Autor: 20roZ18taCime

Pavel Grmela

Pavel se narodil na sv. Valentýna, tedy 14. února roku 1989 v Boskovicích. Stejně jako jeho rodina pochází z malé vesnice Otinoves, která leží asi 50 km severně od Brna. „S rodiči, sourozenci a prarodiči jsme bydleli v jednom velkém domě, kde bylo stále co dělat.” Pavel má staršího bratra a mladší sestru. „S bráchou jsme se jak to tak bývá, občas prali, ale myslím si, že to tak mívá hodně sourozenců.” Dětství Pavel trávil převážně venku s kamarády na hřišti, kde hráli fotbal a spoustu dalších her. Když zrovna nebyl na hřišti, tak pomáhal dědovi s různými pracemi kolem domu.

Po základní škole se Pavel rozhodl jít do Prostějova na učební obor strojní zámečník. Studium zakončil úspěšně maturitou. Po krátké studijní pauze se s bývalou přítelkyní přihlásil na vysokou školu, obor Krizové řízení v Uherském hradišti, kam se na čas společně přestěhovali. Pavel tuto školu studoval dálkově a při tom pracoval jako obsluha CNC strojů. „Moc volného času mi nezbývalo, ale když se přeci jenom nějaká volná chvíle našla, tak jsem vyjel na kole nebo jsem si dělal úpravy na svém autě. Většinu času jsem ale trávil v práci nebo dálkovým studiem.” Státnice se mu na jaře bohužel nepodařilo úspěšně složit. Během léta se s přítelkyní přestěhovali k Vyškovu a Pavel začal pracovat kousek od Brna jako obsluha na ohýbacím CNC stroji. K opravnému podzimnímu termínu státnic už se bohužel nedostal…

Na chvíli jsem uvěřil, že to rozchodím

Pavel vzpomíná: „23. července 2014 jsem na motorce při cestě z práce vyjel ze silnice a skončil ležet v příkopu. Na samotnou nehodu si nepamatuji, protože jsem utrpěl krátkodobou amnézii. Díky tomu nebyla dodnes příčina nehody objasněna. První šok nastal, když jsem se probudil a uvědomil si, že jsem boural a ležím nehybný v příkopě. Druhý šok nastal po příjezdu sanitky a otázce doktorky, jestli cítím nohy?” Pavel si poranil nejen páteř a míchu v bederní oblasti, ale měl také zlomené obě ruce. „Ještě tady jsem stále věřil, že já budu ten, kdo to zázračně rozchodí.” Následoval převoz do FN Brno, kde podstoupil dvě operace páteře. Bohužel ani ty nepomohly a Pavel zůstal ochrnutý od pasu dolů. Hospitalizace v nemocnici trvala téměř tři měsíce. „Poté, co se zlepšil stav mých rukou, jsem byl převezen k intenzivní rehabilitaci do RÚ Hrabyně. Samozřejmě se objevily i dny, kdy jsem chtěl se vším praštit, ale jsem od přírody velký bojovník, proto jsem si řekl, že to přece musím zvládnout. V rehabilitačním ústavu jsem byl pět měsíců a pracoval jsem na tom, jak se stát co nejvíce soběstačným.” Součástí rehabilitace byly také sportovní hry, kde Pavel poprvé viděl a zároveň vyzkoušel basketbal a florbal na vozíku a velice ho tyto kolektivní hry nadchly.

Od začátku jsem se ke všemu snažil přistupovat pozitivně

Rehabilitace a smiřování se s novou životní situací bylo pro Pavla velice těžké. „Nejvíce mi pomáhala rodina, ale velkou oporou mi byli také všichni moji blízcí a kamarádi. Od začátku jsem se ke všemu snažil přistupovat pozitivně a bral jsem to tak, jak to bylo. Nechodil jsem a tak mi nezbývalo než se naučit vnímat svoje tělo a zvládat jízdu na vozíku“

Basketbal na vozíku byla jasná volba

O Fenixu se Pavel dozvěděl, když byl v Brně v nemocnici. Po návratu z rehabilitačního centra v Hrabyni začal naše centrum pravidelně navštěvovat. „Ve Fenixu jsem našel hodně nových kamarádů. Bylo to i první místo, kde jsem se dozvěděl více o basketbalu na vozíku. Jarek, Martin a Marek mě vzali mezi sebe na trénink a tam mi radili jak ovládat sportovní vozík nebo jak zacházet s balonem.” V současné době Pavel hraje ligu za SK Hobit Brno a měl to štěstí, že se propracoval až do reprezentace. Největší úspěch zaznamenal, když v roce 2017 vybojovali s týmem na MS Evropy stříbrné medaile.

Jízda na čtyřkolce je svoboda

S reprezentací jezdil na různá soustředění po celé republice, a díky tomu se seznámil se svojí přítelkyní, a nyní už i snoubenkou Nikol. Bydlí společně v pronajatém bezbariérovém bytě v Brně. Pavel pracuje jako finanční poradce na částečný úvazek. Když zrovna nepracuje nebo netrénuje, tak si rádi s Nikol vyjedou na čtyřkolce. „Jízda na čtyřkolce je úžasná v tom, že se mohu podívat na ta místa, kam se s vozíkem normálně nedostanu a také mi to vynahradí jízdu na motorce.”

V nejbližší době plánují zejména odpočinek a užívání si letních měsíců. „Konečně bychom se rádi letos vydali k moři nebo absolvovali roadtrip po Evropě.” A plány do budoucna? „Na příští rok plánujeme svatbu, ideálně na léto, až bude mít Nikol po státnicích. Do budoucna samozřejmě plánujeme rodinu, stěhování do většího a v neposlední řadě chceme dalšího pejska.”

Zdeněk Šafář

Zdeněk se narodil ve Zlíně a vyrůstal v nedalekém Fryštáku. Na maloměstě severně od krajského Zlína bydlel s rodiči, bratrem a sestrou v rodinném domě. Od dětství byl sportovní typ a věnoval se hned několika sportům. „Byl jsem poměrně aktivní dítě. Díky atletické přípravce znám zlínský Stadion mládeže jako své boty. Na tréninky do Zlína jsem dojížděl vždy v pondělí, ve středu a v pátek. Úterý a čtvrtek jsem pro změnu vyplnil fotbalovým tréninkem ve Fryštáku. Aby toho nebylo málo, tak jsem ještě hrál florbal za základní školu,“ směje se. Ve škole jej nebavily jazyky, zato si rozuměl s matematikou. Postupem času začalo být jasné, že si Zdeněk zvolí technické zaměření střední školy.

Místo nové školy půl rok rehabilitací

O letních prázdninách po skončení základní školní docházky už Zdeněk věděl, že příští čtyři roky stráví na technickém lyceu Střední průmyslové školy Zlín. S devátou třídou se symbolicky loučil na letním pobytu, kde se s kamarády oddával pěším túrám a cyklistickým výletům. Právě úplně poslední vyjížďka na kole se pro něj ale stala osudnou. „Jel jsem jako poslední za celou skupinou a při jízdě z kopce jsem si začal upravovat klipsny. Nevěnoval jsem tedy pozornost řízení a čelně jsem narazil do zaparkovaného kamionu. Probral jsem se už na zemi. Mohl jsem pohnout pouze rukama. Ostatní zavolali sanitku, a nakonec jsem letěl do nemocnice vrtulníkem.“

Zdeněk se znovu probral až po operaci. Byl dezorientovaný, nevěděl, kde je. Po jednotce intenzivní péče strávil asi měsíc ve Fakultní nemocnici Olomouc. „To, že mám přerušenou míchu, jsem si ve svých čtrnácti letech neuvědomoval. Vlastně jsem před tím ani pořádně nevěděl, že něco takového existuje. Asi jsem si i ze začátku myslel, že to do půl roku rozchodím. Opravdu jsem si moc věcí neuvědomoval,“ dodává.
Zdeněk dostal odklad od nástupu na střední školu a následujících několik měsíců strávil v rehabilitačním ústavu. „To, že bych se měl seznamovat s novou školou, šlo v té době úplně mimo mě. Na rehabilitačním pobytu jsem se naučil snad devadesát procent toho, co umím teď. Musím tedy za sebe říct, že první rok po úrazu je nejdůležitější.“ Během rekonvalescence svého syna zařídili jeho rodiče bezbariérové úpravy v rodinném domě, aby byl jeho návrat domů co možná nejlepší.

Studentská léta mladého vozíčkáře

S ročním odkladem Zdeněk přece jen nastoupil na vytouženou střední do Zlína. „Naštěstí byla škola v té době poměrně moderní a relativně bezbariérová. Jezdil jsem nákladním výtahem, využíval jsem bezbariérovou toaletu. Celkově mi vyšli vstříc. „První rok ho vozil do školy otec. Díky odkladu měl na začátku druhého ročníku již osmnáct let, takže bylo jasné, že si udělá řidičský průkaz. „Měl jsem automobil s jeřábkem, který táhl vozík do úložného prostoru na střeše vozu. Díky vozíku na střeše jsem měl v autě místo pro své spolužáky. Jednoho jsem vyklopil na obchodce, dalšího na gymplu a na svou průmyslovku jsem často dorazil s pozdním příchodem,“ směje se Zdeněk.

Spolužáci byli podle něj super, ovšem pravidelnou partu kamarádů měl v rodném Fryštáku. „Když byly v hospodě schody, nebyl to žádný problém. Se čtyřma kámošema se i vozmen na vesnici dostane snadno ke sklenici dobrého piva. Kamarádi se museli hodně otáčet, protože bezbariérové hospody byly tehdy tak možná ve Zlíně. Já vždycky říkám, že jsem takový vozmen veterán. Už teď jsem na káře déle, než jsem chodil,“ říká.

Vedle dobrodružství s kamarády se Zdeněk stále věnoval sportu. Po zranění vyzkoušel sledge hokej nebo stolní tenis.

Samostatný život v Brně

Přijetí na Fakultu stavební VUT v Brně byl začátek současné kapitoly Zdeňkova života. „Dostal jsem na kolejích VUT bezbariérový pokoj a těšil jsem se, že se zase o něco více osamostatním. Samotný začátek studia byl trochu boj, jelikož jsem zejména v prvním ročníku mnohdy dostával učebny, do kterých vedly schody. Postupem času se ale všechno zlepšovalo,“ prozrazuje nyní už vystudovaný stavební inženýr.
Zůstat v Brně, to nebyla pro Zdeňka podmínka. „Hledal jsem pracovní příležitosti v oboru, které by vyhovovaly nárokům vozíčkáře. Hledal jsem v Brně i ve Zlíně. Postupem času jsem si uvědomil, že budu muset zůstat v Brně, a tak jsem si zažádal o městský byt. Nakonec jsem zde opravdu získal i práci.“

Práce na plný úvazek

Zdeněk Šafář patří k těm handicapovaným, kteří pracují na plný úvazek. „Pracuji na full time a zatím se nechystám polevit. Samozřejmě je to s přibývajícím věkem náročnější, celý den pracovat na vozíku. Rád bych se v příštích letech ještě kariérně vyvíjel. Rodinu a podobné věci zatím ponechávám náhodě. Když se to má stát, tak se to stane. Do té doby se budu věnovat práci a koníčkům,“ dodává.

Pokud Zdeňka nezastihnete u kalkulace staveb, můžete na něj narazit v jednom z brněnských kin či divadel. „Zbožňuji kulturu a rád za ní přímo vyrážím. Dále velmi rád cestuji. Ze sportu už provozuji snad jen jízdu na handbiku,“ vyjmenovává. Co o něm možná mnoho lidí netuší, je, že se rád účastní závodů RC modelů.

V neposlední řadě můžete dvaatřicetiletého vozíčkářského „veterána“ potkat na rehabilitacích a aktivitách ParaCENTRA Fenix. „Jsem moc rád, že taková organizace na Moravě existuje. Líbí se mi, jak propojuje komunitu vozíčkářů s ostatními lidmi.“

Marek Váša

Marek se narodil na Obilňáku jako většina lidí, co pochází z okolí Brna, to se psal rok 1992. Oficiálně skončila Studená válka, Nirvana vydala Smells like teen spirit a Paříž otevřela první Disneyland v Evropě. „Pocházím z malého městečka mezi Brnem a Slavkovem, které se jmenuje Újezd u Brna. Je to kraj, kde se odehrávala Bitva Tří císařů a spousta lidí se začne orientovat, až když zmíním Mohylu míru, která je pomníkem vojáků padlých právě ve výše zmiňované bitvě.“

Škola života, ta dokáže naučit to, co žádná jiná sebelepší škola

Markovo dětství bylo plné lásky, dobrodružství a naplněných tužeb. „Jestli tedy někdy skončím v kriminále nebo na šikmé ploše, místo výmluv na dětství a špatnou výchovu, budu muset vytáhnout něco jiného.“ Marek má staršího bratra, kterého má moc rád a velice si ho váží. A není to jen pro to, že většinu jeho průserů v dětství odskákal za něj. „Od svých sedmi let jsem hrál na španělskou kytaru a vypěstoval v sobě velkou lásku k hudbě. Čutal jsem za újezdský dream team jako dorostenec a dost mě bavil pingpong.“ Marek šel po základní škole na Strojní průmyslovou školu se zaměřením na počítačovou grafiku. Jak sám ale říká: „Za tu nejdůležitější považuji školu života, ta člověka dokáže naučit to, co žádná jiná sebelepší škola.“

Psal se rok 2009, Marek dokončil druhý ročník „strojárny“ a těšil se na prázdniny. Jednoho srpnového dne sedl s kamarády do auta a jeli na výlet. Díky nepřiměřené rychlosti řidič nezvládl zatáčku a auto otočil na střechu. Nikomu z posádky auta se nic vážného nestalo, až na Marka, ten se nemohl vůbec pohnout. Pomoc zavolal náhodný kolemjdoucí. Marek byl převezen nejdříve do Dětské nemocnice, kde zkonstatovali, že to není případ pro ně. Následně byl převezen do FN Brno, kde podstoupil náročnou operaci krční páteře. Díky tomu je Marek ochrnutý zcela na dolní polovinu těla a částečně to odnesly i ruce. „Lékaři se primárně soustředili na krční páteř a zcela opomněli mojí zraněnou pravou nohu. Díky tomuto pochybení mi museli nohu nad kolenem amputovat.“ Po tříměsíční hospitalizaci byl Marek převezen na spinální jednotku do Úrazové nemocnice a potom následoval pobyt v Hamzově dětské léčebně Luže – Košumberk. Tam se poprvé setkal s lidmi s podobným osudem. 

Na záchodě jsem si uvědomil, že to, že nemůžu chodit, nebude ten největší problém

„Začátky byly docela vtipný, s odstupem času už to takhle můžu říct. Samozřejmě jsem odmítal vozík. Z hrdosti, ze strachu, no prostě z čeho všeho se jen vozík dá odmítat. Naštěstí nejsem hloupý kluk a tak mi vcelku rychle došlo, že bez vozíku je pohyb ještě těžší a pomalejší. Největší zlom nastal, když jsem se rozhodoval, zda půjdu na záchod po své nefunkční noze (která mi zbyla) nebo zkusím důstojnější způsob. Na záchodě jsem si uvědomil, že to, že nemůžu chodit, nebude ten největší problém, který budu muset vyřešit.“ Vyrovnat se s faktem, že už to nebude jako dřív, pomohla Markovi hlavně rodina a také lidi z Luže. „Na lidi z „rehabiliťáku“ nesmím zapomenout. Jsou to po úrazu hlavně oni, se kterými trávíte čas hodně intenzivně. Dozvídáte se, co všechno lze na vozíku dělat, ale také co už dělat nepůjde.“

Fenix je jedinou možností jak rehabilitovat mimo nemocniční prostředí na celé Moravě

Po návratu z Luže bydlel Marek s mamkou nějaký čas v pronajatém bytě, protože upravovali dům tak, aby byl co nejvíce bezbariérový. Když byla úprava domu dokončena a Marek se stal vcelku soběstačným, vrátil se zpět do školy, kterou úspěšně dokončil. Poté hledal možnost, jak a kde rehabilitovat a objevil ParaCENTRUM Fenix. „Fenix je jedinou možností jak rehabilitovat mimo nemocniční prostředí na celé Moravě.“ Ve Fenixu Marek našel nejen cvičení, které ho posouvalo dále, ale také kamarády a v neposlední řadě se seznámil s Jardou Kučerou, se kterým spoluzakládal nám již známý projekt Handmedia. V médiích a grafice se Marek pohybuje od vystudování školy. Chvíli mimo obor pracoval pro sociální podnik Fenix, poté už v oboru pro Vozejkmap, CZEPU a v současné době pracuje jako video editor a dělá i dost motion grafiky. 

S rodinou jsem opravdu šťastný

Marek před úrazem trvalý vztah neměl, což z jeho úhlu pohledu bylo po úraze velké plus a o starost méně. Na jednom z pobytů v Parapleti se seznámil s Peťou Hladíkovou, která tam pracovala, ale nic spolu neměli. To se změnilo až v roce 2013 na Colours of Ostrava. Tam to spolu dali dohromady a jsou spolu doteď. Díky tomu se Marek z jižní Moravy přestěhoval do Prahy. Mají spolu tříletého kluka Vincenta a osmiměsíční holku Viktorii. „Musím říci, že jsem s nimi opravdu šťastný.“ Oba spojuje velká láska ke sportu a cestování. Marek jezdí na handbiku, plave a jeho opravdovou vášní je rugby na vozíku. Hraje za pražský klub Sitting Eagles, který 4x po sobě vyhrál ligu a také hraje za českou reprezentaci, se kterou získal zlato na ME ve sk. C. Ať už sám, s rodinou nebo s rugby projel kus světa. „S Peťou jsem byl letecky v USA a navštívili jsme dechberoucí Grand Canon, užili si jedno z nej bezbariérových měst Barcelonu a tehdy s devítiměsíčním Vincentem jsme autem projeli Skandinávii.“

Svým zraněním nedávejte víc prostoru než je zdrávo

Marek je velký optimista a pohodář. Všem, kteří se potýkají s podobným osudem, by vzkázal: „Svým zraněním a stavu, do kterého se dostanete, nedávejte víc prostoru ve svém životě, než je zdrávo. Prvních 6 let po úrazu je z mého hlediska adaptací na nový život, kde si člověk může zpátky získat spoustu věcí, které měl před úrazem. Sport, kariéru, přátele, sexuální život, spokojenost se sebou apod. Je velká tendence řešit po úraze fyzično, což je přirozené, ale psychika a to jak člověk vnímá sám sebe a co si o sobě vlastně myslí, je ve většině případech důležitější, než fakt, že nemůže používat nohy.“

Přihlášení k odběru Zpravodaje

Kontakt

provozovna služeb

ParaCENTRUM Fenix, z. s.
Kociánka 93/2
612 00 Brno

T: +420 733 589 567
E: info@pcfenix.cz
www.pcfenix.cz

Kontakt

sídlo organizace

ParaCENTRUM Fenix, z. s.
Polní 780/92
639 00 Brno

IČ: 26676826
Datová schránka: 4t8apq6

© ParaCENTRUM Fenix. All rights reserved.