem plynovým hořákem obaly (dnes euroslohy) na doklady. Šílený smrad a za mnoho kusů málo korunek.“ Chtěl se osamostatnit a tak si požádal o přidělení bezbariérového bytu. To se mu docela brzy podařilo, dostal byt na Kosmonautech ve Starém Lískovci. K tomu si sehnal i lepší práci. Každý den dojížděl do provozovny META na Vinohradech, kde montoval pohonné jednotky do kazetových přehrávačů. V novém zaměstnání se seznámil s nynější manželkou Ivou, se kterou vychoval její dva syny. Také začal aktivně se sportem ve sportovním klubu Moravia Brno. Dělal atletiku, později i basketbal a stolní tenis. Začalo se mu ve sportu dařit a výkonnost šla nahoru. Postupem času se dostal do reprezentace v basketbalu i v ping pongu. „Žil jsem hlavně sportem a díky tomu jsem byl v pohodě. Stal jsem se také jedním z členů organizačního týmu pořadatelů sportovních akcí Moravia Brno.“ Karel dosáhl i na mezinárodní sportovní úspěchy ve stolním tenisu. Stal se dvakrát mistrem Evropy v družstvech a dosáhl na 4. místo na mistrovství světa. Od roku 1994 je členem Sokola Líšeň, kde hraje městské soutěže zdravých stolních tenistů.

Pomáhám a snažím se být oporou

Od roku 2002 je Karel zaměstnancem společnosti MEDICCO, ve které pracoval na různých pozicích. Nyní pracuje na zkrácený úvazek a to hlavně z důvodu, že je manželka vážně nemocná. Karel manželce pomáhá ze všech sil a je jí velkou oporou, přesto využívají osobní asistenci z ParaCENTRA Fenix 4x týdně po šesti hodinách. Karel jezdí pravidelně na rehabilitaci k nám do Fenixu. „Snažím se udržet, nebo alespoň co nejvíce zpomalit chátrající stav mého stárnoucího organismu.“ Karel svými zkušenostmi významně pomáhá a radí klientům ParaCENTRA Fenix s nastavením vozíku, se správným sedem ve vozíku a za to mu patří obrovské poděkování.

„Minulý rok v září mi zemřel tatínek. Pro všechny je to velká ztráta, a proto se snažím každý víkend s manželkou navštěvovat moji maminku a tetu, kde se potkáváme se sestrami a ostatní rodinou. S dcerou a vnukem se navštěvujeme, jak jen to jde.“ I přes všechny osudové rány a těžkosti Karel říká: „Život mám rád a beru ho takový, jaký je a je dobré ho žít.“

Roman

Roman se narodil roku 1975 a v rodném listě má jako místo narození Gottwaldov (nynější Zlín). Celý život žije ve Zlíně a jak říká: „Toto město bych nikdy nechtěl opustit a že jsem jich za svůj život viděl. Žádné se mi nelíbilo víc a hlavně, tady jsem doma“.

Z panelákové džungle na periferii Zlína

Než se Roman narodil, tak se rodiče a o 8 let starší bratr nastěhovali do novostavby panelového bytu, kde bydlí dodnes. Díky věkovému rozdílu spolu bratři moc dětství netrávili, každý měl jiné zájmy a koníčky. I přes to jezdili na společné dovolené, výlety a různé zábavné akce. Dětství měl úplně pohodové. Od svých 11ti let Roman pravidelně utíkal z panelákové džungle na periferii Zlína za svými kamarády, kde to bylo o moc lepší. Hrávali tam hokej, fotbal, a když měly holky čas, tak i vybíjenou. Pro mladší kamarády dělali „bojovky“ a vcelku často rozdělali ohýnek a něco si upekli. Nejvíc ho bavilo kolo, a to až tak moc, že na něm jezdil i když sněžilo. Potom mu učarovala vůně benzínu, proto si v 16ti letech pořídil svoji první malou motorku. V 18ti už jezdil na velké a jelikož to nikdy nebyly nové stroje, začal si je sám servisovat a opravovat.

Přičichl k nákladním vozidlům, a už se to s ním táhlo

Po základní škole nastoupil na SOU strojírenské, kde se vyučil obor nástrojař. S výučním listem nastoupil jako soustružník do strojírenského podniku. Po čase Roman zjistil, že vědomosti a zkušenosti ze školy v praktickém životě úplně nevyužije. Nedokázal držet krok s ostatními spolupracovníky, a tak přestoupil v rámci firmy na jiné pracoviště. To se mu prakticky stalo osudným po celý zbytek života. Tentokrát přičichl k nákladním vozidlům, a už se to s ním táhlo. Takto Roman vzpomíná na svoje řidičské začátky. „Jako řidič jsem začal nejprve na vojně v Hodoníně, pak ve stavební firmě a potom jsem jezdil pro technické služby. Následně jsem si udělal řidičák na kamion s návěsem a začal „drandit“ nejprve po Česku a Slovensku a později pro Mezinárodní kamionovou dopravu po Evropě.“ Vzhledem k takové práci neměl čas na nic jiného, a tak musel svoji milovanou motorku odstavit. No, a protože byla doba divoká, spousta firem skončila, neplatila atp., vyzkoušel Roman i jiná povolání. Byl například zámečník, svářeč, automechanik, no prostě holka pro všechno. Když už ho to přestalo bavit, byl pořád pryč a neměl na nic čas (na kamionu měl nápis: Soutěžím o titul Jsem furt v prdeli), poohlížel se po zaměstnání s pevnou pracovní dobou. Podařilo se mu sehnat práci v místě bydliště zase jako řidič v místní kartonážce, tentokrát „kindercamionu“. Takový kamion je stejně dlouhý jako normální kamion, jen plně naložený neváží ani to, co normální prázdný kamion. Díky tomu měl opět čas na svoje milované motorky. „Jednu motorku jsem zprovoznil, abych měl na čem jezdit do práce. Ta mi po čase přestala stačit, a tak jsem si nutně musel koupit stroj výkonnější, který potom už také nestačil. Začali jsme s kamarády jezdit na vyjížďky a výlety. V tu dobu jsem pořídil svůj předposlední stroj, který se mi stal osudným.“

Motorku jsem zachránil

Jednou ráno, když jel Roman do práce, mu paní v autě nedala z vedlejší silnice přednost. Protože mu bylo líto motorky a nechtěl, aby se jí něco stalo, začal usilovně brzdit. Následkem toho mu uklouzlo přední kolo a motorka ho doslova „přibila“ k autu. Jak ale říká: „Motorku jsem zachránil.“ Od tohoto momentu si nepamatuje asi tři týdny a zná je jen z vyprávění. První pomoc Romanovi poskytl hasič, který v tu dobu jel také do práce. Ten mu zavolal „rychlou“, která Romana odvezla na ARO do Zlína. Tam čtyři dny spal a lékaři se radili, co s ním. K příjmu na ARO se váže vtipná historka. „Kamarádka, co pracovala na ARU mi později vyprávěla, jak jsem si dovolil vyskakovat na paní doktorku, co mě přijímala. Protože jsem byl při vědomí, tak se mě ptala na kde co. Mimo jiné také na to, jestli jsem alergický. Řekl jsem jí, že mám alergii jenom na práci, ale ať se nebojí, že to není nakažlivé. Ona na to: „To snad není možné, chlap je tady na sračky, a ještě dělá humor.“ Ze začátku Romanovi nedocházela vážnost jeho úrazu. Když ho přeložili z ARA na NIP a on začal vnímat, hned uhodil na doktora, jak to s ním vypadá. Když ho seznámili s realitou, že má poškozenou míchu a nebude chodit, tak si pomyslel: „Tak budeš sedět, vozit se na vozíku, to není tak hrozné. Jsi trochu oprýskaný, to se dá za čas dohromady a bude zas dobře. Jen mi nikdo nesdělil, co všechno takový úraz obnáší, co všechno budu muset řešit.“

Nejvíc si musí asi každý pomoct úplně sám

Velikou oporou mu byla rodina a kamarádi, kteří ho často navštěvovali během pobytu v nemocnici, ale jak sám říká: „Nejvíc si musí asi každý pomoct úplně sám. Dokud člověk nepřijme fakt, že se musí snažit žít a fungovat s tím, co mu zbylo, tak to nikdy nebude dobré.“ V červnu byl převezen do RÚ Hrabyně, kde byl dlouhých pět měsíců, během kterých se učil všechno od začátku. „Na všechno jsem koukal jak puk, všechno pro mě bylo nové. Záviděl jsem klukům, kteří si sami vylezli na vozík a jeli ven nebo na kávu.“ Po pěti měsících měl všeho plné zuby, a tak odjel domů. Následovala úprava bytu a rekonstrukce koupelny, a hlavně učení se zvládat věci jinak. Roman si pořídil elektrický skútr a začal navštěvovat svého nejlepšího kamaráda, který za ním chodil každý den do nemocnice. „Po návratu z Hrabyně mi přátelé hodně prořídli. Zůstalo mi jen pár nejvěrnějších, kteří mi moc pomohli, ať už s různými úpravami, tak i s návratem do běžného, „normálního“ života.“

Sedět s rukama v klíně moc neumí

Díky úrazu, který Roman utrpěl, se už do zaměstnání nevrátil a vyloženě práci jako takovou nehledá. Na druhou stranu sedět s rukama v klíně moc neumí, a tak si pronajal malou garáž. Z ní si udělal malou dílničku, kde si pro sebe upravuje svůj poslední stroj (motocykl Dněpr). Snaží se plnit sny a nápady ještě z dob, kdy lítal po světě a neměl na to čas. Taky jezdí na výlety po Čechách a objevuje krásná místa, o kterých neměl ani tušení, i když projel republiku několikrát křížem krážem.

Fenix mi pomáhá tím, že vůbec je

Po nějaké době začal Roman jezdit do Fenixu, o kterém se dozvěděl od Honzy Wagnera, se kterým byl v Hrabyni. „Fenix mi pomáhá hodně. Nejvíce tím, že vůbec je. Navíc jsou tam fajn lidi, co tam pracují. Holky z poradny poradí jak, kde a co si vyřídit, ergoterapeutky zase poradí, jak se „vyškrábat“ do vozíku a nakonec fyzioterapeutky nás po tom všem snažení dají dohromady. A v neposlední řadě člověk „splkne“, dá kafe s ostatníma a přijde na jiné myšlenky“.
Roman si do budoucna neklade nějak velké cíle. Jak říká: „Chci fungovat co nejdéle a když se zadaří, ještě bych rád zpět na motorku a podívat se po kraji.“

„Hodně lidí s podobným osudem říká „Hlavně se z toho neposrat“ a já jen dodávám, že vždycky může být hůř a je důležité, věci udělat tak, aby šly, než jen říkat, jak nejdou.“

Marek Meister

Marek

Marek se narodil v dubnu roku 1989 ve Znojmě. Až do svých šestnácti let zde žil s rodiči a mladší sestrou v bytě, poté se přestěhovali do rodinného domu. „Dětství jsem měl asi jako každý normální kluk – běhal jsem s kamarády po venku, hrál jsem rok aktivně hokej a s nástupem počítačové éry jsme se s kamarády postupně čím dál častěji stahovali domů k obrazovkám a hraní her.“ To Marka také přivedlo k rozhodnutí, na jakou školu nastoupit po té základní. Nakonec si vybral SOŠ Podyjí – obor informatika.

Práce snů

Po úspěšném složení maturitní zkoušky Marek nastoupil na Vysokou školu báňskou v Ostravě, opět obor informatika. Už v průběhu prvního roku si ale uvědomil, že tato škola není nic pro něj a rozhodl se jít pracovat. Jelikož v té době nebylo úplně jednoduché najít ve Znojmě pořádnou práci, nastoupil jako kameník v jedné soukromé firmě. „Práce to byla zajímavá, člověk se dostal na různá místa. Obkládali jsme krby, kamna, komíny, pokládali dlažbu…“ Fyzicky bylo toto zaměstnání dost namáhavé, ale Marek i díky dřívějšímu pravidelnému posilování kamenickou práci zvládal. Po necelém roce přešel z kamenictví na kominictví. Jako kominík se živil přes rok, potom přišla „nabídka snů“. „Víc než rok jsem měl podanou žádost na práci strojvedoucího. Po přijetí do kurzu jsem se rok zaučoval, absolvoval desítky hodin školení, testy, cvičné jízdy a poté jsem se konečně stal strojvedoucím. Jezdil jsem trasy Znojmo – Okříšky a Znojmo – Břeclav, na dráze jsem byl opravdu spokojený.“

Skákání ze země bylo málo zábavné

Ve svých 21 letech se Marek přestěhoval zpátky do bytu, odkud se s rodiči předtím odstěhovali, tentokrát zde však žil už sám. Často trávil čas s kamarády, ať u počítačových her, X-boxu nebo na různých akcích. Jedna z nich se mu však stala osudnou. Byl květen roku 2013 a Marek s kamarády pořádali každoroční akci s názvem Vítání jara – tentokrát s podtitulem „Olympijské hry aneb sportem k trvalé invaliditě“. „Na chatu jsme přijeli už v pátek, večer jsme něco popili a v sobotu v tom pokračovali. Součástí akce byly i různé soutěže – hod obručí na tyč, zatloukání hřebíku do špalku na co nejmenší počet úderů, a tak dále. Protože bylo celý den krásné počasí, nenapadlo nás nic lepšího, než si napustit bazén.“ V rámci soutěží bylo i hraní tzv. kolotoče v pingpongu. Kdo vypadl, musel jít do bazénu. Na závěr skončili v bazénu všichni. První se tam jen koupali, pak do bazénu začali skákat. Skákání do bazénu ze země však Markovi přišlo málo zábavné, proto vylezl na asi metr vysokou zídku a skočil. „Chtěl jsem skočit „placáka“, ale bohužel jsem se přetočil víc než jsem chtěl a narazil jsem hlavou na dno.“

Nejdelších deset vteřin v životě

V ten moment Marek, jak sám říká, prožil nejdelších deset vteřin v životě. „Ležel jsem na hladině hlavou dolů a nemohl jsem hýbat žádnou částí těla. Vedle sebe jsem viděl jen stojící nohy kamaráda a doufal, že mě z té vody někdo co nejdřív vytáhne.“ Markovi kamarádi naštěstí zareagovali velmi brzy a Marka z bazénu opatrně vytáhli. Okamžitě zavolali záchrannou službu. U Marka bylo hned od nahlášení podezření na poškození páteře a míchy, proto pro něj vzlétnul také vrtulník. Do příjezdu záchranné služby Marek pořád říkal kamarádům, ať mu narovnají nohy, on je však měl natažené. „Je zajímavé, jak si mozek zafixoval poslední polohu těch nohou před úrazem. Když mi kamarádi poněkolikáté zopakovali, že mám nohy natažené a že mě štípou do paty, věděl jsem, že je něco špatně. Také mě v tom utvrdilo to, když jsem kamarády poprosil, aby mi natáhli ruce nahoru – poté mi ruce pustili a ty bezvládně spadly zpátky. V ten moment přišla první myšlenka na vozík.“

Doražte mě

Po prvotním ošetření od záchranné služby přistál nedaleko vrtulník. Letečtí záchranáři Marka uložili do vakuové dlahy, napíchli kanylu, naložili do vrtulníku a Marek pod vlivem sedativ usnul. Probudil jej až zdravotní bratr ve Fakultní nemocnici v Brně s tím, že ho vycévkuje. Pak už si jen vzpomíná na anesteziologa na sále, jak mu říká, že má počítat do deseti a dál už neví nic. Po operaci dlouhé asi 4 hodiny se Marek probudil na ARU, kde u postele stáli jeho rodiče. „První, co jsem našim řekl bylo, aby mě dorazili, to však dorazilo moji mamku. Pak jsem jim řekl všechny důležité údaje. Kde je potřeba co zaplatit, jaký mám PIN ke kartě, různá hesla a tak podobně. Pak mi zkolabovaly plíce.“ Markovi byla udělána tracheostomie, kterou měl tři týdny. Postupně se učil znovu dýchat sám. Ve fakultní nemocnici strávil dva měsíce, z ARA byl přeložen na spinální jednotku, kde začal postupně objevovat, čím vším dokáže hýbat a co vše by mohl zvládnout. Z nemocnice byl poté Marek přeložen do RÚ Hrabyně, kde byl necelý půlrok. „V Hrabyni jsem se učil všechno od začátku – jak si sednout, najíst se, jak jezdit na vozíku a vše kolem něj. Hodně mi pomáhalo vidět i jiné vozíčkáře, co všechno zvládají sami a věřil jsem, že jednou budu moct vést relativně samostatný život jako oni. Obrovskou podporu jsem měl také u rodičů a sestry, kteří v době mého pobytu v Hrabyni přestavěli část domu na bezbariérovou tak, abych se měl kam vrátit. Nikdy jim nepřestanu být vděčný.“ 

Odolával jsem tři roky, pak se to ve mně zlomilo

Po návratu domů jsem byl neustále v kontaktu se svými novými kamarády ze „spinálky“ a z Hrabyně a ti mi poprvé řekli o Fenixu. „Odolával jsem tři roky, pak se to ve mně zlomilo a začal jsem do Fenixu dojíždět na cvičení. Díky Fenixu jsem se, co se týče soběstačnosti, hodně zlepšil a v neposlední řadě mám díky Fenixu i přítelkyni, se kterou bydlím v Brně.“ Marek nyní spolupracuje na projektu Handmedia, kde účinkuje v různých videoprůvodcích pro handicapované a pomáhá se střihem a postprodukcí. Jezdí také vyprávět svůj životní příběh v rámci preventivních besed na základní a střední školy a tím všechny varovat před nevratnými následky úrazů páteře a míchy. Ve volném čase se nejraději věnuje přítelkyni, rodině a nezanevřel ani na počítačové hry, které jej provází téměř celý život. V budoucnu by chtěl Marek založit rodinu, mít vlastní bydlení a také cestovat. „Předloni jsem byl dvakrát v Itálii u jezera Lago di Garda a tam jsem zjistil, že vozík nemusí být při cestování problém. Loni bohužel cestovat moc nešlo, a tak doufám, že už brzy budeme moci s přítelkyní vyjet zase na nějaký pořádný výlet, třeba i do zahraničí.“

„A co bych vzkázal? Dávejte si pozor na to, co si přejete – já chtěl být zahradní hadice – jen bych ležel a lidi by mě tahali… No a podívejte se, jak to dopadlo.“ 🙂

Anna

Anička pochází z Prahy, kde se také narodila roku 1956. Má dvě mladší sestry. Už od malička to bylo živé a akční dítě. Věnovala se hned několika sportům. Závodně dělala atletiku /běh/ a běhala na běžkách a rekreačně hrála softball. Hodně četla, hltala Foglara a Mayovky, a proto začala chodit do skauta.

Po základní škole šla na klasický gympl, protože se nemohla rozhodnout, kam dál. Teprve ve třeťáku padlo rozhodnutí – Fakulta tělesné výchovy a sportu obor tělesná výchova. „Otec s výběrem školy nesouhlasil. Prý co ze mě bude, když studuju kotrmelcovou fakultu. Začal mě uznávat až později.“ Mimo to Anička také vystudovala Filozofickou fakultu obor angličtina a čeština.

Byly to kolikrát děsný bláznoviny

Po studiích začala hned učit. Svoji pedagogickou kariéru zahájila na učilišti v Praze, potom v Rajhradě a nejdéle učila na střední škole v Brně. Anička na tu dobu ráda vzpomíná. „Tělocvikáři měli vždycky velmi blízko ke studentům, a tak ráda vzpomínám na to, co mně prováděli a já to tolerovala. Byly to kolikrát děsný bláznoviny“. Tak třeba: „V hodině jsem zjistila, že je jeden žák nepřezutý. Tak mu říkám „Jiroušku, ty boty dej pod umyvadlo“. A když jsem se znovu otočila od tabule, u umyvadla s otevřenou učebnicí seděl Jiroušek, boty stále na nohou, leč nohy měl pod umyvadlem.” Po dvaceti letech ve školství skončila a vrhla se do finanční sféry.

Nejen prací je člověk živ

Jak se říká, „Nejen prací je člověk živ“, ale také si musí najít čas na odpočinek a svoje záliby. V případě Aničky to byl jak jinak než sport a hned po něm to bylo a je cestování. Za zmínku stojí třeba to, že 35 let hrála softball a působila v roli trenéra. Také lezla po horách, např. Kilimandžáro (5895 m) či Chimborazo (6268 m) pokořila. Projela skoro celý svět, od Jižní a Severní Ameriky, přes Afriku až do Asie.

Opravdu jsem nechtěla žít

Během svých cest po celém světě se vždy vrátila v pořádku domů. Osudovou se jí však stala jízda na kole u nás v roce 2013. Anička vzpomíná: „Stalo se mi to zcela absurdně. Bylo to týden po mém návratu z Albánie, kde jsme jezdili v horách těžké terény. U nás doma jsme se vraceli z celodenního výletu se závěrečnou zastávkou na přehradě a já jela domů s kamarádem po cyklostezce v Komíně. Dál to znám jen z vyprávění. Proti nám prý jel jiný cyklista, který to „šněroval“ a štrejchli jsme o sebe řídítky. Oba dva jsme spadli. On se zvedl, nasedl na kolo a odjel, já se probrala až v nemocnici. Ač jsem měla přilbu, odnesla to hlava s těžkým otřesem mozku, dál jsem měla přeražený nos, zlomené zápěstí, poničenou jednu plíci a hlavně kontuzi míchy. Po týdnu mi operovali na krční páteři úlomky mezi 5. a 8. krčním obratlem, které bránily v průchodnosti míchy zpět, ale to už bylo pozdě. Zůstala jsem jako ležák, ničím jsem nehýbala, nic jsem necítila, nešlo mi mluvit, dýchat, všude samé hadičky a vývody, zkrátka ze mě byla ležící mrtvola. Opravdu jsem nechtěla žít.”

Největší oporou je rodina

,,Když jsem byla při vědomí, stále jsem si říkala ne, to není možný, to nemůže být pravda, proč já. Protože jsem byla zvyklá před úrazem každý den na sobě makat, nepolevila jsem ani teď.” Obrovskou oporou pro Aničku byl manžel se dvěma dcerami a kamarádi. “Sestřičky na mě neměly čas s krmením, radši mě napíchly na kapačky, a tak mě dcery chodívaly téměř každý den trpělivě krmit. Rodina se střídala tak, aby každý den u mě někdo byl, nechtěli mě nechat odejít… Do nemocnice za mnou chodili někteří kamarádi a já to prospala, protože jsem byla nadopovaná prášky, takže jsem ani nevěděla, že tam byli. Jiní nepřišli, protože se báli, o čem by se se mnou bavili, až později jsme si to vysvětlili.“

„Během mého půlročního pobytu v Hrabyni začala rodina shánět informace a víceméně narazili na Fenix, kam mě přijali na cvičení a zároveň poskytli tolik potřebné sociální služby. Pomohli mi s opravou vozíku, s vyřízením žádostí – příspěvek na auto, přehodnocení příspěvku na péči, dozvěděla jsem se o možnosti pracovat za speciálních podmínek, také mi pomohli s výběrem kompenzačních pomůcek. Cvičení pro mě bylo velmi důležité – fyzio i ergo. Byla jsem zcela nehybná. Přijeli pro mě až domů autem, rozhýbávali mě, pak mě dali ještě na „stavěčák“ a zase odvezli domů. Účastním se řady akcí, které Fenix pořádá. Miluji Březejc, je to pro mě zážitkáč, na který se těším celý rok.“

Úraz mě jen přibrzdil

To, že se Aničce stal tak vážný úraz, jí možná přibrzdilo, ale určitě nezastavilo v tom, co jí vždy bavilo a baví. Zase sportuje a cestuje, i když trochu jinak. „Vyzkoušela jsem bocciu, ale to pro mě bylo moc statický, tak jsem šla do adrenalinovějších bláznovin: letěla jsem v tandemu na paraglidu , letěla jsem ve vojenské Casse a v malém letadýlku Cessna, potápěla se s bombou v bazénu do sedmi metrů, jela v sajdce apod. V Praze jsem se nechala na laně spouštět z Nuselského mostu. Hodně ráda hraju stolní curling, kde pomocí tužky upevněné v pásce, kterou mám připevněnou na ruce, šprtám kameny. Téměř každý víkend jezdím na celodenní výlet buď s rodinou nebo s asistentem. Já na elektrickém vozíku, doprovod na kole. Vždycky někam dojedeme autem a odtud podnikáme kolečko krajinou, hodně po cyklostezkách v dojezdu 30 km. 1x týdně mám trénink powerchair hockey, florbalu na elektrickém vozíku, v oddíle, který jsem v Brně spoluzakládala.”

Co bych si přála

„Chtěla bych dělat se svými vnoučaty takové ptákoviny, jako dělají se svými dětmi například Jarek Náhlík nebo Michal Vidura. Mám jen jedno vnouče, a to se mého elektrického vozíku zatím bojí“.

A co bych přála vám

„Žijte život, je krásný, i když v jiné podobě, než jste si představovali. Je kolem nás spousta lidí, kterým nejsme lhostejní, jen se jim nesmíme vyhýbat.”

Lukáš Tejkl

Lukáš

Lukáš se narodil v Ústí nad Orlicí. Na své dětství, které prožil se svojí rodinou a kamarády v Letohradě vzpomíná takto: „Jsem rád, že jsem prožil dětství v době, kdy byl internet ještě v „plenkách“. Celé dny jsem trávil čas se svými kamarády venku a domů jsem se vracel, až když se začalo stmívat.“ Během základní školy hlavně sportoval, hrál florbal a hokejbal a také chodil do skauta a do Sokola. „V Sokole si mě vyhlédla trenérka a oslovila mě s tím, jestli nechci zkusit florbal, že jsem šikovný, a že mají málo hráčů.” K hokejbalu ho zase přivedl kamarád, který mu jednou nabídl, ať s ním jde na trénink a Lukáše tento sport nadchl natolik, že odehrál dvě sezóny za mladší žáky.

Dětství samý úraz

Už v dětství si tak trochu zahrával se zdravím. Měl různé úrazy. „Tak například jsem si dvakrát zlomil klíční kost. Poprvé ve školce a podruhé jsem si ji zlomil, když jsem přeletěl na kole přes elektrický ohradník. Ve školní družině jsem měl otřes mozku, to když mi kamarád podrazil nohu a já vletěl hlavou přímo na kámen a pak jsem si také třeba přeřízl šlachu na pravém palci“ dodává s šibalským úsměvem. „Nebyl jsem zrovna nejvzornější dítě, ale to asi nikdo. Že bych byl ale úplný „průserář“, to taky ne.”

Osudný rok 2007

Po základní škole Lukáš nastoupil na SOU v Letohradě, obor zámečník, kam dojížděl každý den ze Žamberka. Psal se rok 2007 a byl ve znamení velkých životních změn. Lukášova mamka si našla nového přítele z Brna, a tak se za ním po skončení „prváku“ společně přestěhovali. Během léta odjel Lukáš se svým otcem, jeho novou ženou a sestrami na prázdniny na Sečskou přehradu. „Prvních pár dní bylo vážně hnusně. Pořád jen pršelo, nikam se nedalo jít a my byli furt zavření.” Po pár dnech se počasí umoudřilo a konečně se dalo jít k vodě. První, co Lukáše napadlo bylo, že si sundal triko, rozběhl se k vodě a skočil. Jak vzpomíná. „Byl to můj první a zároveň poslední skok. Hlavou jsem narazil na dno, zamrazilo ve mně a byl konec.“ Lukáš si při nárazu zlomil pátý krční obratel. Následkem toho zůstal ležet bezvládně na hladině. Sestry, které s ním v osudný okamžik byly ve vodě si myslely, že si dělá srandu a potápí se. Asi po dvou nekonečných minutách, během kterých se Lukášovi promítl celý život, ho vytáhl otec na břeh. „Byl jsem přidušený a moc si toho nepamatuji.“ Lukášovi zavolali „rychlou“ a ten byl následně vrtulníkem transportován do pardubické nemocnice rovnou na sál. Zhruba po třech týdnech byl převezen na spinální jednotku v Brně a tam se od lékařů dozvěděl vážnost svého úrazu. „Byli ke mně zcela upřímní a narovinu mi řekli, že budu mít vážné trvalé následky a taky mi to tak nějak došlo, že to není jen zlomená noha!“

Učil jsem se všechno od začátku

Zhruba po dvou měsících byl převezen do rehabilitačního zařízení v Košumberku. „V reháku jsem si i díky dalším lidem s podobným osudem uvědomoval, jak na tom vlastně jsem. Začal jsem se učit všechno od začátku. Nejen takové věci jako vyprazdňování, osobní hygienu, jízdu na vozíku, ale také jiné vnímání potřeb a podnětů mého těla, které se po úraze zásadně změnily. Nejtěžší na tom všem bylo, naučit se říkat o pomoc a smířit se s tím, že budu potřebovat mít neustále někoho za „zadkem“. Po propuštění z Košumberku jsem byl nějaký čas doma.” Společně s rodinou přemýšleli, co dál.

Před úrazem by mě nenapadlo, že vystuduji obchodku

Díky úrazu bylo jasné, že už se k učebnímu oboru nevrátí. Nakonec našli v Brně Kociánku, kam Lukáš nastoupil na obchodní akademii. Během studia měl zajištěnou každodenní péči a rehabilitaci. „Ze začátku jsem tam za žádnou cenu být nechtěl. Všech okolo jsem se stranil a byl jsem nejraději sám. To mi dlouho nevydrželo. Viděl jsem tam spoustu klientů, kteří na tom byli o mnoho hůř než já, a to byla motivace k tomu to nezabalit a fungovat dál. Zanedlouho jsem si tam našel skvělou partu kamarádů a začalo se mi na Kociánce líbit. Za velký osobní úspěch považuji úspěšné dokončení „obchodky“. Před úrazem by mě ani ve snu nenapadlo, že budu studovat takovou školu.“

Stačil jeden trénink a měl jsem jasno

Během studia se seznámil s trenérem, který ho oslovil s tím, jestli si nechce zkusit bocciu (paralympijský sport pro těžce tělesně postižené, podobný pétanque). „Sport mám všeobecně rád a tak, když nemůžu hrát florbal nebo hokejbal jako před úrazem, zkusím házení koulemi.“ Stačil jeden trénink a Lukášovi se sport zalíbil natolik, že ho začal hrát závodně. „Boccie se s přestávkami věnuji 11 let, ale úspěchů moc nemám. Jsem hrozný nervák a v zápase nepředvedu to, co na tréninku.“

Učit se být soběstačný, je práce na celý život

„V současné době se na sobě snažím opravdu makat. Jsem odjakživa lenoch, ale když už se do něčeho pustím, tak naplno. Díky mamce jsem se dozvěděl o ParaCENTRU Fenix, kam jezdím pravidelně rehabilitovat a učit se být co nejvíce soběstačný. Další velký posun je to, že jsem se osamostatnil a bydlím sám, bez rodiny.“ Lukáš také pracuje z domu jako administrativní pracovník pro firmu, která zajišťuje vybavení do škol. „Mojí náplní práce je „sjíždět“ internet a hledat veřejné zakázky zadané školou. Pokud takovou nabídku najdu tak stáhnu potřebné dokumenty a pošlu to šéfovi. On na základě požadavků vytvoří nabídku/kalkulaci a pošle to dané škole. Předtím jsem pracoval jinde a mojí náplní práce bylo podobné hledání veřejných zakázek na účetní audity.“

„Když se ohlédnu zpátky, tak musím říct, že mám úplně jiné priority než před úrazem. Nejdůležitější je pro mě zdraví a také to, abych byl co možná nejvíce soběstačný. Mít kolem sebe fajn lidi a v rámci možností se smířit se svým zdravotním stavem. Neustále se učit říct si o pomoc. A hlavně se s toho neposrat!”

Veronika Hublová

Veronika

Veronika pochází z Brna. „Narodila jsem se tady a vlastně s pár přestávkami žiji pořád v Brně,“ vypráví Veronika. „Chodila jsem na matematickou základku, pak jsem skončila na obchodce, kterou jsem úplně nenáviděla. To bylo období kolem revoluce, nikdo nevěděl, jak bude ekonomika vypadat, čtyři roky jsem se tam nudila.“

Po maturitě se sbalila a odjela do Anglie, kde pracovala zhruba rok jako au-pair a pomocnice v domácnosti. „Poznala jsem Londýn z takové té přistěhovalecké stránky, pracovala jsem u rodin z Nigérie, ale taky třeba z Řecka nebo z Thajska. Bylo to náročné období, ale jsem za něj ráda. Získala jsem spoustu zkušeností, naučila se anglicky.“

Zájem o psychologii

Když se vrátila do České republiky, chvíli pokračovala v hlídání dětí, pak byla přijata na humanitní studia do Prahy, předchůdce současné FHS. „Učili jsme se v budově bývalé popáleninové jednotky, v níž zemřel Jan Palach. Přednášeli nám velmi zajímaví lidé, škola mi dala obrovský rozhled.“ Školu ale nedokončila. Během studií ji oslovila psychologie, poté složila úspěšně zkoušky na psychologii na Filozofické fakultě v Brně. „To dohromady nešlo zvládnout. Nicméně jsem si potom přidala ještě angličtinu, protože mě bavila.“

Během studií jezdila do Londýna jako průvodkyně, úspěšně dokončila psychologii i angličtinu, následně začala pracovat jako výzkumný pracovník na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity, nastoupila na doktorát. „Chtěla jsem dělat klinickou psychologii, ale v době, kdy jsem dodělávala školu, bylo míst pro psychology ve zdravotnictví jako šafránu. Tak jsem studovala dál.“

V druhém ročníku doktorandského studia se jí stal osudový úraz. „Dělala jsem doktorát kombinovaně, takže jsem neměla moc peněz. Potřebovala jsem prostředky na psychoterapeutický výcvik, sháněla jsem peníze, kde se dalo. Najednou jsem měla asi pět různých činností, od dopravních psychotestů pro řidiče po jazykové korektury. Byla jsem přepracovaná.“

Asi mikrospánek

Snažila se najít lépe placenou práci, kterou našla v domě pro seniory na Vysočině. Třetí den po nástupu havarovala v autě. „Asi mikrospánek. Nejela jsem ani rychle, sotva šedesát a na nezpevněné krajnici jsem sjela do příkopu. Jenže tam rostl strom. Kdyby tam nebyl, sjela bych do příkopu a nic by se nestalo. Prostě velká smůla.“ Letos je to deset let, co je Veronika na vozíku.

Chodit už nebudu

Strávila několik měsíců na dnes už neexistující spinální jednotce Úrazové nemocnice v Brně, kde si prožila dlouhé trápení s dekubitem. „To bylo vážně utrpení. Tělo bylo vyčerpané a dekubit se prostě nehojil,“ vzpomíná Veronika. Následně nastoupila do rehabilitačního ústavu v Luži, kde strávila víc jak půl roku. „Mezi spinálkou a ústavem byla fáze, kdy jsem nevěděla, jestli budu nebo nebudu chodit. A v Luži mi došlo, že už nikdy chodit nebudu. Viděla jsem, jaký je rozdíl mezi mnou a těmi, co se zlepšovali, co třeba i začínali pomalu chodit. A pochopila jsem, že já mezi ně nepatřím,“ vzpomíná Veronika.

Závislá na ostatních

„Nelepšily se mi ruce, nohy byly úplně bez života. Neměla jsem sílu se fyzicky o sebe postarat, což pro mě bylo vůbec nejtěžší. Celý život jsem byla samostatná, aktivní, najednou jsem byla odkázaná na pomoc ostatních,“ říká k náročné životní změně.

„Jak to líčím, to asi nezní moc pozitivně. Ale pravda je, že člověk se po úrazu dozví, jaký vlastně je. Tak jsem se dozvěděla o sobě, že se nevzdávám. Věnovala jsem se naplno tomu, abych si svou někdejší nezávislost získala zpátky.“ Všechno šlo pomalu a těžko. Veronika má lézi krční míchy, tedy jsou zasažené i ruce. Navíc má o poznání slabší pravou polovinu těla. „To mi hodně ztěžuje situaci. Dělají mi stále problémy přesuny. Stálo to hodně práce, ale podařilo se mi přesto získat svobodu nezávislého pohybu. Dnes řídím auto, naložím si sama do něj vozík, což je klíčové.“

Čekání na rehabilitaci

Ještě když byla na spinální jednotce, začala znovu pracovat. Věnovala se jazykovým korekturám a odborné psychologické literatuře, poslouchala audioknihy, dívala jsem se na filmy. „Věděla jsem, že potřebuji zaměstnat hlavu, tak jsem na nemocničním lůžku prostě pracovala, jak to šlo. V práci jsem v té době nalézala znovu sama sebe.“ Zároveň přiznává, že v období krátce po úrazu neměla ráda psychology. „Měla jsem spíš chuť se svojí situací nezaobírat denně. Tehdy jsem měla pocit, že mě rozhovory s psychology spíše oslabovaly. Až je člověk nějak stabilizovaný, může se zabývat tím, proč se mu úraz stal a jaký měl smysl. Ale na spinálce bylo pro mne ještě brzo.“

Bydlet sama. A tečka

Po pobytu v rehabilitačním ústavu strávila rok na Kociánce. Chtěla být za každou cenu samostatná, a tak čekala, až jí magistrát přidělí byt. V té době se jí snažila spousta lidí bydlení o samotě rozmlouvat. „Třeba i brácha se mě ptal, co blbnu, že nemůžu bydlet sama. Ale já jsem si postavila hlavu. Věděla jsem, že pokud mám dál nějak fungovat, musí to tak být.“ Když nakonec dostala byt, pomohl jí bratr a švagrová bydlení přizpůsobit jejím potřebám.

Vrhla se zpátky na doktorát, později přidala ještě překladatelství angličtiny a překlady odborné literatury. „Dělala jsem to hlavně proto, abych byla mezi lidmi. A potřebovala jsem opět nějak zaměstnat hlavu,“ vysvětluje. Doktorát dokončila, překladatelství opustila.

Lidí ubylo

Stejně jako velká část dalších lidí s podobnou životní zkušeností, Veronika přiznává, že jí vozík provedl čistku mezi takzvanými přáteli. Nedá dopustit na kolegy z psychoterapeutického výcviku a kolegy z psychiatrické kliniky FN Brno, méně ráda vzpomíná na některé spolužáky ze studií. „Spousta z nich se se mnou přestala vídat, nechtěli mě potkávat. Nad tím mi zůstával rozum stát. Byla to studená sprcha, ale dlouho jsem se tím netrápila.“

Chování lidí se různilo. „Zažila jsem opravdu výborný přístup. A stejně tak zarážející situace, kdy mi třeba říkali, že nejlepší by bylo spáchat sebevraždu. Dokonce mi kdosi nabídl pistoli. Bylo to šílené, ale utvrdilo mě to v tom, že to nechci vzdát. Že tyhle úvahy a představy jdou mimo mě.“

Normální život

Říká, že dnes je nejspokojenější, co od úrazu byla. Pracuje pro IT firmu, jak říká, poprvé v životě v komerční sféře, coby analytička, přičemž využije svoji jazykovou výbavu. „Mám přítele, který mě bere takovou, jaká jsem. Našli jsme jeden druhého.“

„Až nějakou dobu po nehodě mi došlo, že mi ten úraz dal směr. Nebyla jsem tehdy vůbec šťastná, nevěděla jsem, co chci dělat dál, dělala jsem spoustu věcí a nic pořádně. Ten úraz mě nasměroval. Ale jinak mám pocit, že jsem se moc nezměnila. Byla jsem taková, jaká jsem, i před úrazem. Jen jsem získala jakýsi nadhled a jiný postoj k některým věcem.“

Jaroslav Náhlík

Jaroslav

Pro Jaroslava byl zlomový poslední prázdninový den roku 2001. „Dlouho předtím jsme se s kamarády domluvili, že ten den půjdeme na diskotéku. Celé prázdniny jsme pracovali v betonárně, abychom si našetřili peníze a akce stála za to,“ říká Jaroslav. Bylo domluveno, že celou partu kamarádů na diskotéku odveze maminka jeho tehdejší přítelkyně. „Jenže na poslední chvíli řekla, že nemůže. Bylo to právě v den diskotéky. Moje tehdejší přítelkyně nakonec sehnala náhradní odvoz. Řidič byl takový namyšlený floutek. Věděli jsme to o něm a neměli jsme ho rádi,“ vzpomíná Jaroslav. Na diskotéku se ale těšili celé prázdniny, nechtěli, aby plán kvůli drobnosti ztroskotal. A tak na náhradní řešení kývli.

Pozor, to vyhazuje

„Vyjeli jsme v osm hodin od nás z Nové vsi a v osm patnáct, asi jen čtyři kilometry od vesnice, jsme havarovali. Díval jsem se tehdy z okna, byl jsem myšlenkami jinde, vůbec jsem nevěnoval pozornost tomu, co se v autě děje. Až najednou v zatáčce kamarád vedle mě zakřičel „pozor, tady to vyhazuje!“. V tu chvíli jsem začal dávat pozor, ale už bylo pozdě. Nestihl jsem se jakkoliv chytit nebo zapřít nohama,“ vysvětluje Jaroslav. Škoda 120 vletěla ve vysoké rychlosti do rizikového úseku, v němž se auto vzneslo do vzduchu. „Následovala pravotočivá zatáčka, takže řidič ve vzduchu stočil kola doprava. Když jsme dopadli zpátky na silnici, vyhodilo nás to do pravého příkopu, kde jsme přerazili jabloň. Ta nás vyhodila do levého příkopu, kde jsme přerazili další strom a následujících sedmdesát metrů jsme se kutáleli,“ líčí Jaroslav. Ve staré škodovce chyběly pásy na zadních sedadlech, spolujezdci nebyli připoutaní.

Šok, bolest žádná

„Když se otáčí auto, připadá si člověk jak hadr v pračce. Kamarádi se stihli chytit, já si během první otáčky prorazil hlavu o jištění pásu u řidiče. Chyběla tam taková plastová krytka a ten šroub mi udělal díru do lebky. O chvíli později jsem vyletěl otevřeným okýnkem ven a přerazil si záda o střechu,“ vypráví. Dopadl vedle škodovky, která se naštěstí právě v ten moment přestala kutálet. Jinak by dopadla na něj. I tak je výčet zranění, který Jaroslav při autonehodě utržil, dlouhý. Kromě proražené lebky měl zlomená čtyři žebra a dva obratle, protrženou slezinu, utržené víčko a část ucha. „Nejdřív jsem necítil žádnou bolest. Posadil jsem se, přišli ke mně moji kamarádi. Přítelkyně mi říkala, že mám dotrhaný obličej a hrozně mi teče krev. Sáhl jsem si na ránu a zjistil, že do díry v hlavě strčím dva prsty. To byl velký šok. Hned další jsem zažil, když jsem se chtěl postavit a nešlo to,“ vypráví Jaroslav.

Kamarádi zavolali sanitku, přijela asi za půl hodiny. V místě, kde k nehodě došlo, nemohla přistát ani helikoptéra. „Zatím mě pořád nic nebolelo. V sanitce jsou různé lesklé lišty a já se snažil v některé z nich zahlédnout, jak vypadá můj obličej. Ale neviděl jsem nic.“

Ten mladej to asi nedá

„Když jsme přijeli do Brna, začal ustupovat původní šok a já pocítil hroznou bolest v zádech. Když mě vytahovali ze sanitky a přišli se na mě podívat dva doktoři. Viděli díru v hlavě, všude spoustu krve. Jeden z nich prohlásil „ten mladej to asi nedá“. To byl hned další šok,“ vzpomíná.

Protože utrpěl otřes mozku, nemohli lékaři dát Jaroslavovi narkózu. Přišívání utrženého ucha i očního víčka si tedy prožil se vším všudy. Jakmile odezněl otřes mozku, následovaly dvě operace. Při jedné doktoři zpevnili zlomené obratle dvěma železnými destičkami. Při druhé provedli operaci z levé strany mezi žebry, aby nemuseli páteř operovat přes hrudník. „To mi museli zkolabovat levou plíci. Probudil jsem se po operaci na jednotce intenzivní péče 11. září, ten den, co teroristé shodili Dvojčata. Měl jsem hlavu omotanou obvazem, trčely ze mě dvě hadice, šrámy všude,“ líčí pocity po narkóze. Významný okamžik pro Jaroslava ten den představovala návštěva rodiny. „Viděl jsem brečet svého tátu, což jsem nikdy předtím neviděl. Vedle něj máma a sestra, obě sesypané. Tehdy jsem se rozhodl, že na sobě začnu makat. Když budu co nejvíc soběstačný, pomůže to i jim.“ V té době věřil, že všechno bude znovu dobré, protože podle lékařů nebyla mícha přerušená. Nakonec se ukázalo, že Jaroslav měl silný útlak míchy a v jeho důsledku došlo k ochrnutí obou spodních končetin.

Prostě se stalo

V rehabilitačním ústavu došel k dalšímu zásadnímu rozhodnutí. „Sváděl jsem se sebou trošku boj, abych nehledal viníka. Pak jsem tam viděl jednoho kluka, motorkáře. Vjel do zatáčky, kde se právě opravovala silnice. Před i za zatáčkou bylo upozornění, ale on na ně nedbal a ve vysoké rychlosti mu kolo uklouzlo na štěrku. Obviňoval všechny kolem sebe, nepřiznal si, že si za to mohl sám. Řekl jsem si, že s takovými lidmi se ani nebudu stýkat, že půjdu úplně jiným směrem. Neobviňoval jsem ani sebe, ani ostatní. Prostě se stalo.“

Jaroslav dnes

Po ukončení pobytu v rehabilitačním ústavu musel Jaroslav změnit školu. Do té doby se učil automechanikem. Jakmile bylo jasné, že bude na vozíku, nemohl v profesi pokračovat. Vybral si jinou střední školu. „Pak si mě vyhlédli ve Fenixu. Nejdříve na poloviční úvazek, pak na celý.“ Pracuje jako logistik, vypracovává rozpisy cvičení a jízd, působí jako instruktor fitness a instruktor soběstačnosti. Předává ostatním lidem se stejným osudem zkušenosti a snaží se je přimět, aby spoléhali co nejvíc sami na sebe. „Sebelítostí člověk ničeho nedosáhne, každý se musí dívat vpřed, snažit se a makat,“ říká. Ve Fenixu se potkal se svojí nynější manželkou Kristýnou, vedoucí fyzioterapeutkou. Říká, že by na svém životě nic neměnil.

Ladislav Loebe

Ladislav

Už jako malý kluk měl Ladislav o svém životě jasno. Když mu bylo asi dvanáct, začal mluvit o Francouzských cizineckých legiích. V osmnácti se vydal svůj sen uskutečnit. Nepovedlo se, nepřijali jej. Ve Francii strávil celkem jedenáct měsíců, nejdříve čtvrt roku v Paříži, pak toulkami napříč zemí. „Bylo to nejkrásnější období mého života. Navštěvoval jsem památky, přespával pod širákem u Atlantiku, naučil jsem se francouzsky. Živil jsem se všemožně, pomáhal místním, někdy za nocleh a jídlo, jindy i za pár drobných. Bylo to období absolutní svobody,“ vzpomíná Ladislav.

Žil jsem možná trochu divoce, rád jsem jezdit rychle v autě

Ačkoliv se původně vyučil truhlářem, ve třiadvaceti se živil jako vyhazovač z nočního podniku. „Žil jsem možná trochu divoce. Hodně času jsem věnoval sportu a rád jsem jezdil rychle v autě“, popisuje svůj život před úrazem. Rychlá jízda v autě, jedna z Ladislavových velkých vášní, mu však obrátila život naruby. V roce 1999 měl Ladislav vážnou autonehodu, následkem které se ocitl na invalidním vozíku. „Jel jsem sám, neměl jsem bezpečnostní pás a podle toho to tak dopadlo“, dodává.

Mohl jsem vymýšlet, co dál

Po úraze následoval šok a dlouhodobá rekonvalescence – šest měsíců v brněnské Úrazové nemocnici a další tři měsíce v rehabilitačním ústavu Luže. Po propuštění z rehabilitačního ústavu se Ladislav vrátil do reality každodenního života, tentokrát však s diagnózou kvadruplegie. „Asi rok jsem se dával psychicky do kupy, potom přibližně dalších pět let fyzicky“, hovoří o svém tehdejším stavu Ladislav. Ve Znojmě, kde bydlel společně s rodiči, každý den dojížděl na cvičení. Jakmile se trochu sžil s invalidním vozíkem, intenzivně na něm jezdil po nedalekém sídlišti. „Jak se říká, že chůze je nejzdravější pro člověka, tak pro vozíčkáře je to asi jízda na vozíku. Díky tomu jsem byl víc fit a zároveň jsem mohl přemýšlet a vymýšlet co dál“, vysvětluje Ladislav. Rozhodl se, že chce studovat a vybral si Obchodní akademii v Žatci. „Byla sice daleko, ale tehdy to byla jediná střední škola, kterou jsem mohl studovat externě“, popisuje. Ladislav školu úspěšně dokončil a v roce 2009 odmaturoval.

V té době se v životě Ladislava poprvé objevilo také ParaCENTRUM Fenix, do kterého jezdil cvičit nebo za zábavou na nejrůznější společenské akce. „Fenix mi pomohl nejvíc v tom, že jsem se dostal na vysokou školu. Tehdy mě paní doktorka Vašíčková seznámila s Karlem Sobolem, který pracoval a stále pracuje ve středisku Teiresiás (Středisko pro pomoc studentům se specifickými nároky Masarykovy univerzity – pozn. autora). Karel mě dostal do přípravky na přijímačky a pomáhal mi s přijetím na Právnickou fakultu Masarykovy univerzity“, hovoří o počáteční spolupráci s ParaCENTREM Fenix Ladislav.

Aktivní člen Fenixu

Se studiem vysoké školy začal Ladislav postupně opouštět rodný přístav ve Znojmě, až nakonec natrvalo zakotvil v Brně, kde díky své prozřetelnosti získal byt. „Už když jsem byl v prvním ročníku na vysoké škole, zažádal jsem město Brno o byt. Do té doby jsem bydlel na univerzitních kolejích. Dočkal jsem se a ve třetím roce studií mi přidělili v Brně byt“, dodává. Při studiu vysoké školy se Ladislav začal mimo jiné také aktivněji zapojovat do činnosti ParaCENTRA Fenix. Nejprve jako klient, poté jako právník – student. Postupem času se vzájemná spolupráce rozvinula natolik, že se Ladislav stal samotným předsedou a právníkem ParaCENTRA Fenix.

Ačkoliv úraz a získané postižení významně vychýlily směr Ladislavových životních kolejí, tak při nejmenším jeho záliba ve sportu zůstala stejná. Baví ho jízda na terénním handbiku nebo veslování na trenažeru. Zhruba před třemi lety, když zaměstnanci ParaCENTRA Fenix připravovali první ročník benefičního plesu, objevil vášeň v tanci. „Někoho napadlo, že by součástí programu měl být tanec na vozíku. A volba padla na předsedu. Dost mě to pohltilo,“ vysvětluje Ladislav. Před časem získal díky sbírce Konta Bariéry vlastní taneční vozík. „Pohyb je pro mě pořád na prvním místě, díky tomu žiju,“ dodává Ladislav.

Jan Vočka

Jan

Janu se změnil život během posledních prázdnin po základní škole. Na dětském táboře skočil po hlavě do vody. „Ležel jsem asi tři minuty ve vodě. Kolem mě bylo spoustu kamarádů, ale nikdo si mě nevšímal, všichni si mysleli, že se potápím,“ vypráví Jan. „Během té doby, co jsem ležel pod vodou, mi někdo vzal hlavu, zvedl ji nad hladinu a řekl mi, ať si nedělám srandu. A vrátil mě zpátky. Až pak někomu došlo, že si asi srandu nedělám.“

Kamarádi vytáhli Jana na břeh. Žádali jej, ať hýbe rukama a nohama. To však nešlo. „Po nárazu mi zabrnělo v páteři a když mě položili vedle vody, položil jsem si ruce nad hlavu. A to bylo všechno, co jsem dokázal. Nohama jsem už nepohnul.“ Bezprostředně po úrazu Janovi nic nedocházelo. Střídavě upadal do bezvědomí, kamarádi se jej snažili přimět, aby komunikoval až do doby, kdy přijela záchranka. „Ještě ani dnes si neumím zodpovědět, proč jsem to udělal. Nebyl jsem na tom táboře poprvé, na tom samém místě jsem se koupal i rok předtím. Znal jsem to tam. Nevím, co mě to napadlo. Pár nocí jsem si kvůli tomu probrečel.“

Horečky a Kladruby

Nejbližší nemocnice byla v Českém Krumlově. „Tam ale řekli, že se mnou nic neudělají, tak mě poslali rovnou do Českých Budějovic,“ vzpomíná Jan. Pravděpodobnost, že přežije složitou operaci poraněné míchy mezi pátým a šestým obratlem byla čtyřprocentní. Ani když navzdory statistikám operaci zvládl, neměl vyhráno. Objevily se komplikace v podobě vysokých horeček. „A tak jsem strávil měsíc na kojeneckém. Starali se tam o mě fakt jako o mimino a bylo to úplně skvělý. No, a pak následovalo šest nejhorších měsíců mého života v rehabilitačním ústavu v Kladrubech,“ vypráví.

Nad zážitky z Kladrub se příliš pozastavovat nechce. „Je to na dlouhé povídání, zažil jsem tam fakt hodně špatných věcí. Od šikany po špatnou péči. Ale na druhou stranu jsem tam neuvěřitelně dospěl.“ Podobně jako ostatní s podobnou zkušeností, i Jan přiznává, že mu pomohla společnost dalších lidí po úrazu. „Ujišťovali mě, že i když to teď bude těžší než dřív, život nekončí. Tak jsem pracoval na tom, abych tomu věřil.“

Co dál

Jan měl jít původně po základní škole na truhlařinu. To bylo po úraze nemyslitelné. Rodiče si přáli, abych měl vzdělání, a tak hledali možnosti. Nabízely se dvě – Jedličkův ústav v Praze anebo Kociánka v Brně. Jan si vybral Kociánku, kde se díky dobrému prospěchu a slušnému přijímacímu výsledku dostal na obchodní akademii. Díky studiu ve společnosti lidí se zdravotním problémem se ještě víc smířil sám se sebou. „Uvědomil jsem si, že mám pořád ještě docela štěstí. Chodili se mnou do školy třeba i lidi, kteří věděli, že jim zbývá nanejvýš pět let. Ochabovaly jim svaly a nedalo se proti tomu nic dělat. Přitom si za to nemohli.“

Obchodní akademii zdárně dokončil a v Brně už zůstal. „Moje rodina je z jižních Čech, bydlí tři sta kilometrů od Brna. Docela jsem se od nich odstřihl, ale v tu chvíli pro mě byla velmi důležitá svoboda. Možnost žít sám.“ Zároveň si našel první zaměstnání. Byť o počítačích nevěděl ze začátku vůbec nic, začal pracovat v call centru coby technická podpora. Pokud zákazník zavolal, že mu nefunguje internet, snažil se přijít na to, kde je chyba. „To jsem se musel všechno naučit. Stejně jako komunikovat s lidmi. Ale opět mi to dalo strašně moc.“

Následně pracoval čtyři roky jako účetní ve firmě specializující se na doplňky v oblasti gastronomie. Pak vzal pozici PR managera a správu webových stránek v Lize vozíčkářů. Na rekondičním pobytu na Březejci se blíže seznámil s Michalem Odstrčilem, ředitelem ParaCENTRA Fenix. „V té době jsem si zrovna říkal, že bych potřeboval změnu, ale zároveň se mi líbilo, že dělám práci, co mi dává smysl. A tak jsem se ocitl zde,“ vysvětluje Jan.

Svatba na nádraží

Dnes pracuje jednak na pozici PR organizace, jednak jako instruktor soběstačnosti. Sám říká, že až na občasné zdravotní komplikace je spokojený. Léta má vztah s přítelkyní Monikou, s níž se seznámil u kamarádky, která bydlí ve stejném domě. „Nechoval jsem se k ní vždycky nejlíp, ale jsem strašně rád, že se mnou měla trpělivost a vydržela to. Je to úžasný člověk, hrozně silný, moc si jí vážím,“ říká Jan. Ani ne měsíc zpátky požádal Moniku o ruku. Souhlasila. „Svatba by měla proběhnout příští rok. Jen ještě nevíme kdy a nevíme jak. Mám rád vlaky, moc by se mi líbilo dojet na místo, říct si ano a jet zpátky. Měli jsme víc nápadů a na tomhle jsme se shodli. Ale možná to uděláme úplně jinak,“ usmívá se Jan.

  • 1
  • 2