Autor: 20roZ18taCime

Marek Hanák

Marek Hanák je rodilý Brňák. Vyrůstal v samém srdci moravské metropole ve Sladové ulici mezi hradem Špilberk a Mendlovým náměstím. Patří mezi ty handicapované, které většinou uvidíte bez vozíku. Jeho pomocníkem jsou berle nebo elegantní hůlka.

Aktivní dětství a dynamické mládí

Prostřední ze tří bratrů byl sportovně aktivním dítětem. Od devíti do patnácti let hrál Marek basketbal, potom po vzoru otce začal jezdit na kole. Prvním zlomovým okamžikem v životě bylo úmrtí maminky. „Musím říct, že po té události se domácnost prakticky rozpadla. Ženskou nově zastávala babička, se kterou si jakožto s tchyní táta úplně nerozuměl. „Nakonec jsem s babičkou zůstal jen já a mladší brácha,“ vysvětluje.

Bez rodičů na blízku a s blížící se pubertou zatoužil nakonec i šestnáctiletý Marek po osamostatnění se. V následujících měsících bydlel v podnájmech se svým kamarádem. „Samozřejmě by se to nemohlo uskutečnit bez finanční podpory mého otce,“ dodává.

Životu dvou kluků bez drobnohledu dospělých nahrávala také tehdejší doba plná změn. Psal se podzim roku 1989 a Marek se zapojil do studentských protestů. „To se třeba ve škole rozhodovalo, kdo z nás pojede do Prahy připojit se ke studentům vysokých škol a pomoct jim rozšiřovat informace o listopadových událostech do ostatních míst v republice. Přirozeně jsem se přihlásil já s kamarádem. V té době jsme nikomu nemuseli své cesty vysvětlovat, takže to bylo jednoduché. Události těch podzimních týdnů jsem však bral spíše jako dobrodružství,“ směje se.

Marek se, stejně jako porevoluční doba, po čase uklidnila přestěhoval se zpět k otci a úspěšně dokončil gymnázium. Lákala ho architektura, poslední dva roky střední školy proto obohatil studiem odborných předmětů na střední průmyslové škole.

Najednou jsem začal pravidelně zakopávat

Po střední škole si Marek takzvaně „přičichnul k penězům“ a usoudil, že jeho další kroky povedou raději na trh práce, než do akademického prostředí. „Během období, kdy jsem vystřídal několik zaměstnání, jsem pravidelně působil jako kondiční trenér u moderních gymnastek. Sám jsem stále aktivně sportoval. Rád jsem jezdil na kole, nebo si zašel třeba na tenis či squash.“

Tehdy už pracoval pro jednu nadnárodní společnost, když musel prodělat banální operaci kolene. „Po zákroku mě několik týdnů brněla noha, takže jsem si přirozeně myslel, že je to následek operace. Brnění se zhoršovalo a začal jsem také z ničeho nic zakopávat,“ líčí.

Marek vyhledal pomoc neurologa, který jej poslal na vyšetření mozku a páteře. Na CT se objevil nádor mezi lopatkami na přechodu mezi krční a hrudní páteří. Nebylo prý nač čekat a během několika dní šel na operaci. „Doktoři mě uklidňovali, že je nádor nezhoubný a zjištěný poměrně brzy,“ popisuje.

Doktoři nakonec Markovi odstranili jen malou část nádoru s tím, že kdyby pokračovali dále, mohli by ohrozit míchu. „Probudil jsem se připojený na přístroje a cítil se jako Robocop trpící příšernou bolestí. Lékaři mi pak sdělili, že je výsledek horší, než očekávali. I když jsem necítil nohy a nemohl s nimi hýbat, v tu chvíli jsem si neuvědomoval závažnost mého stavu a myslel si, že si maximálně poležím v nemocnici o pár týdnů déle a vše se napraví,“ prozrazuje dnes již s úsměvem.

Postupem času si Marek začal uvědomovat, že stále nemůže hýbat nohama, byl inkontinentí a hrozilo, že zůstane na invalidním vozíku. „Možnost, že už nebudu chodit, jsem absolutně vytěsnil. Stále jsem rehabilitoval a největším posunem v nemocnici bylo, že jsem začal ovládat vylučování,“ upřesňuje začátky svého nového života.

Rehabilitace a boj o co možná nejlepší návrat do života

Půl roku strávil Marek v rehabilitačním ústavu v Hrabyni. „V rehabiliťáku jsem začal cítit a ovládat nohy. Za pomoci rehabilitací a ergoterapie jsem se začal trochu rozcházet. Ústav jsem opouštěl vybaven jak vozíkem, tak i berlemi,“ přibližuje.

Pravidelně se budím bolestí

V Brně pak Marek pokračoval v rehabilitacích. Jeho odhodlání ho dovedlo až k týmu lékařů, kteří si troufli na další komplikovanou operaci. V Ústřední vojenské nemocnici Praha mu odstranili další větší část nádoru. „Po předchozí zkušenosti mě samozřejmě hned zajímalo, zda cítím nohy. Třetí den jsem byl už schopný rehabilitovat a po další operaci, která následovala, jsem putoval opět do Hrabyně, tentokrát na pouhých šest týdnů,“ dodává.

Markova druhá a třetí operace vedla k takovému zlepšení, že je od té doby schopný ujít menší vzdálenosti pouze za pomoci hůlky. „Doma to zvládám i bez jakékoliv pomůcky, to se ale chytám stěn, nábytku, televizoru, prostě všeho možného,“ směje se.

I když není upoután na invalidní vozík, potýká se Marek i tak s jedním velkým problémem. „Trpím chronickou bolestí a nárazově velkými akutními bolestmi. Proto vlastně nemůžu vykonávat nějaké pravidelné zaměstnání. Kvůli Bolesti se vlastně i pravidelně budím. Někdy jsem zavřený doma i několik dní a dojíždím jen na infuze do nemocnice,“ prozrazuje muž, který si v současné době přivydělává spoluprací s kamarádem v oblasti grafického designu, fotografie a videa.

Fenix mě udržuje v pohybu

Marek se snaží neustále udržet svou soběstačnost na vysoké úrovni, proto se asi před pěti lety rozhodl na doporučení navštívit ParaCENTRUM Fenix. „V podstatě jsem v té době znal už všechny možné rehabilitační oddělení v Brně. Když jsem přišel do Fenixu, nečekal jsem, že vedle cvičení najdu také přátelské prostředí plné lidí s podobným osudem, kteří si předávají své zkušenosti mnohdy i neformálním přístupem. Jsem rád, že taková organizace, která pomáhá a vlastně i zaštituje komunitu lidí s handicapem, na Moravě existuje. Ať už je člověk po úrazu, nemoci, chodí o holi, nebo je na vozíku, bez touhy mířit stále dál by to prostě a jednoduše nešlo. V tom si myslím, že je Fenix velkým pomocníkem a parťákem,“ uzavírá.

Marek Hanák je také hrdým otcem třiadvacetileté dcery Terezy, která je profesionální basketbalistkou. Neméně hrdý je také v roli strýce své neteře Emilky. Když zrovna neřeší pracovní záležitosti spojené s grafikou, rád cestuje, vídá se s rodinou, baví se sbíráním a opravou hodinek. Zajímá se taky o architekturu a urbanismus, má rád přírodu, kam ve volném čase také často míří.

Nina Matoušková

Nina se narodila v Brně a do svých 30-ti let žila společně s rodiči, pěti bratry a jednou sestrou v Kamenné čtvrti. Na dětství vzpomíná Nina moc ráda. „Rodiče se do Kamenné čtvrti přestěhovali v 70. letech. Kamence se říká vesnice uprostřed města. Jedná se o bývalou dělnickou kolonii, kde je spousta malých domečků. Všichni se navzájem znají a lidé z Kamenky tak tvoří určitou komunitu. Když jsem byla malá, nebylo tolik aut, všude bylo mnohem víc přírody. Jako děti jsme si hrávaly často venku na ulici, tak o zábavu nebylo nikdy nouze.“

Díky cvičitelce gymnastiky se odhalil vážný zdravotní problém

Zásadní zjištění, které ovlivnilo Niny život, přišlo v pěti letech. Cvičitelka gymnastiky si všimla, že se Nina nemůže předklonit až na zem, a tak doporučila rodičům, ať navštíví lékaře a udělají rentgen páteře. Na něm se zjistilo, že má Nina posunutý bederní obratel o cca 80%. V té době ještě doktoři neměli tolik zkušeností a tak nebyl stanoven přesný postup, co dělat. „Lékaři mi doporučili (v té době spíš přikazovali), abych strávila nějaký čas v ležícím korzetu s nohavičkami, ve kterém jsem potom celkově strávila jeden rok. V průběhu toho roku mě několikrát natahovali v narkóze za nohy a za ruce (jako na skřipci) a doufali, že se posunutý obratel částečně srovná.“ Nina byla velmi zvídavá, všechno jí zajímalo a tak se naučila během roku číst a psát. U toho si představovala, čím by chtěla být, až bude velká: spisovatelkou, detektivkou, archeoložkou a pravděpodobně spoustou dalších zaměstnání. „Asi po půl roce vyřízli do korzetu okénko, kterým mi do páteře vložili kostní štěpy z kostní banky, které měly stabilizovat posunutý obratel. Následně jsem další půl rok ležela, aby to dobře srostlo.“ Po roce ležení, když bylo Nině šest let, dostala chodící sádrový korzet a znovu se učila chodit. Do základní školy kvůli tomu šla o rok později. Sádrový korzet postupně vystřídaly plastové korzety, které nosila do 15-ti let. V pubertě se rozhodla, že už další korzety nosit nechce a nebude.

Velkou oporou mi byla rodina a kamarádi

Když v roce 2012 dokončila Nina JAMU magisterským titulem, začaly se jí zhoršovat její neurologické problémy. „Měla jsem velký problém s chůzí – po pár metrech mi odumíraly nohy – a měla jsem velké bolesti zad.“ Díky pravidelným kontrolám u neuroložky, která byla z jejího stavu nešťastná, jí doporučila co nejrychleji to řešit. Pokud by to neudělala, hrozila možnost ochrnutí. Nina začala tlačit v Bohunicích na doktory, kam pravidelně chodila na kontroly, aby s jejím stavem něco udělali. „Doktoři volili konzervativní postup a tak se můj stav každým rokem zhoršoval. Nakonec jsem navštívila sama jiná pracoviště, kde mě stále odvolávali na někoho jiného, až jsem se dostala v roce 2017 do Prahy do Motola, kde mi doktor Štulík řekl, že mě zoperuje.“ Nina byla ráda, ale zároveň měla velký strach. Operace trvala sedm a půl hodiny, a když se probudila, zůstala od pasu dolů ochrnutá. „Doktoři mi potom vysvětlili, že kostní štěpy prorůstaly do páteřního kanálu a utlačovaly míchu. Bylo proto velmi složité jejich odstranění a navrácení obratle do normálního stavu.“ Během pobytu v Praze Ninu každý den navštěvovali kamarádi a o víkendu za ní jezdili rodiče a sourozenci.„Byli se mnou každý den a díky nim jsem se v nemocnici necítila osaměle. Dodávali mi odvahu a plnili mě nadějí, že to zase jednou bude dobrý. První dny po operaci nebyly lehké. Máma mi mimo jiné předčítala různé knihy, které jsem v mém stavu vnímala tak napůl, ale byl pro mě důležitý pocit, že tam se mnou je. Vlastně na to vzpomínám celkem ráda. Když jsem byla v Kladrubech, vyjeli jsme si s rodiči na rozhlednu Špulka, kterou jsem už v té době vyšla až nahoru. Bylo to hodně schodů..“

Vždy jsem věřila, že zase budu chodit

Pět měsíců v nemocnici vystřídaly čtyři měsíce v RÚ v Kladrubech. Cit a hybnost v nohách se časem zlepšovaly, a i když doktoři byli skeptičtí, z Motola odjížděla na vozíku, po téměř pěti měsících se Nina postavila na nohy. „Ani jsem nepřemýšlela nad tím, že by to mohlo být jinak.“ Později na kontrole zjistili, že šrouby nezarostly tak, jak měly, a skoro po roce (v únoru 2018) musela Nina na další operaci. Ta se naštěstí povedla. Po ní musela opět tři měsíce ležet, ale tentokrát už ne v nemocnici, ale doma. „Starala se o mě máma. Každý den mi s tátou masírovali nohy, aby se prokrvovaly a dostávaly nějaký impulz. Hybnost se mi nakonec vrátila až ke kotníkům, ale i ty se stále zlepšují. Levá noha je horší, proto na ní nosím ortézu, která mi přizvedává špičku, abych o ni nezakopávala. Nemám stabilitu, takže chodím s trekingovými holemi.“

Důležité je nejen učit se a pracovat, ale mít záliby, které vás naplňují

I když Ninu od mala provázely vážné zdravotní problémy, tak neztratila chuť učit se a poznávat nové věci. Z páté třídy na ZŠ Horní se dostala na osmileté Biskupské gymnázium, které zdárně ukončila maturitou. Možná to, že vyrůstala v „Kamence“ mezi umělci, jí předurčilo k tomu, že vystudovala Hudební kompozici na Janáčkově akademii múzických umění. Potom ještě dálkově vystudovala sociální práci v kombinaci s psychologií, kterou zakončila bakalářem. Pět let pracovala jako barmanka v Duck baru, to je hospoda v Kamenné čtvrti. Nina také hodně cestovala – využila příležitostí, které nabízejí projekty Evropské unie Erasmus+, a navštívila země jako Albánií, Makedonii, Itálii, Anglii nebo třeba Turecko. Nyní čtvrtým rokem pracuje u nás ve Fenixu jako sociální pracovnice a průběžně učí klavír a hudební nauku na ZUŠkách.“ O Fenixu jsem se dozvěděla v RÚ Kladruby. Myslím, že tam tenkrát přijel Laďa Loebe a představoval se svými kolegy Fenix, co dělá a komu pomáhá. Zaujalo mě to, protože jsem z Brna. Přihlásila jsem se tam po příjezdu na cvičení a později mi nabídli i práci. Nina i přes svoje zdravotní omezení je velmi aktivní. „Mám hodně zálib, ráda pořád něco dělám (i když poslední dobou si někdy i ráda odpočinu). Vždycky jsem hodně četla, poslouchala hudbu, od mala hrála na klavír. V Motole jsem se naučila hrát na ukulele (protože jsem na něj mohla hrát vleže), ráda vyrábím různé věci ručně. Když jsem ležela, hodně jsem skládala origami, vymalovávala jsem si omalovánky, později jsem začala doma dělat mýdla a kokedamy. Naposledy jsem si koupila knihu o čajích a teď se bavím mícháním vlastních čajových směsí. Ráda vařím, nakládám různé věci apod. Taky jsem vždycky ráda jezdila na kole – po operaci v roce 2017 jsem si pořídila elektrokolo.“

Díky víře a odhodlání dokážete hodně změnit

Nina má přítele, kterého poznala až po operacích v roce 2018. „Na jednu stranu je to dobře, protože věděl, do čeho jde, a taky od té doby, co jsme se poznali se můj stav sice pomalu, ale stále zlepšuje. Na druhou stranu mě někdy mrzí, že mě neznal ještě před operací, protože jsem asi byla trochu jiný člověk.“ Nyní spolu bydlí třetím rokem na Kraví hoře a jsou šťastní a spokojení. V současné době má Nina jedno velké přání, a to, aby jednou mohla chodit bez holí. A co by chtěla vzkázat ostatním? „Nedejte na to, co vám říkají doktoři, protože vždycky záleží především na tom, jak to člověk sám bere. A pokud má víru a odhodlání, dá se spousta věcí změnit, i když to tak třeba na první (ani druhý) pohled nevypadá. Takže je důležité udržet si víru, i když je to někdy těžké.“

Pavel Grmela

Pavel se narodil na sv. Valentýna, tedy 14. února roku 1989 v Boskovicích. Stejně jako jeho rodina pochází z malé vesnice Otinoves, která leží asi 50 km severně od Brna. „S rodiči, sourozenci a prarodiči jsme bydleli v jednom velkém domě, kde bylo stále co dělat.” Pavel má staršího bratra a mladší sestru. „S bráchou jsme se jak to tak bývá, občas prali, ale myslím si, že to tak mívá hodně sourozenců.” Dětství Pavel trávil převážně venku s kamarády na hřišti, kde hráli fotbal a spoustu dalších her. Když zrovna nebyl na hřišti, tak pomáhal dědovi s různými pracemi kolem domu.

Po základní škole se Pavel rozhodl jít do Prostějova na učební obor strojní zámečník. Studium zakončil úspěšně maturitou. Po krátké studijní pauze se s bývalou přítelkyní přihlásil na vysokou školu, obor Krizové řízení v Uherském hradišti, kam se na čas společně přestěhovali. Pavel tuto školu studoval dálkově a při tom pracoval jako obsluha CNC strojů. „Moc volného času mi nezbývalo, ale když se přeci jenom nějaká volná chvíle našla, tak jsem vyjel na kole nebo jsem si dělal úpravy na svém autě. Většinu času jsem ale trávil v práci nebo dálkovým studiem.” Státnice se mu na jaře bohužel nepodařilo úspěšně složit. Během léta se s přítelkyní přestěhovali k Vyškovu a Pavel začal pracovat kousek od Brna jako obsluha na ohýbacím CNC stroji. K opravnému podzimnímu termínu státnic už se bohužel nedostal…

Na chvíli jsem uvěřil, že to rozchodím

Pavel vzpomíná: „23. července 2014 jsem na motorce při cestě z práce vyjel ze silnice a skončil ležet v příkopu. Na samotnou nehodu si nepamatuji, protože jsem utrpěl krátkodobou amnézii. Díky tomu nebyla dodnes příčina nehody objasněna. První šok nastal, když jsem se probudil a uvědomil si, že jsem boural a ležím nehybný v příkopě. Druhý šok nastal po příjezdu sanitky a otázce doktorky, jestli cítím nohy?” Pavel si poranil nejen páteř a míchu v bederní oblasti, ale měl také zlomené obě ruce. „Ještě tady jsem stále věřil, že já budu ten, kdo to zázračně rozchodí.” Následoval převoz do FN Brno, kde podstoupil dvě operace páteře. Bohužel ani ty nepomohly a Pavel zůstal ochrnutý od pasu dolů. Hospitalizace v nemocnici trvala téměř tři měsíce. „Poté, co se zlepšil stav mých rukou, jsem byl převezen k intenzivní rehabilitaci do RÚ Hrabyně. Samozřejmě se objevily i dny, kdy jsem chtěl se vším praštit, ale jsem od přírody velký bojovník, proto jsem si řekl, že to přece musím zvládnout. V rehabilitačním ústavu jsem byl pět měsíců a pracoval jsem na tom, jak se stát co nejvíce soběstačným.” Součástí rehabilitace byly také sportovní hry, kde Pavel poprvé viděl a zároveň vyzkoušel basketbal a florbal na vozíku a velice ho tyto kolektivní hry nadchly.

Od začátku jsem se ke všemu snažil přistupovat pozitivně

Rehabilitace a smiřování se s novou životní situací bylo pro Pavla velice těžké. „Nejvíce mi pomáhala rodina, ale velkou oporou mi byli také všichni moji blízcí a kamarádi. Od začátku jsem se ke všemu snažil přistupovat pozitivně a bral jsem to tak, jak to bylo. Nechodil jsem a tak mi nezbývalo než se naučit vnímat svoje tělo a zvládat jízdu na vozíku“

Basketbal na vozíku byla jasná volba

O Fenixu se Pavel dozvěděl, když byl v Brně v nemocnici. Po návratu z rehabilitačního centra v Hrabyni začal naše centrum pravidelně navštěvovat. „Ve Fenixu jsem našel hodně nových kamarádů. Bylo to i první místo, kde jsem se dozvěděl více o basketbalu na vozíku. Jarek, Martin a Marek mě vzali mezi sebe na trénink a tam mi radili jak ovládat sportovní vozík nebo jak zacházet s balonem.” V současné době Pavel hraje ligu za SK Hobit Brno a měl to štěstí, že se propracoval až do reprezentace. Největší úspěch zaznamenal, když v roce 2017 vybojovali s týmem na MS Evropy stříbrné medaile.

Jízda na čtyřkolce je svoboda

S reprezentací jezdil na různá soustředění po celé republice, a díky tomu se seznámil se svojí přítelkyní, a nyní už i snoubenkou Nikol. Bydlí společně v pronajatém bezbariérovém bytě v Brně. Pavel pracuje jako finanční poradce na částečný úvazek. Když zrovna nepracuje nebo netrénuje, tak si rádi s Nikol vyjedou na čtyřkolce. „Jízda na čtyřkolce je úžasná v tom, že se mohu podívat na ta místa, kam se s vozíkem normálně nedostanu a také mi to vynahradí jízdu na motorce.”

V nejbližší době plánují zejména odpočinek a užívání si letních měsíců. „Konečně bychom se rádi letos vydali k moři nebo absolvovali roadtrip po Evropě.” A plány do budoucna? „Na příští rok plánujeme svatbu, ideálně na léto, až bude mít Nikol po státnicích. Do budoucna samozřejmě plánujeme rodinu, stěhování do většího a v neposlední řadě chceme dalšího pejska.”

Zdeněk Šafář

Zdeněk se narodil ve Zlíně a vyrůstal v nedalekém Fryštáku. Na maloměstě severně od krajského Zlína bydlel s rodiči, bratrem a sestrou v rodinném domě. Od dětství byl sportovní typ a věnoval se hned několika sportům. „Byl jsem poměrně aktivní dítě. Díky atletické přípravce znám zlínský Stadion mládeže jako své boty. Na tréninky do Zlína jsem dojížděl vždy v pondělí, ve středu a v pátek. Úterý a čtvrtek jsem pro změnu vyplnil fotbalovým tréninkem ve Fryštáku. Aby toho nebylo málo, tak jsem ještě hrál florbal za základní školu,“ směje se. Ve škole jej nebavily jazyky, zato si rozuměl s matematikou. Postupem času začalo být jasné, že si Zdeněk zvolí technické zaměření střední školy.

Místo nové školy půl rok rehabilitací

O letních prázdninách po skončení základní školní docházky už Zdeněk věděl, že příští čtyři roky stráví na technickém lyceu Střední průmyslové školy Zlín. S devátou třídou se symbolicky loučil na letním pobytu, kde se s kamarády oddával pěším túrám a cyklistickým výletům. Právě úplně poslední vyjížďka na kole se pro něj ale stala osudnou. „Jel jsem jako poslední za celou skupinou a při jízdě z kopce jsem si začal upravovat klipsny. Nevěnoval jsem tedy pozornost řízení a čelně jsem narazil do zaparkovaného kamionu. Probral jsem se už na zemi. Mohl jsem pohnout pouze rukama. Ostatní zavolali sanitku, a nakonec jsem letěl do nemocnice vrtulníkem.“

Zdeněk se znovu probral až po operaci. Byl dezorientovaný, nevěděl, kde je. Po jednotce intenzivní péče strávil asi měsíc ve Fakultní nemocnici Olomouc. „To, že mám přerušenou míchu, jsem si ve svých čtrnácti letech neuvědomoval. Vlastně jsem před tím ani pořádně nevěděl, že něco takového existuje. Asi jsem si i ze začátku myslel, že to do půl roku rozchodím. Opravdu jsem si moc věcí neuvědomoval,“ dodává.
Zdeněk dostal odklad od nástupu na střední školu a následujících několik měsíců strávil v rehabilitačním ústavu. „To, že bych se měl seznamovat s novou školou, šlo v té době úplně mimo mě. Na rehabilitačním pobytu jsem se naučil snad devadesát procent toho, co umím teď. Musím tedy za sebe říct, že první rok po úrazu je nejdůležitější.“ Během rekonvalescence svého syna zařídili jeho rodiče bezbariérové úpravy v rodinném domě, aby byl jeho návrat domů co možná nejlepší.

Studentská léta mladého vozíčkáře

S ročním odkladem Zdeněk přece jen nastoupil na vytouženou střední do Zlína. „Naštěstí byla škola v té době poměrně moderní a relativně bezbariérová. Jezdil jsem nákladním výtahem, využíval jsem bezbariérovou toaletu. Celkově mi vyšli vstříc. „První rok ho vozil do školy otec. Díky odkladu měl na začátku druhého ročníku již osmnáct let, takže bylo jasné, že si udělá řidičský průkaz. „Měl jsem automobil s jeřábkem, který táhl vozík do úložného prostoru na střeše vozu. Díky vozíku na střeše jsem měl v autě místo pro své spolužáky. Jednoho jsem vyklopil na obchodce, dalšího na gymplu a na svou průmyslovku jsem často dorazil s pozdním příchodem,“ směje se Zdeněk.

Spolužáci byli podle něj super, ovšem pravidelnou partu kamarádů měl v rodném Fryštáku. „Když byly v hospodě schody, nebyl to žádný problém. Se čtyřma kámošema se i vozmen na vesnici dostane snadno ke sklenici dobrého piva. Kamarádi se museli hodně otáčet, protože bezbariérové hospody byly tehdy tak možná ve Zlíně. Já vždycky říkám, že jsem takový vozmen veterán. Už teď jsem na káře déle, než jsem chodil,“ říká.

Vedle dobrodružství s kamarády se Zdeněk stále věnoval sportu. Po zranění vyzkoušel sledge hokej nebo stolní tenis.

Samostatný život v Brně

Přijetí na Fakultu stavební VUT v Brně byl začátek současné kapitoly Zdeňkova života. „Dostal jsem na kolejích VUT bezbariérový pokoj a těšil jsem se, že se zase o něco více osamostatním. Samotný začátek studia byl trochu boj, jelikož jsem zejména v prvním ročníku mnohdy dostával učebny, do kterých vedly schody. Postupem času se ale všechno zlepšovalo,“ prozrazuje nyní už vystudovaný stavební inženýr.
Zůstat v Brně, to nebyla pro Zdeňka podmínka. „Hledal jsem pracovní příležitosti v oboru, které by vyhovovaly nárokům vozíčkáře. Hledal jsem v Brně i ve Zlíně. Postupem času jsem si uvědomil, že budu muset zůstat v Brně, a tak jsem si zažádal o městský byt. Nakonec jsem zde opravdu získal i práci.“

Práce na plný úvazek

Zdeněk Šafář patří k těm handicapovaným, kteří pracují na plný úvazek. „Pracuji na full time a zatím se nechystám polevit. Samozřejmě je to s přibývajícím věkem náročnější, celý den pracovat na vozíku. Rád bych se v příštích letech ještě kariérně vyvíjel. Rodinu a podobné věci zatím ponechávám náhodě. Když se to má stát, tak se to stane. Do té doby se budu věnovat práci a koníčkům,“ dodává.

Pokud Zdeňka nezastihnete u kalkulace staveb, můžete na něj narazit v jednom z brněnských kin či divadel. „Zbožňuji kulturu a rád za ní přímo vyrážím. Dále velmi rád cestuji. Ze sportu už provozuji snad jen jízdu na handbiku,“ vyjmenovává. Co o něm možná mnoho lidí netuší, je, že se rád účastní závodů RC modelů.

V neposlední řadě můžete dvaatřicetiletého vozíčkářského „veterána“ potkat na rehabilitacích a aktivitách ParaCENTRA Fenix. „Jsem moc rád, že taková organizace na Moravě existuje. Líbí se mi, jak propojuje komunitu vozíčkářů s ostatními lidmi.“

Marek Váša

Marek se narodil na Obilňáku jako většina lidí, co pochází z okolí Brna, to se psal rok 1992. Oficiálně skončila Studená válka, Nirvana vydala Smells like teen spirit a Paříž otevřela první Disneyland v Evropě. „Pocházím z malého městečka mezi Brnem a Slavkovem, které se jmenuje Újezd u Brna. Je to kraj, kde se odehrávala Bitva Tří císařů a spousta lidí se začne orientovat, až když zmíním Mohylu míru, která je pomníkem vojáků padlých právě ve výše zmiňované bitvě.“

Škola života, ta dokáže naučit to, co žádná jiná sebelepší škola

Markovo dětství bylo plné lásky, dobrodružství a naplněných tužeb. „Jestli tedy někdy skončím v kriminále nebo na šikmé ploše, místo výmluv na dětství a špatnou výchovu, budu muset vytáhnout něco jiného.“ Marek má staršího bratra, kterého má moc rád a velice si ho váží. A není to jen pro to, že většinu jeho průserů v dětství odskákal za něj. „Od svých sedmi let jsem hrál na španělskou kytaru a vypěstoval v sobě velkou lásku k hudbě. Čutal jsem za újezdský dream team jako dorostenec a dost mě bavil pingpong.“ Marek šel po základní škole na Strojní průmyslovou školu se zaměřením na počítačovou grafiku. Jak sám ale říká: „Za tu nejdůležitější považuji školu života, ta člověka dokáže naučit to, co žádná jiná sebelepší škola.“

Psal se rok 2009, Marek dokončil druhý ročník „strojárny“ a těšil se na prázdniny. Jednoho srpnového dne sedl s kamarády do auta a jeli na výlet. Díky nepřiměřené rychlosti řidič nezvládl zatáčku a auto otočil na střechu. Nikomu z posádky auta se nic vážného nestalo, až na Marka, ten se nemohl vůbec pohnout. Pomoc zavolal náhodný kolemjdoucí. Marek byl převezen nejdříve do Dětské nemocnice, kde zkonstatovali, že to není případ pro ně. Následně byl převezen do FN Brno, kde podstoupil náročnou operaci krční páteře. Díky tomu je Marek ochrnutý zcela na dolní polovinu těla a částečně to odnesly i ruce. „Lékaři se primárně soustředili na krční páteř a zcela opomněli mojí zraněnou pravou nohu. Díky tomuto pochybení mi museli nohu nad kolenem amputovat.“ Po tříměsíční hospitalizaci byl Marek převezen na spinální jednotku do Úrazové nemocnice a potom následoval pobyt v Hamzově dětské léčebně Luže – Košumberk. Tam se poprvé setkal s lidmi s podobným osudem. 

Na záchodě jsem si uvědomil, že to, že nemůžu chodit, nebude ten největší problém

„Začátky byly docela vtipný, s odstupem času už to takhle můžu říct. Samozřejmě jsem odmítal vozík. Z hrdosti, ze strachu, no prostě z čeho všeho se jen vozík dá odmítat. Naštěstí nejsem hloupý kluk a tak mi vcelku rychle došlo, že bez vozíku je pohyb ještě těžší a pomalejší. Největší zlom nastal, když jsem se rozhodoval, zda půjdu na záchod po své nefunkční noze (která mi zbyla) nebo zkusím důstojnější způsob. Na záchodě jsem si uvědomil, že to, že nemůžu chodit, nebude ten největší problém, který budu muset vyřešit.“ Vyrovnat se s faktem, že už to nebude jako dřív, pomohla Markovi hlavně rodina a také lidi z Luže. „Na lidi z „rehabiliťáku“ nesmím zapomenout. Jsou to po úrazu hlavně oni, se kterými trávíte čas hodně intenzivně. Dozvídáte se, co všechno lze na vozíku dělat, ale také co už dělat nepůjde.“

Fenix je jedinou možností jak rehabilitovat mimo nemocniční prostředí na celé Moravě

Po návratu z Luže bydlel Marek s mamkou nějaký čas v pronajatém bytě, protože upravovali dům tak, aby byl co nejvíce bezbariérový. Když byla úprava domu dokončena a Marek se stal vcelku soběstačným, vrátil se zpět do školy, kterou úspěšně dokončil. Poté hledal možnost, jak a kde rehabilitovat a objevil ParaCENTRUM Fenix. „Fenix je jedinou možností jak rehabilitovat mimo nemocniční prostředí na celé Moravě.“ Ve Fenixu Marek našel nejen cvičení, které ho posouvalo dále, ale také kamarády a v neposlední řadě se seznámil s Jardou Kučerou, se kterým spoluzakládal nám již známý projekt Handmedia. V médiích a grafice se Marek pohybuje od vystudování školy. Chvíli mimo obor pracoval pro sociální podnik Fenix, poté už v oboru pro Vozejkmap, CZEPU a v současné době pracuje jako video editor a dělá i dost motion grafiky. 

S rodinou jsem opravdu šťastný

Marek před úrazem trvalý vztah neměl, což z jeho úhlu pohledu bylo po úraze velké plus a o starost méně. Na jednom z pobytů v Parapleti se seznámil s Peťou Hladíkovou, která tam pracovala, ale nic spolu neměli. To se změnilo až v roce 2013 na Colours of Ostrava. Tam to spolu dali dohromady a jsou spolu doteď. Díky tomu se Marek z jižní Moravy přestěhoval do Prahy. Mají spolu tříletého kluka Vincenta a osmiměsíční holku Viktorii. „Musím říci, že jsem s nimi opravdu šťastný.“ Oba spojuje velká láska ke sportu a cestování. Marek jezdí na handbiku, plave a jeho opravdovou vášní je rugby na vozíku. Hraje za pražský klub Sitting Eagles, který 4x po sobě vyhrál ligu a také hraje za českou reprezentaci, se kterou získal zlato na ME ve sk. C. Ať už sám, s rodinou nebo s rugby projel kus světa. „S Peťou jsem byl letecky v USA a navštívili jsme dechberoucí Grand Canon, užili si jedno z nej bezbariérových měst Barcelonu a tehdy s devítiměsíčním Vincentem jsme autem projeli Skandinávii.“

Svým zraněním nedávejte víc prostoru než je zdrávo

Marek je velký optimista a pohodář. Všem, kteří se potýkají s podobným osudem, by vzkázal: „Svým zraněním a stavu, do kterého se dostanete, nedávejte víc prostoru ve svém životě, než je zdrávo. Prvních 6 let po úrazu je z mého hlediska adaptací na nový život, kde si člověk může zpátky získat spoustu věcí, které měl před úrazem. Sport, kariéru, přátele, sexuální život, spokojenost se sebou apod. Je velká tendence řešit po úraze fyzično, což je přirozené, ale psychika a to jak člověk vnímá sám sebe a co si o sobě vlastně myslí, je ve většině případech důležitější, než fakt, že nemůže používat nohy.“

Miloslav Müller

Miloslav se narodil v Brandýse nad Labem a pochází z malé obce Jenštejn kousek za Prahou. Má dvě starší sestry. Na dětství s nimi vzpomíná takto: „Nejstarší sestra pro mě byla autorita a se starší jsme se dost prali. Tak třeba jednou jsem ji zamkl v ložnici rodičů a ona se tak dobývala ven, až rozbila skleněnou výplň dveří nebo mě poslala jako malého v prosinci na zamrzlý rybník pro bábovičku a já se tam propadl – zachránil mě až soused.” Miloslav měl úžasné dětství bez mobilu a počítače. Se sestrami si moc nehrál. Každý den po škole trávil čas venku s kamarády, kde si hráli a vyváděli spoustu klukovin. „Vždycky, když jsem něco provedl, tak mi maminka vynadala a řekla, že to nesmím dělat. No já to za pár dní udělal zase. Když mi zase vynadala, že mi to přece říkala, tak můj argument byl, dneska jsi mi to ale ještě neřekla.” Miloslav byl také členem jednotky dobrovolných hasičů obce Březina.

Díky manželce jsem odešel z rodinného podniku

Vzhledem k tomu, že Miloslavův tatínek měl velké hospodářství, bylo vcelku jasné, co bude studovat. Po základní škole nastoupil na Střední odborné učiliště v Čakovicích, obor opravář zemědělských strojů a po vystudování pracoval nějaký čas v rodinném podniku. „Nebyla to moje volba, nikdy jsem to dělat nechtěl, bylo to rozhodnutí mého tatínka. Nebyl jsem vůbec spokojený. Pak jsem poznal svoji manželku z Moravy a konečně učinil rozhodnutí s ní odejít.” S manželkou Hankou se seznámil v roce 2003. „Poznali jsme se přes internet. Když jsem na internetu objevil diskusní Pokec, tak jsem tam brouzdal a vlezl do místnosti Brno – smích. Tam jsme si začali psát. Nejdřív jsme si psali tam, pak si vyměnili telefonní čísla a každý den mraky SMS (to nebyl ještě internet v mobilu). Potom jsme si hodně volali a asi po 14 dnech jsme se konečně potkali a bylo to! Následovalo víkendové pendlování Praha – Brno. Asi po dvou a půl letech jsme se vzali a jsme spolu dodnes. Máme spolu syna, kterému je 10 let.” Poté Miloslav pracoval jako OSVČ v oblasti požární ochrany. Firma se specializovala na servis a opravy hasicích přístrojů a hydrantů. Tuto profesi dělal až do osudného dne, kdy se mu stal úraz.

Pamatuji si všechno, celou dobu jsem byl při vědomí

„Ten den byl jako každý jiný. Sedl jsem na motorku a jel se projet. Osudnou se mi stala zatáčka, kterou jsem nezvládl projet a díky tomu jsem vylétl a skončil ve čtyř metrovém příkopu.” Při nekontrolovaném letu do příkopu na něj motorka spadla tak nešťastně, že se sám nemohl zvednout. Měl rozdrcený hrudník, zlomené obratle, zápěstí a proraženou plíci. Štěstí v neštěstí bylo, že po pádu motorka pořád troubila. „Naštěstí na boční cestu přijelo auto a posádka slyšela, jak houká klakson na motorce, hned stopli projíždějící autobus a někdo z cestujících zavolal pomoc.” Ta přijela do deseti minut. Za asistence záchranářů a hasičů ho vyprostili a poté byl vrtulníkem transportován na urgentní příjem do FN nemocnice Bohunice. „Pamatuji si všechno, celou dobu jsem byl při vědomí. Vybavuji si jak zvonil mobil, volala manželka, pak ho záchranáři vypnuli, aby měli klid. Všechno bylo velmi rychlé, jen v ten moment mi to přišlo nekonečné.”

Když Miloslava vezli na operační sál, v tu chvíli tam přiběhla vyděšená manželka s kamarády. „Když se mi nemohla dovolat a domů jsem stále nedorazil, tak jí napadlo kouknout na stránky, kde jsou hasičské výjezdy. Tam viděla výjezd ke zraněnému motorkáři ve vesnici, kam věděla, že jezdím. Hned sedla do auta a jela tam, ale už tam byla jen policie a motorka na odtahovce. Chtěla jet hned za mnou, ale po cestě jí došlo, že to asi sama nezvládne. Rozhodla se zastavit u kamarádů, ti k ní sedli do auta a jeli za mnou. Ušetřila si okamžik, kdy by jí to všechno přijela sdělit policie.”

Budu bojovat a udělám pro to vše

V nemoci byl dva a půl měsíce. Vše pro něj bylo nové a hlavou se mu honilo spoustu věcí, ale jak sám říká: „Hned od začátku kdy bylo jasné, že je mizivá šance na to že budu zase chodit, jsem měl hned jasno – budu bojovat a udělám pro to vše, co budu moct. Hlavně i kdybych opravdu zůstal na vozíku, tak abych byl co nejvíce samostatný a mohl žít život naplno, jak jen to půjde.” Se zvládnutím této reality mu hodně pomohla manželka, kamarádi, personál na spinální jednotce, ale hlavně jak říká: „Je to asi divné, ale nejvíc jsem si pomohl sám, protože jsem to nevzdal a chtěl za každou cenu bojovat.” Následně byl převezen do Hamzovy léčebny Luže – Košumberk, kde strávil čtyři a půl měsíce. Během tohoto pobytu poznal hodně lidí s podobným osudem a to pro Miloslava byla další motivace na sobě makat a posouvat se dál. Tam se také dozvěděl o Fenixu, který mu doporučila paní doktorka Vašíčková.

Tým ve Fenixu dělá mnohem víc, než svoji práci

Do ParaCENTRA Fenix začal jezdit v březnu 2021. „Byl jsem rád, že v době covidové pandemie byla možnost cvičení. Už jsem nezažil starý Fenix, kde se mimo cvičení i lidé scházeli, hráli hry a povídali si. Je tam úžasný tým lidí, který dělá mnohem víc, než svoji práci. Větší možnost se seznámit jsem měl na týdenním pobytu na Březejci, který byl pro mě a mou rodinou naprosto úžasný. Získal jsem nové zkušenosti, přátele a mnoho zážitků. Díky cvičení mám větší jistotu při pohybu na vozíku a při přesedání z vozíku. Poradili mi, jak si můžu sám doma cvičit a posilovat.” Nejen k udržení si dobré fyzické kondice, ale také aby poznal nové kamarády, začal hrát před pár týdny basketbal na vozíku.

Zdá se, že má Miloslav ke všemu, co ho potká, pozitivní přístup. V současné době nemá práci, ale to chce co nejdříve změnit. „Vše je závislé na vyrobení mého auta, abych už mohl být úplně samostatný a nemusela mě všude vozit manželka. Pak mám určitě zájem a chuť si nějakou práci najít.”

Lidem s podobným osudem Miloslav vzkazuje: „Myslete pozitivně, pracujte na sobě a nevzdávejte se. I s handicapem se dá žít normální život.”

Karel Zmrzlý

Rodiče Karla spolu začali chodit už v deváté třídě základní školy. Začátek možná trochu netradiční, ale Karlův vztah k rodičům je velice zásadní a je postaven na obrovské úctě, uznání, obdivu a lásce k nim. Jak sám říká: „Za to jaký jsem, vděčím právě svým rodičům.“ Karel se narodil jako třetí dítě ze čtyř v roce 1959 do rodiny rolnice a soustružníka. Všechny děti vyrůstaly ve vzájemné lásce a v péči celé širší rodiny. Byly vedeny k pracovitosti, k víře v křesťanství a k pravdomluvnosti. Rodina měla malé hospodářství, kde všichni, děti nevyjímaje, pomáhali.

Během života jsou šťastná i ta smutnější období

Už jako malý kluk hrál Karel házenou za Sokol Sokolnice. Pohyb jako takový ho moc bavil. S kamarády jezdil na kole, bruslil, hrál fotbal. Doma prostě neposeděl a jak se naskytla možnost, byl s kamarády venku na čerstvém vzduchu. Škola ho moc nebavila a podle toho také vypadaly známky. „Se starším bratrem jsme se jako malí často hašteřili a vyváděli různé neplechy. V dospívání jsme k sobě měli naopak mnohem blíž než v raném dětství.” Karlovi bratr moc chybí. Zemřel v nedožitých čtyřiceti letech na rakovinu mozku. „Tak to prostě v životě chodí. Během života jsou šťastná i ta smutnější období. Smrt babičky a dědy byla také smutná, ale my byli vychováváni v tom, že i smrt patří k našemu bytí na tomto světě. Je to prostě realita, kterou je nutno brát za nedílnou součást života.”

Škola života

Hned po základní škole šel Karel do učení, konkrétně na zedníka. To se psal rok 1975. Po vyučení pracoval asi rok a půl hlavně jako obkladač. Potom nastal čas na splnění „Čestné občanské povinnosti“ a Karel nastoupil na základní vojenskou službu. Narukoval do slovenského Zvolena a po výcviku skončil v Žatci. „Jak to tak bývá, na špatné věci, které se na vojně odehrály, člověk pozapomněl nebo je vytěsnil a naopak vzpomínám spíš na věci veselé a na průšvihy, co jsme prováděli. Nakonec jsem to celé přežil bez újmy, aspoň doufám.“

Dobrá parta nejen na hřišti

Po návratu z vojny se Karel vrátil do pracovního procesu a hlavně do aktivního sportování. Pokračoval v házené, tentokrát už za muže zmiňovaného Sokola Sokolnice a moc ho to bavilo. Byli se spoluhráči dobrá parta nejen na hřišti, ale drželi při sobě i na zábavách a čajích. Zmiňované zábavy, čaje, ale také plesy Karel navštěvoval především proto, že rád tancoval a poslouchal dechovou hudbu. Na jedné takové zábavě potkal svoji první ženu. Brali se v říjnu 1982, rok poté začali stavět rodinný dům a v dubnu 1984 se jim narodila milovaná dcera. Pro Karla to byla v té době neuvěřitelná a úžasná událost. To však byl už půl roku na vozíku.

Určitě vím, že jsem to nechtěl zabalit

Karel se svými kolegy oslavoval v práci svátek Martina a potom jel na motorce domů, kam už nedojel. „Jel jsem z práce nepřiměřenou rychlostí. V levotočivé zatáčce byl vyvýšený mostek, na kterém mne to vyneslo na štěrk na kraji silnice. Dostal jsem smyk a narazil jsem do domu. Asi za pět minut jel okolo autobus, který vezl zaměstnance místního JZD. Ti mne tam našli a zavolali záchranku. Moc si toho nepamatuju. Měl jsem otřes mozku a ztrátu paměti.“ Karel byl převezen do Úrazové nemocnice, kde ho hned operovali. Karel vzpomíná: „Ležel jsem v otočném rámu, ve kterém mne polohovali každé tři hodiny. Na konkrétní pocity si nepamatuji nebo je možné, že jsem je vytěsnil. Určitě to nebylo jednoduché, ale určitě vím, že jsem to nechtěl zabalit. Čekali jsme dceru, a tak jsem se těšil hlavně z toho. Celá rodina za mnou chodila a povzbuzovala mě. Nejstarší sestra mi donesla okopírované Černé barony a tak jsem četl.” Byla to neskutečná a nečekaná životní rána nejen pro něj, ale i jeho blízké. „Tímto svým životním kopancem jsem všem svým nejbližším způsobil značné utrpení a velkou bolest a zásadní změny v našich životech. Dodnes mě to neskutečně mrzí a všem se za to omlouvám. Vše se změnilo.” Již v únoru 1984 Karel nastoupil do rehabilitačního ústavu v Hrabyni, kam za ním jezdila těhotná manželka.

Začalo to atletikou, basketbalem a plaváním

Velkou motivací pro Karla bylo očekávané narození dcery a také to, že když bude znovu sportovat, pracovat a žít, že to bude alespoň trochu snesitelnější pro jeho blízké. Už v Hrabyni se začal Karel seznamovat se sportem na vozíku. Začalo to atletikou, basketbalem a plaváním. Po návratu z Hrabyně bylo velmi složité si najít cestu k manželce i dcerce. „Já na vozíku, rozestavěný dům a malá dcerka. Nějak jsme to nezvládli a já se odstěhoval ke svým rodičům. Bylo několik pokusů, jak se dát dohromady, ale nakonec jsme se rozvedli.“

Žil jsem hlavně sportem

Karel si po nějaké době sehnal domácí práci. „Svařoval jsem plynovým hořákem obaly (dnes euroslohy) na doklady. Šílený smrad a za mnoho kusů málo korunek.“ Chtěl se osamostatnit a tak si požádal o přidělení bezbariérového bytu. To se mu docela brzy podařilo, dostal byt na Kosmonautech ve Starém Lískovci. K tomu si sehnal i lepší práci. Každý den dojížděl do provozovny META na Vinohradech, kde montoval pohonné jednotky do kazetových přehrávačů. V novém zaměstnání se seznámil s nynější manželkou Ivou, se kterou vychoval její dva syny. Také začal aktivně se sportem ve sportovním klubu Moravia Brno. Dělal atletiku, později i basketbal a stolní tenis. Začalo se mu ve sportu dařit a výkonnost šla nahoru. Postupem času se dostal do reprezentace v basketbalu i v ping pongu. „Žil jsem hlavně sportem a díky tomu jsem byl v pohodě. Stal jsem se také jedním z členů organizačního týmu pořadatelů sportovních akcí Moravia Brno.“ Karel dosáhl i na mezinárodní sportovní úspěchy ve stolním tenisu. Stal se dvakrát mistrem Evropy v družstvech a dosáhl na 4. místo na mistrovství světa. Od roku 1994 je členem Sokola Líšeň, kde hraje městské soutěže zdravých stolních tenistů.

Pomáhám a snažím se být oporou

Od roku 2002 je Karel zaměstnancem společnosti MEDICCO, ve které pracoval na různých pozicích. Nyní pracuje na zkrácený úvazek a to hlavně z důvodu, že je manželka vážně nemocná. Karel manželce pomáhá ze všech sil a je jí velkou oporou, přesto využívají osobní asistenci z ParaCENTRA Fenix 4x týdně po šesti hodinách. Karel jezdí pravidelně na rehabilitaci k nám do Fenixu. „Snažím se udržet, nebo alespoň co nejvíce zpomalit chátrající stav mého stárnoucího organismu.“ Karel svými zkušenostmi významně pomáhá a radí klientům ParaCENTRA Fenix s nastavením vozíku, se správným sedem ve vozíku a za to mu patří obrovské poděkování.

„Minulý rok v září mi zemřel tatínek. Pro všechny je to velká ztráta, a proto se snažím každý víkend s manželkou navštěvovat moji maminku a tetu, kde se potkáváme se sestrami a ostatní rodinou. S dcerou a vnukem se navštěvujeme, jak jen to jde.“ I přes všechny osudové rány a těžkosti Karel říká: „Život mám rád a beru ho takový, jaký je a je dobré ho žít.“

Roman Kašlík

Roman se narodil roku 1975 a v rodném listě má jako místo narození Gottwaldov (nynější Zlín). Celý život žije ve Zlíně a jak říká: „Toto město bych nikdy nechtěl opustit a že jsem jich za svůj život viděl. Žádné se mi nelíbilo víc a hlavně, tady jsem doma“.

Z panelákové džungle na periferii Zlína

Než se Roman narodil, tak se rodiče a o 8 let starší bratr nastěhovali do novostavby panelového bytu, kde bydlí dodnes. Díky věkovému rozdílu spolu bratři moc dětství netrávili, každý měl jiné zájmy a koníčky. I přes to jezdili na společné dovolené, výlety a různé zábavné akce. Dětství měl úplně pohodové. Od svých 11ti let Roman pravidelně utíkal z panelákové džungle na periferii Zlína za svými kamarády, kde to bylo o moc lepší. Hrávali tam hokej, fotbal, a když měly holky čas, tak i vybíjenou. Pro mladší kamarády dělali „bojovky“ a vcelku často rozdělali ohýnek a něco si upekli. Nejvíc ho bavilo kolo, a to až tak moc, že na něm jezdil i když sněžilo. Potom mu učarovala vůně benzínu, proto si v 16ti letech pořídil svoji první malou motorku. V 18ti už jezdil na velké a jelikož to nikdy nebyly nové stroje, začal si je sám servisovat a opravovat.

Přičichl k nákladním vozidlům, a už se to s ním táhlo

Po základní škole nastoupil na SOU strojírenské, kde se vyučil obor nástrojař. S výučním listem nastoupil jako soustružník do strojírenského podniku. Po čase Roman zjistil, že vědomosti a zkušenosti ze školy v praktickém životě úplně nevyužije. Nedokázal držet krok s ostatními spolupracovníky, a tak přestoupil v rámci firmy na jiné pracoviště. To se mu prakticky stalo osudným po celý zbytek života. Tentokrát přičichl k nákladním vozidlům, a už se to s ním táhlo. Takto Roman vzpomíná na svoje řidičské začátky. „Jako řidič jsem začal nejprve na vojně v Hodoníně, pak ve stavební firmě a potom jsem jezdil pro technické služby. Následně jsem si udělal řidičák na kamion s návěsem a začal „drandit“ nejprve po Česku a Slovensku a později pro Mezinárodní kamionovou dopravu po Evropě.“ Vzhledem k takové práci neměl čas na nic jiného, a tak musel svoji milovanou motorku odstavit. No, a protože byla doba divoká, spousta firem skončila, neplatila atp., vyzkoušel Roman i jiná povolání. Byl například zámečník, svářeč, automechanik, no prostě holka pro všechno. Když už ho to přestalo bavit, byl pořád pryč a neměl na nic čas (na kamionu měl nápis: Soutěžím o titul Jsem furt v prdeli), poohlížel se po zaměstnání s pevnou pracovní dobou. Podařilo se mu sehnat práci v místě bydliště zase jako řidič v místní kartonážce, tentokrát „kindercamionu“. Takový kamion je stejně dlouhý jako normální kamion, jen plně naložený neváží ani to, co normální prázdný kamion. Díky tomu měl opět čas na svoje milované motorky. „Jednu motorku jsem zprovoznil, abych měl na čem jezdit do práce. Ta mi po čase přestala stačit, a tak jsem si nutně musel koupit stroj výkonnější, který potom už také nestačil. Začali jsme s kamarády jezdit na vyjížďky a výlety. V tu dobu jsem pořídil svůj předposlední stroj, který se mi stal osudným.“

Motorku jsem zachránil

Jednou ráno, když jel Roman do práce, mu paní v autě nedala z vedlejší silnice přednost. Protože mu bylo líto motorky a nechtěl, aby se jí něco stalo, začal usilovně brzdit. Následkem toho mu uklouzlo přední kolo a motorka ho doslova „přibila“ k autu. Jak ale říká: „Motorku jsem zachránil.“ Od tohoto momentu si nepamatuje asi tři týdny a zná je jen z vyprávění. První pomoc Romanovi poskytl hasič, který v tu dobu jel také do práce. Ten mu zavolal „rychlou“, která Romana odvezla na ARO do Zlína. Tam čtyři dny spal a lékaři se radili, co s ním. K příjmu na ARO se váže vtipná historka. „Kamarádka, co pracovala na ARU mi později vyprávěla, jak jsem si dovolil vyskakovat na paní doktorku, co mě přijímala. Protože jsem byl při vědomí, tak se mě ptala na kde co. Mimo jiné také na to, jestli jsem alergický. Řekl jsem jí, že mám alergii jenom na práci, ale ať se nebojí, že to není nakažlivé. Ona na to: „To snad není možné, chlap je tady na sračky, a ještě dělá humor.“ Ze začátku Romanovi nedocházela vážnost jeho úrazu. Když ho přeložili z ARA na NIP a on začal vnímat, hned uhodil na doktora, jak to s ním vypadá. Když ho seznámili s realitou, že má poškozenou míchu a nebude chodit, tak si pomyslel: „Tak budeš sedět, vozit se na vozíku, to není tak hrozné. Jsi trochu oprýskaný, to se dá za čas dohromady a bude zas dobře. Jen mi nikdo nesdělil, co všechno takový úraz obnáší, co všechno budu muset řešit.“

Nejvíc si musí asi každý pomoct úplně sám

Velikou oporou mu byla rodina a kamarádi, kteří ho často navštěvovali během pobytu v nemocnici, ale jak sám říká: „Nejvíc si musí asi každý pomoct úplně sám. Dokud člověk nepřijme fakt, že se musí snažit žít a fungovat s tím, co mu zbylo, tak to nikdy nebude dobré.“ V červnu byl převezen do RÚ Hrabyně, kde byl dlouhých pět měsíců, během kterých se učil všechno od začátku. „Na všechno jsem koukal jak puk, všechno pro mě bylo nové. Záviděl jsem klukům, kteří si sami vylezli na vozík a jeli ven nebo na kávu.“ Po pěti měsících měl všeho plné zuby, a tak odjel domů. Následovala úprava bytu a rekonstrukce koupelny, a hlavně učení se zvládat věci jinak. Roman si pořídil elektrický skútr a začal navštěvovat svého nejlepšího kamaráda, který za ním chodil každý den do nemocnice. „Po návratu z Hrabyně mi přátelé hodně prořídli. Zůstalo mi jen pár nejvěrnějších, kteří mi moc pomohli, ať už s různými úpravami, tak i s návratem do běžného, „normálního“ života.“

Sedět s rukama v klíně moc neumí

Díky úrazu, který Roman utrpěl, se už do zaměstnání nevrátil a vyloženě práci jako takovou nehledá. Na druhou stranu sedět s rukama v klíně moc neumí, a tak si pronajal malou garáž. Z ní si udělal malou dílničku, kde si pro sebe upravuje svůj poslední stroj (motocykl Dněpr). Snaží se plnit sny a nápady ještě z dob, kdy lítal po světě a neměl na to čas. Taky jezdí na výlety po Čechách a objevuje krásná místa, o kterých neměl ani tušení, i když projel republiku několikrát křížem krážem.

Fenix mi pomáhá tím, že vůbec je

Po nějaké době začal Roman jezdit do Fenixu, o kterém se dozvěděl od Honzy Wagnera, se kterým byl v Hrabyni. „Fenix mi pomáhá hodně. Nejvíce tím, že vůbec je. Navíc jsou tam fajn lidi, co tam pracují. Holky z poradny poradí jak, kde a co si vyřídit, ergoterapeutky zase poradí, jak se „vyškrábat“ do vozíku a nakonec fyzioterapeutky nás po tom všem snažení dají dohromady. A v neposlední řadě člověk „splkne“, dá kafe s ostatníma a přijde na jiné myšlenky“.
Roman si do budoucna neklade nějak velké cíle. Jak říká: „Chci fungovat co nejdéle a když se zadaří, ještě bych rád zpět na motorku a podívat se po kraji.“

„Hodně lidí s podobným osudem říká „Hlavně se z toho neposrat“ a já jen dodávám, že vždycky může být hůř a je důležité, věci udělat tak, aby šly, než jen říkat, jak nejdou.“

Veronika Hublová

Veronika Hublová comes from Brno. “I was born here and went to all but one school here. I went to a primary school for the mathematically gifted. Then I ended up at a business academy which I thoroughly despised,” Veronika recounts. “It was around the time of the Velvet Revolution – nobody knew how the economy would evolve so I endured four years of boredom.”

After graduation (maturita), she packed her bag and left for England, where she spent a year working as an au pair and housekeeper. “I experienced London from the perspective of an immigrant, working for families from Nigeria, Greece or Thailand. All in all, it was really taxing, but I am grateful for it. I learned a lot of life lessons, and English.”

Interest in psychology

She kept working as an au pair for a while after returning to the Czech Republic and then she got admitted to the Faculty of Humanities in Prague (the predecessor of today’s FHS at Charles University). “Our classes were in the building which used to house a burn unit where Jan Palach died. Very interesting people like Tomáš Halík were giving lectures there, broadening my horizons immensely.” She did not finish the program though. During her studies, she started to gravitate toward psychology and succeeded in her admission to psychology at the Faculty of Arts in Brno. “It was impossible to do simultaneously. Nevertheless, to psychology I added English, which I enjoyed for being notably less theoretical than psychology.”

While studying, she traveled back to London as a tour guide. She graduated in both English and psychology and was hired as a researcher at the Masaryk University Faculty of Medicine, on track to earn a doctorate. “I wanted to do clinical psychology, but when I was finishing school, no such jobs were available. So I kept on studying, shifting my focus to schizophrenia, which was at once tremendously intriguing and challenging.”

The fateful injury happened in her second year of doctoral studies. “I was studying part-time so money was in short supply, and I needed resources for my psychotherapeutic training. Looking for extra income, I juggled about five different activities, from traffic psychology assessments to proofreading. I was overworked.”

Microsleep, probably

She found a better paid job at an old people’s home in the Vysočina Region. On the third day of her employment, she had a car accident. “Microsleep, probably. I wasn’t even driving fast, barely 60 kph. I drifted off an unpaved curb into a roadside ditch. Unfortunately, there was a tree. If it hadn’t been for the tree, I would have driven the car into a ditch and nothing serious would have happened. Just sheer bad luck.” Veronika has been in a wheelchair for over ten years now.

Never to walk again

Veronika spent several months at a spinal injury unit where she continuously suffered from a decubitus ulcer. “That was really painful – they positioned me wrongly and the bedsore just would not heal,” she recalls. Afterwards, she spent over half a year at the rehabilitation institute in Košumberk-Luže. “There was a point between the spinal unit and rehab when I wasn’t sure whether I would walk again or not. It dawned on me in Luže. I saw the difference between me and the patients making progress who started slowly to pace on their own. I came to understand that I wasn’t one of them,” says Veronika.

Reliant on others

“My arms weren’t improving; my legs were completely lifeless. I did not have the physical strength to take care of myself, which was the hardest part for me. All my life, I had been active and independent, and suddenly, I had to rely on the help of others around me,” she remarks on the drastic change.

“The way I’m describing the events does not sound very positive, but the truth is the injury will unveil your true colors. And I have learned that I’m not the one to give up. I put all my energy into winning my independence back.” The progress was rather slow and rocky – Veronika suffers from a lesion in the cervical spinal cord which affects her arms too. Moreover, the right side of her body is considerably weaker. “That really complicates my situation. I’m still having trouble moving around. It took a lot of hard work, but I have been able to regain the freedom of independent movement. Today I’m able to drive a car and load the wheelchair into it by myself, which is crucial.”

I did not like psychologists

Veronika returned to work at the spinal injury unit already, focusing on proofreading and academic writing. “I knew I needed to keep my brain busy, so I simply worked from the hospital bed.” She concedes that early after the injury, she did not like psychologists. “I was not in the mood to be examining my predicament every day. At the time, it felt as if the sessions with psychologists were draining me. When you’re stabilized, you can reflect on why you had the injury and its meaning. But at the spinal unit, it’s just too early.”

Need my own place. End of discussion

After rehab, Veronika spent the following year as a resident at the Kociánka center. She was determined to become self-reliant, no matter what it took, so she waited until the city council allocated an apartment to her. A lot of people tried to talk her out of living alone. “Even my brother asked me not to go it alone. But I was adamant, knowing that if I were to keep it together and function, I had to have my way.” When she was eventually provided an apartment, her brother helped her remodel and modify it for her needs.

She took up where she left off in her doctoral studies and later added English translation studies and translating of scientific literature. The part-time doctorate nicely complemented the full-time translation studies. “I mostly did it so that I could socialize and keep my head busy again,” she explains. She finished her doctorate but dropped out of the translation study program. It proved too time-consuming to try to manage studying and translating alongside the responsibilities of a postgraduate.

Fewer people around

Just like the majority of people who have gone through a similar experience, Veronika admits the wheelchair purged her circle of so-called friends. She has nothing bad to say about her colleagues from psychotherapeutic training and the Brno University Hospital psychiatric clinic. Her memories of fellow students are not so fond: “A lot of them stopped seeing me and wouldn’t want to meet up. That was mind-boggling to me. Those were the people who were supposed to be helping others, yet they must have had unresolved personal issues of their own.”

People’s behavior varied. “Sometimes people’s approach was excellent. At other times, I was taken aback by folks telling that the best thing for me to do would be to commit suicide. Someone even offered me a pistol. That sounded insane to me and solidified my resolve not to give up. Those kinds of thoughts and ideas are beyond me.”

Normal life

Veronika says she is the most satisfied she has been since the injury. Working as an analyst for an IT firm – the first job in the private sector, as she says –, she makes use of her language skills. She has a boyfriend and leads a happy life. “It took some time after the accident to realize that the injury set me in a certain direction. I wasn’t happy and didn’t know what to do with myself. I did many things somewhat patchily and none of them wholeheartedly. The injury put me on the right path. Other than that, I don’t think I’ve changed as a person too much. I was the way I am before the injury. It just gave me a certain perspective and a refined attitude toward things.”

Marek Meister

Marek se narodil v dubnu roku 1989 ve Znojmě. Až do svých šestnácti let zde žil s rodiči a mladší sestrou v bytě, poté se přestěhovali do rodinného domu. „Dětství jsem měl asi jako každý normální kluk – běhal jsem s kamarády po venku, hrál jsem rok aktivně hokej a s nástupem počítačové éry jsme se s kamarády postupně čím dál častěji stahovali domů k obrazovkám a hraní her.“ To Marka také přivedlo k rozhodnutí, na jakou školu nastoupit po té základní. Nakonec si vybral SOŠ Podyjí – obor informatika.

Práce snů

Po úspěšném složení maturitní zkoušky Marek nastoupil na Vysokou školu báňskou v Ostravě, opět obor informatika. Už v průběhu prvního roku si ale uvědomil, že tato škola není nic pro něj a rozhodl se jít pracovat. Jelikož v té době nebylo úplně jednoduché najít ve Znojmě pořádnou práci, nastoupil jako kameník v jedné soukromé firmě. „Práce to byla zajímavá, člověk se dostal na různá místa. Obkládali jsme krby, kamna, komíny, pokládali dlažbu…“ Fyzicky bylo toto zaměstnání dost namáhavé, ale Marek i díky dřívějšímu pravidelnému posilování kamenickou práci zvládal. Po necelém roce přešel z kamenictví na kominictví. Jako kominík se živil přes rok, potom přišla „nabídka snů“. „Víc než rok jsem měl podanou žádost na práci strojvedoucího. Po přijetí do kurzu jsem se rok zaučoval, absolvoval desítky hodin školení, testy, cvičné jízdy a poté jsem se konečně stal strojvedoucím. Jezdil jsem trasy Znojmo – Okříšky a Znojmo – Břeclav, na dráze jsem byl opravdu spokojený.“

Skákání ze země bylo málo zábavné

Ve svých 21 letech se Marek přestěhoval zpátky do bytu, odkud se s rodiči předtím odstěhovali, tentokrát zde však žil už sám. Často trávil čas s kamarády, ať u počítačových her, X-boxu nebo na různých akcích. Jedna z nich se mu však stala osudnou. Byl květen roku 2013 a Marek s kamarády pořádali každoroční akci s názvem Vítání jara – tentokrát s podtitulem „Olympijské hry aneb sportem k trvalé invaliditě“. „Na chatu jsme přijeli už v pátek, večer jsme něco popili a v sobotu v tom pokračovali. Součástí akce byly i různé soutěže – hod obručí na tyč, zatloukání hřebíku do špalku na co nejmenší počet úderů, a tak dále. Protože bylo celý den krásné počasí, nenapadlo nás nic lepšího, než si napustit bazén.“ V rámci soutěží bylo i hraní tzv. kolotoče v pingpongu. Kdo vypadl, musel jít do bazénu. Na závěr skončili v bazénu všichni. První se tam jen koupali, pak do bazénu začali skákat. Skákání do bazénu ze země však Markovi přišlo málo zábavné, proto vylezl na asi metr vysokou zídku a skočil. „Chtěl jsem skočit „placáka“, ale bohužel jsem se přetočil víc než jsem chtěl a narazil jsem hlavou na dno.“

Nejdelších deset vteřin v životě

V ten moment Marek, jak sám říká, prožil nejdelších deset vteřin v životě. „Ležel jsem na hladině hlavou dolů a nemohl jsem hýbat žádnou částí těla. Vedle sebe jsem viděl jen stojící nohy kamaráda a doufal, že mě z té vody někdo co nejdřív vytáhne.“ Markovi kamarádi naštěstí zareagovali velmi brzy a Marka z bazénu opatrně vytáhli. Okamžitě zavolali záchrannou službu. U Marka bylo hned od nahlášení podezření na poškození páteře a míchy, proto pro něj vzlétnul také vrtulník. Do příjezdu záchranné služby Marek pořád říkal kamarádům, ať mu narovnají nohy, on je však měl natažené. „Je zajímavé, jak si mozek zafixoval poslední polohu těch nohou před úrazem. Když mi kamarádi poněkolikáté zopakovali, že mám nohy natažené a že mě štípou do paty, věděl jsem, že je něco špatně. Také mě v tom utvrdilo to, když jsem kamarády poprosil, aby mi natáhli ruce nahoru – poté mi ruce pustili a ty bezvládně spadly zpátky. V ten moment přišla první myšlenka na vozík.“

Doražte mě

Po prvotním ošetření od záchranné služby přistál nedaleko vrtulník. Letečtí záchranáři Marka uložili do vakuové dlahy, napíchli kanylu, naložili do vrtulníku a Marek pod vlivem sedativ usnul. Probudil jej až zdravotní bratr ve Fakultní nemocnici v Brně s tím, že ho vycévkuje. Pak už si jen vzpomíná na anesteziologa na sále, jak mu říká, že má počítat do deseti a dál už neví nic. Po operaci dlouhé asi 4 hodiny se Marek probudil na ARU, kde u postele stáli jeho rodiče. „První, co jsem našim řekl bylo, aby mě dorazili, to však dorazilo moji mamku. Pak jsem jim řekl všechny důležité údaje. Kde je potřeba co zaplatit, jaký mám PIN ke kartě, různá hesla a tak podobně. Pak mi zkolabovaly plíce.“ Markovi byla udělána tracheostomie, kterou měl tři týdny. Postupně se učil znovu dýchat sám. Ve fakultní nemocnici strávil dva měsíce, z ARA byl přeložen na spinální jednotku, kde začal postupně objevovat, čím vším dokáže hýbat a co vše by mohl zvládnout. Z nemocnice byl poté Marek přeložen do RÚ Hrabyně, kde byl necelý půlrok. „V Hrabyni jsem se učil všechno od začátku – jak si sednout, najíst se, jak jezdit na vozíku a vše kolem něj. Hodně mi pomáhalo vidět i jiné vozíčkáře, co všechno zvládají sami a věřil jsem, že jednou budu moct vést relativně samostatný život jako oni. Obrovskou podporu jsem měl také u rodičů a sestry, kteří v době mého pobytu v Hrabyni přestavěli část domu na bezbariérovou tak, abych se měl kam vrátit. Nikdy jim nepřestanu být vděčný.“ 

Odolával jsem tři roky, pak se to ve mně zlomilo

Po návratu domů jsem byl neustále v kontaktu se svými novými kamarády ze „spinálky“ a z Hrabyně a ti mi poprvé řekli o Fenixu. „Odolával jsem tři roky, pak se to ve mně zlomilo a začal jsem do Fenixu dojíždět na cvičení. Díky Fenixu jsem se, co se týče soběstačnosti, hodně zlepšil a v neposlední řadě mám díky Fenixu i přítelkyni, se kterou bydlím v Brně.“ Marek nyní spolupracuje na projektu Handmedia, kde účinkuje v různých videoprůvodcích pro handicapované a pomáhá se střihem a postprodukcí. Jezdí také vyprávět svůj životní příběh v rámci preventivních besed na základní a střední školy a tím všechny varovat před nevratnými následky úrazů páteře a míchy. Ve volném čase se nejraději věnuje přítelkyni, rodině a nezanevřel ani na počítačové hry, které jej provází téměř celý život. V budoucnu by chtěl Marek založit rodinu, mít vlastní bydlení a také cestovat. „Předloni jsem byl dvakrát v Itálii u jezera Lago di Garda a tam jsem zjistil, že vozík nemusí být při cestování problém. Loni bohužel cestovat moc nešlo, a tak doufám, že už brzy budeme moci s přítelkyní vyjet zase na nějaký pořádný výlet, třeba i do zahraničí.“

„A co bych vzkázal? Dávejte si pozor na to, co si přejete – já chtěl být zahradní hadice – jen bych ležel a lidi by mě tahali… No a podívejte se, jak to dopadlo.“ 🙂

Marta Pantůčková

The life of Marta Pantůčková was first turned upside down at the age of 21, when the mother of then three-year-old Jakub was diagnosed with lymph node cancer. She says, “It started in the neck. After the node removal, I got my histology report. The doctor told me it was an inflammation and sent me to ‘Žluťák’ (Masaryk Memorial Cancer Institute on Žlutý kopec, or Yellow Hill, in Brno). Of course, my immediate reaction was that people don’t get sent to Žluťák with inflammations.“ That was in 1989, shortly before the Velvet Revolution, and those were different times when such diagnosis would not be shared with the patient bluntly and openly. Public awareness was virtually nonexistent. „At home, I opened the envelope and translated my diagnosis using a dictionary of foreign terms: a malignant lymph node tumour. I was scheduled to be hospitalized the following week, and I really thought I would not be coming home. When I was saying goodbye to my son, I told my husband in the doorway that he had to find Jakub a good mom.“

Against all the odds, a chance at recuperation

At the hospital, Marta met a doctor who saved her life. “He was young, fresh out of school, full of energy and optimism. I was bent on refusing treatment until I got to know what my condition, procedures and prognosis were. This doctor patiently answered all of my questions and I began fighting – my son was my greatest motivation,” Marta recalls. She began undergoing powerful chemotherapy, complemented by radiation therapy. She did not lose faith despite having stage III cancer. The scale for measuring the severity of oncological diseases only comprises four stages.

In the early phases of treatment, Marta had to deal with another calamity. After hospitalization at Žlutý kopec, she found out she was two months pregnant. “I was really wishing for baby girl. Unfortunately, my treatment could not wait any longer. I had no choice. For years and years, I could not talk about it.”

Art as therapy

Right from the first hospitalization, Marta, who had always been artistically inclined, immersed herself in drawing and painting. „It helped me cope immensely. At first, I had no ambition to showcase my art, but soon I was painting for my friends and acquaintances. Then it occurred to me to offer my paintings for sale at the Zelný trh Christmas market.“ During one of the afternoons she spent selling her pictures there, her stall was chanced upon by her doctor. „I was standing there in the freezing cold at a time when I was supposed to be resting and avoid catching a cold at all costs. Suddenly, I felt someone’s gaze on me and looked in that direction. And there he was in a huddle, my doctor shaking his head in disbelief,“ Marta remarks with a laugh.

No time to rest

After about a year, Marta finished her oncological treatment and was getting back to normal rapidly. She started her own real estate agency, her full-time occupation for the next 17 years. “It was a high-stress period of my life, full of making appointments, contracts and mortgages. But I enjoyed it a lot because I am the type of person energized and driven by crunch time.” It might have been the stress of a hectic lifestyle that were behind the next major turning point. In 2003, she began having trouble walking.

From crutches to wheelchair

Once again, she had to get on the carousel of medical examinations. “For long, they could not figure out what was wrong with me. It kept getting worse, so I started doing rehabilitation exercises. My neurologist opined that exercising would not help because the problem was neurological, not muscular. But exercise did help, so I ignored him. I regularly used to spend a quarter of a year at the rehabilitation center in Kladruby and always made notable progress,” recalls Marta. Although exercising made her feel better, her walking ability continued to decline. “My condition deteriorated little by little but abruptly too. At first, I had some trouble walking and next, I could not do without crutches. That was in 2012. When it became clear that there was no other choice but to use a wheelchair, I paid from my own pocket for a pair of extremely expensive carbon-fiber shoe orthoses, clinging to the hope that I could somehow retain the ability to walk. I was fighting tooth and nail against the inevitable.” Eventually, Marta had to throw in the towel.

Life in the fast lane

Marta admits that for a while, she felt embarrassed by the wheelchair. Refusing to socialize, she preferred to stay home. Gradually, she was encouraged by her friends to come out of her shell. Like many others suffering the same fate, she was also deserted by a number of fair-weather friends. “The wheelchair caused quite a purge. All in all, I am glad – the true friends stayed,” she says with a smile.

“Reminiscing about it all, I realize that I always lived really fast. I gave birth to my son at age 18 and started work soon after. The lymph node cancer at such a young age should have been enough of a warning sign to calm down. But I didn’t pay attention. I kept rushing and pushing forward. So I had to get another hard wake-up call to finally take the hint.” Today, she accepts her illness, as well as the paralysis of her lower limbs associated with it, as a gift. Marta’s spinal lesion is actually an effect of the radiation she underwent in her youth. “A few people asked me why I had not sued my doctors for leaving me crippled. I replied, ’How could I? Their treatment saved my life.’” She knows that if it had not been for the doctors, she would not have raised her son Jakub and could not see her grandchildren grow up. She continues, “I never asked, ‘Why me?’ I tried to figure out what happened to me and why, and what kind of signal life was sending to me. It was a price for making it out alive. That’s what a doctor once told me, and that’s how I take it.”

In fact, Marta suffers from one more ailment which resulted from the drastic oncological treatment: a rare nutrient malabsorption syndrome. Again, she learnt to cope. “The doctors actually saved me twice. First at Žluťák, then at the Bohunice hospital when they figured out what had been behind my gastrointestinal problems. Before my operation, I weighed 44 kilos (97 lbs) and could only suck on hard candy. Nowadays, I am on a very restrictive diet and have to stay away from a lot of foods. Nonetheless, it is a huge improvement, compared to what I went through before. I am grateful to them.”

Glass always half full

Marta is an optimist by nature, trying to live her life to the fullest. She competed in curling while she was still able to walk. In a wheelchair, she has explored all kinds of options – she took up photography, archery and athletics. She rides horses and regularly models at fashion shows. She has been making tinned jewelry since 2009. She has recently joined the team of the HandMedia project, aiming to map barrier-free public spaces and promote them among wheelchair users. “My long-term mission is to further the integration of wheelchair users. My dearest wish is for the walking population to treat us as equals. We want to live the same lives; in spite of the limitations we face.”

Her wheelchair is a part of her now, Marta says. Barrier-free accessibility is increasingly discussed and the conditions for people with disabilities or reduced mobility are improving, so it’s not a great obstacle anymore. She concludes, “A stair is not a barrier. Barriers are primarily in our heads.”

Anna Xaverová

Anička pochází z Prahy, kde se také narodila roku 1956. Má dvě mladší sestry. Už od malička to bylo živé a akční dítě. Věnovala se hned několika sportům. Závodně dělala atletiku /běh/ a běhala na běžkách a rekreačně hrála softball. Hodně četla, hltala Foglara a Mayovky, a proto začala chodit do skauta.

Po základní škole šla na klasický gympl, protože se nemohla rozhodnout, kam dál. Teprve ve třeťáku padlo rozhodnutí – Fakulta tělesné výchovy a sportu obor tělesná výchova. „Otec s výběrem školy nesouhlasil. Prý co ze mě bude, když studuju kotrmelcovou fakultu. Začal mě uznávat až později.“ Mimo to Anička také vystudovala Filozofickou fakultu obor angličtina a čeština.

Byly to kolikrát děsný bláznoviny

Po studiích začala hned učit. Svoji pedagogickou kariéru zahájila na učilišti v Praze, potom v Rajhradě a nejdéle učila na střední škole v Brně. Anička na tu dobu ráda vzpomíná. „Tělocvikáři měli vždycky velmi blízko ke studentům, a tak ráda vzpomínám na to, co mně prováděli a já to tolerovala. Byly to kolikrát děsný bláznoviny“. Tak třeba: „V hodině jsem zjistila, že je jeden žák nepřezutý. Tak mu říkám „Jiroušku, ty boty dej pod umyvadlo“. A když jsem se znovu otočila od tabule, u umyvadla s otevřenou učebnicí seděl Jiroušek, boty stále na nohou, leč nohy měl pod umyvadlem.” Po dvaceti letech ve školství skončila a vrhla se do finanční sféry.

Nejen prací je člověk živ

Jak se říká, „Nejen prací je člověk živ“, ale také si musí najít čas na odpočinek a svoje záliby. V případě Aničky to byl jak jinak než sport a hned po něm to bylo a je cestování. Za zmínku stojí třeba to, že 35 let hrála softball a působila v roli trenéra. Také lezla po horách, např. Kilimandžáro (5895 m) či Chimborazo (6268 m) pokořila. Projela skoro celý svět, od Jižní a Severní Ameriky, přes Afriku až do Asie.

Opravdu jsem nechtěla žít

Během svých cest po celém světě se vždy vrátila v pořádku domů. Osudovou se jí však stala jízda na kole u nás v roce 2013. Anička vzpomíná: „Stalo se mi to zcela absurdně. Bylo to týden po mém návratu z Albánie, kde jsme jezdili v horách těžké terény. U nás doma jsme se vraceli z celodenního výletu se závěrečnou zastávkou na přehradě a já jela domů s kamarádem po cyklostezce v Komíně. Dál to znám jen z vyprávění. Proti nám prý jel jiný cyklista, který to „šněroval“ a štrejchli jsme o sebe řídítky. Oba dva jsme spadli. On se zvedl, nasedl na kolo a odjel, já se probrala až v nemocnici. Ač jsem měla přilbu, odnesla to hlava s těžkým otřesem mozku, dál jsem měla přeražený nos, zlomené zápěstí, poničenou jednu plíci a hlavně kontuzi míchy. Po týdnu mi operovali na krční páteři úlomky mezi 5. a 8. krčním obratlem, které bránily v průchodnosti míchy zpět, ale to už bylo pozdě. Zůstala jsem jako ležák, ničím jsem nehýbala, nic jsem necítila, nešlo mi mluvit, dýchat, všude samé hadičky a vývody, zkrátka ze mě byla ležící mrtvola. Opravdu jsem nechtěla žít.”

Největší oporou je rodina

,,Když jsem byla při vědomí, stále jsem si říkala ne, to není možný, to nemůže být pravda, proč já. Protože jsem byla zvyklá před úrazem každý den na sobě makat, nepolevila jsem ani teď.” Obrovskou oporou pro Aničku byl manžel se dvěma dcerami a kamarádi. “Sestřičky na mě neměly čas s krmením, radši mě napíchly na kapačky, a tak mě dcery chodívaly téměř každý den trpělivě krmit. Rodina se střídala tak, aby každý den u mě někdo byl, nechtěli mě nechat odejít… Do nemocnice za mnou chodili někteří kamarádi a já to prospala, protože jsem byla nadopovaná prášky, takže jsem ani nevěděla, že tam byli. Jiní nepřišli, protože se báli, o čem by se se mnou bavili, až později jsme si to vysvětlili.“

„Během mého půlročního pobytu v Hrabyni začala rodina shánět informace a víceméně narazili na Fenix, kam mě přijali na cvičení a zároveň poskytli tolik potřebné sociální služby. Pomohli mi s opravou vozíku, s vyřízením žádostí – příspěvek na auto, přehodnocení příspěvku na péči, dozvěděla jsem se o možnosti pracovat za speciálních podmínek, také mi pomohli s výběrem kompenzačních pomůcek. Cvičení pro mě bylo velmi důležité – fyzio i ergo. Byla jsem zcela nehybná. Přijeli pro mě až domů autem, rozhýbávali mě, pak mě dali ještě na „stavěčák“ a zase odvezli domů. Účastním se řady akcí, které Fenix pořádá. Miluji Březejc, je to pro mě zážitkáč, na který se těším celý rok.“

Úraz mě jen přibrzdil

To, že se Aničce stal tak vážný úraz, jí možná přibrzdilo, ale určitě nezastavilo v tom, co jí vždy bavilo a baví. Zase sportuje a cestuje, i když trochu jinak. „Vyzkoušela jsem bocciu, ale to pro mě bylo moc statický, tak jsem šla do adrenalinovějších bláznovin: letěla jsem v tandemu na paraglidu , letěla jsem ve vojenské Casse a v malém letadýlku Cessna, potápěla se s bombou v bazénu do sedmi metrů, jela v sajdce apod. V Praze jsem se nechala na laně spouštět z Nuselského mostu. Hodně ráda hraju stolní curling, kde pomocí tužky upevněné v pásce, kterou mám připevněnou na ruce, šprtám kameny. Téměř každý víkend jezdím na celodenní výlet buď s rodinou nebo s asistentem. Já na elektrickém vozíku, doprovod na kole. Vždycky někam dojedeme autem a odtud podnikáme kolečko krajinou, hodně po cyklostezkách v dojezdu 30 km. 1x týdně mám trénink powerchair hockey, florbalu na elektrickém vozíku, v oddíle, který jsem v Brně spoluzakládala.”

Co bych si přála

„Chtěla bych dělat se svými vnoučaty takové ptákoviny, jako dělají se svými dětmi například Jarek Náhlík nebo Michal Vidura. Mám jen jedno vnouče, a to se mého elektrického vozíku zatím bojí“.

A co bych přála vám

„Žijte život, je krásný, i když v jiné podobě, než jste si představovali. Je kolem nás spousta lidí, kterým nejsme lhostejní, jen se jim nesmíme vyhýbat.”

Lukáš Tejkl

Lukáš was born in Ústí nad Orlicí. “I’m glad I grew up at a time when the Internet was in its infancy. I used to spend all day outside with my friends and not come home until it was getting dark,” he says, reminiscing about his childhood in Letohrad. At elementary school, his main interest was sports – he played floorball and ball hockey, and he joined the Scouts and Sokol (‘Falcon’, a long-standing Czech gymnastics association). “At Sokol, a trainer singled me out and said I was talented, they were short of players, and asked if I wanted to try floorball.” Then a friend once brought Lukáš along to a ball hockey practice and it got him so excited that he ended up playing two seasons for the youth team (U12/U13).

A childhood of constant injuries

Growing up, Lukáš was often putting his health at risk, suffering various injuries. “I broke my collarbone twice – first in kindergarten, second when I flipped over an electric fence on my bicycle. I had a concussion when a friend tripped me up at the after-school childcare center and I bumped my head on a stone. I also severed a tendon in my right thumb once,” he adds with a mischievous grin. “I wasn’t the most well-behaved kid – then again, nobody was – but I was never a serious troublemaker.”

The fateful year 2007

After elementary, Lukáš began an apprenticeship as a locksmith at the secondary vocational school (SOU) in Letohrad, where he would travel daily from Žamberk. The year was 2007 and some big changes were in store. Lukáš’s mother found a new boyfriend from Brno and after Lukáš finished his first school year, they moved in together. In the summer, Lukáš left to spend the holidays by the Seč Dam (Sečská přehrada) with his sisters, his father and his father’s new wife. “The first couple of days, the weather was awful, nonstop rain. We couldn’t go anywhere and were stuck inside.” As soon as the weather cleared, they went to the shore. Lukáš immediately took off his T-shirt, ran and jumped in the water. “It happened to be my first jump and also my last. My head hit the bottom, a chill ran down my spine and it was over,” he continues. The impact broke his fifth cervical vertebra and left him floating motionlessly. His sisters who were in the water with him in that fateful moment thought he was just joking and diving. After about two endless minutes, his whole life flashing before his eyes, his dad pulled him ashore. “I almost drowned so I don’t remember much,“ he adds. An ambulance was called and a helicopter transported Lukáš to the operating room at the hospital in Pardubice. About three weeks later, he was transferred to the spinal injuries unit in Brno where the doctors explained the gravity of his injury to him. “They were completely frank with me about the serious permanent impairment and it dawned on me that it wasn’t just a broken limb.”

I had to relearn everything from scratch

Another two months had passed before Lukáš was transferred to the rehabilitation center in Košumberk. “In rehab, I started to realize what condition I was in thanks to other patients with similar stories. I began relearning everything from scratch. Not just things like personal hygiene, excretion, and wheelchair use, but also the different needs and stimuli pertaining to my body that had been fundamentally changed by the injury. The hardest part was to learn to ask for help and reconcile myself to the fact that I would need somebody to be following me around all of the time. After rehab, I spent some time at home,” he adds. With his family at his side, they reflected on what to do next.

Before the injury, I would not dream of graduating from a business academy

It was quite clear Lukáš would not come back to his former field of study. Eventually, he started to study at the F. D. Roosevelt Secondary School’s (a school for pupils with special needs and disabilities) business academy on Kociánka, where daily personal care and rehabilitation were also taken care of. “At first, I just wanted to get out of there, keeping to myself and seeking solitude. I didn’t keep it up for long, though. I saw a lot of clients who were much worse off than I was, and that motivated me to not give up. Soon enough, I found a great circle of friends and began to enjoy my time at Kociánka. I consider finishing the business academy my big personal success. Before the injury, I would not dream of studying a school like that.”

One practice got me hooked

At school, Lukáš met a trainer who suggested that he try Boccia (a Paralympic sport for athletes with severe disabilities, similar to pétanque). “I like sport in general. Not being able to play floorball or ball hockey anymore, I decided to try throwing balls.” One practice got Lukáš so hooked that he soon started competing. “I have been playing Boccia for 11 years, on and off, but I haven’t had a lot of success. I get awfully nervous and don’t showcase my skills as well as I can at a practice.”

Learning to be self-reliant is a lifelong project

“At the moment, I’m trying to work really hard on my skills. I’ve always been a bit of a loafer, but once I take something on, I’m all in. I found out about ParaCENTER Fenix from my mom. I regularly come to do rehabilitation work and learn how to be as self-reliant as possible. I reached a major milestone by moving out: I became independent and I live alone now,” Lukáš remarks. He works from home doing administrative work for a company supplying equipment to schools. “My role is to search the Internet for public contracts awarded by schools. If I come across such an opportunity, I download the documentation and forward it to my boss. He prepares a quote and sends it to the school. I used to do similar work before, searching for public contracts for accounting audits.”

“Looking back, I have to say my priorities have completely shifted since I had my accident. Health and self-reliance are at the top of my list now, along with surrounding myself with good company and accepting my condition. I must not stop learning to ask for help. And I must keep it together and not lose my shit.”

Lukáš Tejkl

Lukáš se narodil v Ústí nad Orlicí. Na své dětství, které prožil se svojí rodinou a kamarády v Letohradě vzpomíná takto: „Jsem rád, že jsem prožil dětství v době, kdy byl internet ještě v „plenkách“. Celé dny jsem trávil čas se svými kamarády venku a domů jsem se vracel, až když se začalo stmívat.“ Během základní školy hlavně sportoval, hrál florbal a hokejbal a také chodil do skauta a do Sokola. „V Sokole si mě vyhlédla trenérka a oslovila mě s tím, jestli nechci zkusit florbal, že jsem šikovný, a že mají málo hráčů.” K hokejbalu ho zase přivedl kamarád, který mu jednou nabídl, ať s ním jde na trénink a Lukáše tento sport nadchl natolik, že odehrál dvě sezóny za mladší žáky.

Dětství samý úraz

Už v dětství si tak trochu zahrával se zdravím. Měl různé úrazy. „Tak například jsem si dvakrát zlomil klíční kost. Poprvé ve školce a podruhé jsem si ji zlomil, když jsem přeletěl na kole přes elektrický ohradník. Ve školní družině jsem měl otřes mozku, to když mi kamarád podrazil nohu a já vletěl hlavou přímo na kámen a pak jsem si také třeba přeřízl šlachu na pravém palci“ dodává s šibalským úsměvem. „Nebyl jsem zrovna nejvzornější dítě, ale to asi nikdo. Že bych byl ale úplný „průserář“, to taky ne.”

Osudný rok 2007

Po základní škole Lukáš nastoupil na SOU v Letohradě, obor zámečník, kam dojížděl každý den ze Žamberka. Psal se rok 2007 a byl ve znamení velkých životních změn. Lukášova mamka si našla nového přítele z Brna, a tak se za ním po skončení „prváku“ společně přestěhovali. Během léta odjel Lukáš se svým otcem, jeho novou ženou a sestrami na prázdniny na Sečskou přehradu. „Prvních pár dní bylo vážně hnusně. Pořád jen pršelo, nikam se nedalo jít a my byli furt zavření.” Po pár dnech se počasí umoudřilo a konečně se dalo jít k vodě. První, co Lukáše napadlo bylo, že si sundal triko, rozběhl se k vodě a skočil. Jak vzpomíná. „Byl to můj první a zároveň poslední skok. Hlavou jsem narazil na dno, zamrazilo ve mně a byl konec.“ Lukáš si při nárazu zlomil pátý krční obratel. Následkem toho zůstal ležet bezvládně na hladině. Sestry, které s ním v osudný okamžik byly ve vodě si myslely, že si dělá srandu a potápí se. Asi po dvou nekonečných minutách, během kterých se Lukášovi promítl celý život, ho vytáhl otec na břeh. „Byl jsem přidušený a moc si toho nepamatuji.“ Lukášovi zavolali „rychlou“ a ten byl následně vrtulníkem transportován do pardubické nemocnice rovnou na sál. Zhruba po třech týdnech byl převezen na spinální jednotku v Brně a tam se od lékařů dozvěděl vážnost svého úrazu. „Byli ke mně zcela upřímní a narovinu mi řekli, že budu mít vážné trvalé následky a taky mi to tak nějak došlo, že to není jen zlomená noha!“

Učil jsem se všechno od začátku

Zhruba po dvou měsících byl převezen do rehabilitačního zařízení v Košumberku. „V reháku jsem si i díky dalším lidem s podobným osudem uvědomoval, jak na tom vlastně jsem. Začal jsem se učit všechno od začátku. Nejen takové věci jako vyprazdňování, osobní hygienu, jízdu na vozíku, ale také jiné vnímání potřeb a podnětů mého těla, které se po úraze zásadně změnily. Nejtěžší na tom všem bylo, naučit se říkat o pomoc a smířit se s tím, že budu potřebovat mít neustále někoho za „zadkem“. Po propuštění z Košumberku jsem byl nějaký čas doma.” Společně s rodinou přemýšleli, co dál.

Před úrazem by mě nenapadlo, že vystuduji obchodku

Díky úrazu bylo jasné, že už se k učebnímu oboru nevrátí. Nakonec našli v Brně Kociánku, kam Lukáš nastoupil na obchodní akademii. Během studia měl zajištěnou každodenní péči a rehabilitaci. „Ze začátku jsem tam za žádnou cenu být nechtěl. Všech okolo jsem se stranil a byl jsem nejraději sám. To mi dlouho nevydrželo. Viděl jsem tam spoustu klientů, kteří na tom byli o mnoho hůř než já, a to byla motivace k tomu to nezabalit a fungovat dál. Zanedlouho jsem si tam našel skvělou partu kamarádů a začalo se mi na Kociánce líbit. Za velký osobní úspěch považuji úspěšné dokončení „obchodky“. Před úrazem by mě ani ve snu nenapadlo, že budu studovat takovou školu.“

Stačil jeden trénink a měl jsem jasno

Během studia se seznámil s trenérem, který ho oslovil s tím, jestli si nechce zkusit bocciu (paralympijský sport pro těžce tělesně postižené, podobný pétanque). „Sport mám všeobecně rád a tak, když nemůžu hrát florbal nebo hokejbal jako před úrazem, zkusím házení koulemi.“ Stačil jeden trénink a Lukášovi se sport zalíbil natolik, že ho začal hrát závodně. „Boccie se s přestávkami věnuji 11 let, ale úspěchů moc nemám. Jsem hrozný nervák a v zápase nepředvedu to, co na tréninku.“

Učit se být soběstačný, je práce na celý život

„V současné době se na sobě snažím opravdu makat. Jsem odjakživa lenoch, ale když už se do něčeho pustím, tak naplno. Díky mamce jsem se dozvěděl o ParaCENTRU Fenix, kam jezdím pravidelně rehabilitovat a učit se být co nejvíce soběstačný. Další velký posun je to, že jsem se osamostatnil a bydlím sám, bez rodiny.“ Lukáš také pracuje z domu jako administrativní pracovník pro firmu, která zajišťuje vybavení do škol. „Mojí náplní práce je „sjíždět“ internet a hledat veřejné zakázky zadané školou. Pokud takovou nabídku najdu tak stáhnu potřebné dokumenty a pošlu to šéfovi. On na základě požadavků vytvoří nabídku/kalkulaci a pošle to dané škole. Předtím jsem pracoval jinde a mojí náplní práce bylo podobné hledání veřejných zakázek na účetní audity.“

„Když se ohlédnu zpátky, tak musím říct, že mám úplně jiné priority než před úrazem. Nejdůležitější je pro mě zdraví a také to, abych byl co možná nejvíce soběstačný. Mít kolem sebe fajn lidi a v rámci možností se smířit se svým zdravotním stavem. Neustále se učit říct si o pomoc. A hlavně se s toho neposrat!”

Veronika Hublová

Veronika Hublová pochází z Brna. „Narodila jsem se tady a vlastně s pár přestávkami žiji pořád v Brně,“ vypráví Veronika. „Chodila jsem na matematickou základku, pak jsem skončila na obchodce, kterou jsem úplně nenáviděla. To bylo období kolem revoluce, nikdo nevěděl, jak bude ekonomika vypadat, čtyři roky jsem se tam nudila.“

Po maturitě se sbalila a odjela do Anglie, kde pracovala zhruba rok jako au-pair a pomocnice v domácnosti. „Poznala jsem Londýn z takové té přistěhovalecké stránky, pracovala jsem u rodin z Nigérie, ale taky třeba z Řecka nebo z Thajska. Bylo to náročné období, ale jsem za něj ráda. Získala jsem spoustu zkušeností, naučila se anglicky.“

Zájem o psychologii

Když se vrátila do České republiky, chvíli pokračovala v hlídání dětí, pak byla přijata na humanitní studia do Prahy, předchůdce současné FHS. „Učili jsme se v budově bývalé popáleninové jednotky, v níž zemřel Jan Palach. Přednášeli nám velmi zajímaví lidé, škola mi dala obrovský rozhled.“ Školu ale nedokončila. Během studií ji oslovila psychologie, poté složila úspěšně zkoušky na psychologii na Filozofické fakultě v Brně. „To dohromady nešlo zvládnout. Nicméně jsem si potom přidala ještě angličtinu, protože mě bavila.“

Během studií jezdila do Londýna jako průvodkyně, úspěšně dokončila psychologii i angličtinu, následně začala pracovat jako výzkumný pracovník na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity, nastoupila na doktorát. „Chtěla jsem dělat klinickou psychologii, ale v době, kdy jsem dodělávala školu, bylo míst pro psychology ve zdravotnictví jako šafránu. Tak jsem studovala dál.“

V druhém ročníku doktorandského studia se jí stal osudový úraz. „Dělala jsem doktorát kombinovaně, takže jsem neměla moc peněz. Potřebovala jsem prostředky na psychoterapeutický výcvik, sháněla jsem peníze, kde se dalo. Najednou jsem měla asi pět různých činností, od dopravních psychotestů pro řidiče po jazykové korektury. Byla jsem přepracovaná.“

Asi mikrospánek

Snažila se najít lépe placenou práci, kterou našla v domě pro seniory na Vysočině. Třetí den po nástupu havarovala v autě. „Asi mikrospánek. Nejela jsem ani rychle, sotva šedesát a na nezpevněné krajnici jsem sjela do příkopu. Jenže tam rostl strom. Kdyby tam nebyl, sjela bych do příkopu a nic by se nestalo. Prostě velká smůla.“ Letos je to deset let, co je Veronika na vozíku.

Chodit už nebudu

Strávila několik měsíců na dnes už neexistující spinální jednotce Úrazové nemocnice v Brně, kde si prožila dlouhé trápení s dekubitem. „To bylo vážně utrpení. Tělo bylo vyčerpané a dekubit se prostě nehojil,“ vzpomíná Veronika. Následně nastoupila do rehabilitačního ústavu v Luži, kde strávila víc jak půl roku. „Mezi spinálkou a ústavem byla fáze, kdy jsem nevěděla, jestli budu nebo nebudu chodit. A v Luži mi došlo, že už nikdy chodit nebudu. Viděla jsem, jaký je rozdíl mezi mnou a těmi, co se zlepšovali, co třeba i začínali pomalu chodit. A pochopila jsem, že já mezi ně nepatřím,“ vzpomíná Veronika.

Závislá na ostatních

„Nelepšily se mi ruce, nohy byly úplně bez života. Neměla jsem sílu se fyzicky o sebe postarat, což pro mě bylo vůbec nejtěžší. Celý život jsem byla samostatná, aktivní, najednou jsem byla odkázaná na pomoc ostatních,“ říká k náročné životní změně.

„Jak to líčím, to asi nezní moc pozitivně. Ale pravda je, že člověk se po úrazu dozví, jaký vlastně je. Tak jsem se dozvěděla o sobě, že se nevzdávám. Věnovala jsem se naplno tomu, abych si svou někdejší nezávislost získala zpátky.“ Všechno šlo pomalu a těžko. Veronika má lézi krční míchy, tedy jsou zasažené i ruce. Navíc má o poznání slabší pravou polovinu těla. „To mi hodně ztěžuje situaci. Dělají mi stále problémy přesuny. Stálo to hodně práce, ale podařilo se mi přesto získat svobodu nezávislého pohybu. Dnes řídím auto, naložím si sama do něj vozík, což je klíčové.“

Čekání na rehabilitaci

Ještě když byla na spinální jednotce, začala znovu pracovat. Věnovala se jazykovým korekturám a odborné psychologické literatuře, poslouchala audioknihy, dívala jsem se na filmy. „Věděla jsem, že potřebuji zaměstnat hlavu, tak jsem na nemocničním lůžku prostě pracovala, jak to šlo. V práci jsem v té době nalézala znovu sama sebe.“ Zároveň přiznává, že v období krátce po úrazu neměla ráda psychology. „Měla jsem spíš chuť se svojí situací nezaobírat denně. Tehdy jsem měla pocit, že mě rozhovory s psychology spíše oslabovaly. Až je člověk nějak stabilizovaný, může se zabývat tím, proč se mu úraz stal a jaký měl smysl. Ale na spinálce bylo pro mne ještě brzo.“

Bydlet sama. A tečka

Po pobytu v rehabilitačním ústavu strávila rok na Kociánce. Chtěla být za každou cenu samostatná, a tak čekala, až jí magistrát přidělí byt. V té době se jí snažila spousta lidí bydlení o samotě rozmlouvat. „Třeba i brácha se mě ptal, co blbnu, že nemůžu bydlet sama. Ale já jsem si postavila hlavu. Věděla jsem, že pokud mám dál nějak fungovat, musí to tak být.“ Když nakonec dostala byt, pomohl jí bratr a švagrová bydlení přizpůsobit jejím potřebám.

Vrhla se zpátky na doktorát, později přidala ještě překladatelství angličtiny a překlady odborné literatury. „Dělala jsem to hlavně proto, abych byla mezi lidmi. A potřebovala jsem opět nějak zaměstnat hlavu,“ vysvětluje. Doktorát dokončila, překladatelství opustila.

Lidí ubylo

Stejně jako velká část dalších lidí s podobnou životní zkušeností, Veronika přiznává, že jí vozík provedl čistku mezi takzvanými přáteli. Nedá dopustit na kolegy z psychoterapeutického výcviku a kolegy z psychiatrické kliniky FN Brno, méně ráda vzpomíná na některé spolužáky ze studií. „Spousta z nich se se mnou přestala vídat, nechtěli mě potkávat. Nad tím mi zůstával rozum stát. Byla to studená sprcha, ale dlouho jsem se tím netrápila.“

Chování lidí se různilo. „Zažila jsem opravdu výborný přístup. A stejně tak zarážející situace, kdy mi třeba říkali, že nejlepší by bylo spáchat sebevraždu. Dokonce mi kdosi nabídl pistoli. Bylo to šílené, ale utvrdilo mě to v tom, že to nechci vzdát. Že tyhle úvahy a představy jdou mimo mě.“

Normální život

Říká, že dnes je nejspokojenější, co od úrazu byla. Pracuje pro IT firmu, jak říká, poprvé v životě v komerční sféře, coby analytička, přičemž využije svoji jazykovou výbavu. „Mám přítele, který mě bere takovou, jaká jsem. Našli jsme jeden druhého.“

„Až nějakou dobu po nehodě mi došlo, že mi ten úraz dal směr. Nebyla jsem tehdy vůbec šťastná, nevěděla jsem, co chci dělat dál, dělala jsem spoustu věcí a nic pořádně. Ten úraz mě nasměroval. Ale jinak mám pocit, že jsem se moc nezměnila. Byla jsem taková, jaká jsem, i před úrazem. Jen jsem získala jakýsi nadhled a jiný postoj k některým věcem.“

Jaroslav Náhlík

For Jaroslav Náhlík, the last holiday day of 2001 was a turning point. „Long before that, my friends and I had agreed to go to a disco that day. We worked in the concrete shop all the holidays to save money. We wanted to enjoy a great day,“ says Jaroslav. It was arranged that his then-girlfriend’s mother would take the whole group of friends to the disco. „But at the last minute, she said she couldn’t. It was just the day of the disco. My then-girlfriend got a replacement ride. The driver was arrogant. We knew about him, and we didn’t like him,“ recalls Jaroslav. But they were looking forward to the disco all their holidays; they didn’t want the plan to fail. And so, they nodded to the replacement solution.

Watch out; there is a sharp turn

„We left Nová Ves at eight o’clock and crashed at eight-fifteen, about four kilometers from the village. I was looking out the window at the time. I didn’t pay any attention to what was going on in the car. Suddenly, in the corner, a friend next to me yelled: „watch out, there is a sharp turn!“ That’s when I started paying attention, but it was too late. I didn’t have time to lean in any way,“ explains Jaroslav. The car Škoda 120 drove at high speed, and the car blew up. „A right-hand turn followed, so the driver turned the wheels to the right in the air. When we hit the road, it blew us up in the right ditch where we broke the apple tree. It threw us into the left ditch, where we broke another tree and rolled for the next seventy meters,“ says Jaroslav. The old Škoda was missing seat belts; the passengers were not fastened.

Shock, no pain

„When a car turns around, you feel like a rag in a washing machine. My friends got caught. I broke my head during the first turn by the driver’s seat belt. There was this plastic cap missing, and the screw made a hole in my skull. Moments later, I flew out through an open window and smashed my back against the roof,“ he says. He landed next to the damaged car, which, fortunately, had just stopped rolling. The list of his injuries of the car accident is long. In addition to the fractured skull, he had broken four ribs and two vertebrae, a ruptured spleen, a torn eyelid, and part of his ear. „At first, I didn’t feel any pain. I sat down; my friends came to me. My girlfriend told me my face was torn and my blood was running so bad. I reached for the wound and found myself sticking two fingers in the hole in my head. That was a big shock. I experienced another one when I wanted to stand up, and I couldn’t,“ says Jaroslav. My friends called an ambulance; she arrived in about half an hour. A helicopter couldn’t land at the scene of the accident. „Nothing still hurts me yet. There are various shiny moldings in the ambulance, and I tried to catch a glimpse of my face in some of them. But I didn’t see anything.“

I don’t think the young man can survive

„When we arrived in Brno, the original shock began to subside, and I felt a terrible pain in my back. When they pulled me out of the ambulance and two doctors came to see me. They saw a hole in my head, a lot of blood everywhere. One of them said, „I don’t think the young man can survive.“ That was another shock,“ he recalls. Because of his concussion, doctors couldn’t give Jaroslav anesthesia. So, when they sutured his ear and eyelid, he felt everything. As soon as the shock subsided, two surgeries followed. In one, doctors fixed the fractured vertebrae with two iron plates.
In the second, they performed surgery from the left side between the ribs, so that they did not have to operate the spine through the chest. „My left lung must have collapsed. I woke up after surgery in the intensive care unit on 11. September, the day the terrorists dropped the Twin Towers. My head was wrapped in a bandage, two tubes sticking out of me, scars everywhere,“ he recounts feelings after the anesthesia. A significant moment for Jaroslav that day was a visit to the family. „I’ve seen my dad cry, which I’ve never seen before. Next to him, mom and sister, both looked close to tears. That’s when I decided to start working on myself. If I’m as self-sufficient as possible, it will help them.“ At the time, he believed that everything would be good again because, according to doctors, the spinal cord was not broken. In the end, it turned out that Jaroslav had severe spinal cord oppression, and as a result, both lower limbs were paralyzed.

It just happened

He made another crucial decision at the rehabilitation institute. „I’ve been fighting with myself a little bit, which is to blame for it? No one. Then I saw this guy, a biker. He drove into a bend where the road was being repaired. There was a warning before and after the turn, but he ignored it, and at high speed, his bike slipped on the gravel. He blamed everyone around him, didn’t admit it was his fault. I figured I wouldn’t even hang out with people like that. I didn’t blame myself or others. It just happened.“

Jaroslav today

After finishing his stay in a rehabilitation institution, Jaroslav had to change the school. Until then, he was studying as a mechanic. Once it became clear that he was going to be in a wheelchair, he couldn’t continue his profession. He chose another high school. „Then I met people from Fenix. First part-time, then full-time.“ He works as a logistician, draws up schedules of exercises and rides, works as a fitness instructor, and a self-sufficiency instructor. He passes on experience to other people with the same fate and tries to get them to rely as much as possible on themselves. „Self-pity achieves nothing, everyone has to look forward, try and work,“ he says. In Fenix, he met his current wife, Kristýna, a leading physiotherapist. He says he wouldn’t change anything about his life.

Jaroslav Náhlík

Pro Jaroslava Náhlíka byl zlomový poslední prázdninový den roku 2001. „Dlouho předtím jsme se s kamarády domluvili, že ten den půjdeme na diskotéku. Celé prázdniny jsme pracovali v betonárně, abychom si našetřili peníze a akce stála za to,“ říká Jaroslav. Bylo domluveno, že celou partu kamarádů na diskotéku odveze maminka jeho tehdejší přítelkyně. „Jenže na poslední chvíli řekla, že nemůže. Bylo to právě v den diskotéky. Moje tehdejší přítelkyně nakonec sehnala náhradní odvoz. Řidič byl takový namyšlený floutek. Věděli jsme to o něm a neměli jsme ho rádi,“ vzpomíná Jaroslav. Na diskotéku se ale těšili celé prázdniny, nechtěli, aby plán kvůli drobnosti ztroskotal. A tak na náhradní řešení kývli.

Pozor, to vyhazuje

„Vyjeli jsme v osm hodin od nás z Nové vsi a v osm patnáct, asi jen čtyři kilometry od vesnice, jsme havarovali. Díval jsem se tehdy z okna, byl jsem myšlenkami jinde, vůbec jsem nevěnoval pozornost tomu, co se v autě děje. Až najednou v zatáčce kamarád vedle mě zakřičel „pozor, tady to vyhazuje!“. V tu chvíli jsem začal dávat pozor, ale už bylo pozdě. Nestihl jsem se jakkoliv chytit nebo zapřít nohama,“ vysvětluje Jaroslav. Škoda 120 vletěla ve vysoké rychlosti do rizikového úseku, v němž se auto vzneslo do vzduchu. „Následovala pravotočivá zatáčka, takže řidič ve vzduchu stočil kola doprava. Když jsme dopadli zpátky na silnici, vyhodilo nás to do pravého příkopu, kde jsme přerazili jabloň. Ta nás vyhodila do levého příkopu, kde jsme přerazili další strom a následujících sedmdesát metrů jsme se kutáleli,“ líčí Jaroslav. Ve staré škodovce chyběly pásy na zadních sedadlech, spolujezdci nebyli připoutaní.

Šok, bolest žádná

„Když se otáčí auto, připadá si člověk jak hadr v pračce. Kamarádi se stihli chytit, já si během první otáčky prorazil hlavu o jištění pásu u řidiče. Chyběla tam taková plastová krytka a ten šroub mi udělal díru do lebky. O chvíli později jsem vyletěl otevřeným okýnkem ven a přerazil si záda o střechu,“ vypráví. Dopadl vedle škodovky, která se naštěstí právě v ten moment přestala kutálet. Jinak by dopadla na něj. I tak je výčet zranění, který Jaroslav při autonehodě utržil, dlouhý. Kromě proražené lebky měl zlomená čtyři žebra a dva obratle, protrženou slezinu, utržené víčko a část ucha. „Nejdřív jsem necítil žádnou bolest. Posadil jsem se, přišli ke mně moji kamarádi. Přítelkyně mi říkala, že mám dotrhaný obličej a hrozně mi teče krev. Sáhl jsem si na ránu a zjistil, že do díry v hlavě strčím dva prsty. To byl velký šok. Hned další jsem zažil, když jsem se chtěl postavit a nešlo to,“ vypráví Jaroslav.

Kamarádi zavolali sanitku, přijela asi za půl hodiny. V místě, kde k nehodě došlo, nemohla přistát ani helikoptéra. „Zatím mě pořád nic nebolelo. V sanitce jsou různé lesklé lišty a já se snažil v některé z nich zahlédnout, jak vypadá můj obličej. Ale neviděl jsem nic.“

Ten mladej to asi nedá

„Když jsme přijeli do Brna, začal ustupovat původní šok a já pocítil hroznou bolest v zádech. Když mě vytahovali ze sanitky a přišli se na mě podívat dva doktoři. Viděli díru v hlavě, všude spoustu krve. Jeden z nich prohlásil „ten mladej to asi nedá“. To byl hned další šok,“ vzpomíná.

Protože utrpěl otřes mozku, nemohli lékaři dát Jaroslavovi narkózu. Přišívání utrženého ucha i očního víčka si tedy prožil se vším všudy. Jakmile odezněl otřes mozku, následovaly dvě operace. Při jedné doktoři zpevnili zlomené obratle dvěma železnými destičkami. Při druhé provedli operaci z levé strany mezi žebry, aby nemuseli páteř operovat přes hrudník. „To mi museli zkolabovat levou plíci. Probudil jsem se po operaci na jednotce intenzivní péče 11. září, ten den, co teroristé shodili Dvojčata. Měl jsem hlavu omotanou obvazem, trčely ze mě dvě hadice, šrámy všude,“ líčí pocity po narkóze. Významný okamžik pro Jaroslava ten den představovala návštěva rodiny. „Viděl jsem brečet svého tátu, což jsem nikdy předtím neviděl. Vedle něj máma a sestra, obě sesypané. Tehdy jsem se rozhodl, že na sobě začnu makat. Když budu co nejvíc soběstačný, pomůže to i jim.“ V té době věřil, že všechno bude znovu dobré, protože podle lékařů nebyla mícha přerušená. Nakonec se ukázalo, že Jaroslav měl silný útlak míchy a v jeho důsledku došlo k ochrnutí obou spodních končetin.

Prostě se stalo

V rehabilitačním ústavu došel k dalšímu zásadnímu rozhodnutí. „Sváděl jsem se sebou trošku boj, abych nehledal viníka. Pak jsem tam viděl jednoho kluka, motorkáře. Vjel do zatáčky, kde se právě opravovala silnice. Před i za zatáčkou bylo upozornění, ale on na ně nedbal a ve vysoké rychlosti mu kolo uklouzlo na štěrku. Obviňoval všechny kolem sebe, nepřiznal si, že si za to mohl sám. Řekl jsem si, že s takovými lidmi se ani nebudu stýkat, že půjdu úplně jiným směrem. Neobviňoval jsem ani sebe, ani ostatní. Prostě se stalo.“

Jaroslav dnes

Po ukončení pobytu v rehabilitačním ústavu musel Jaroslav změnit školu. Do té doby se učil automechanikem. Jakmile bylo jasné, že bude na vozíku, nemohl v profesi pokračovat. Vybral si jinou střední školu. „Pak si mě vyhlédli ve Fenixu. Nejdříve na poloviční úvazek, pak na celý.“ Pracuje jako logistik, vypracovává rozpisy cvičení a jízd, působí jako instruktor fitness a instruktor soběstačnosti. Předává ostatním lidem se stejným osudem zkušenosti a snaží se je přimět, aby spoléhali co nejvíc sami na sebe. „Sebelítostí člověk ničeho nedosáhne, každý se musí dívat vpřed, snažit se a makat,“ říká. Ve Fenixu se potkal se svojí nynější manželkou Kristýnou, vedoucí fyzioterapeutkou. Říká, že by na svém životě nic neměnil.

Ladislav Loebe

Before his injury, then 23-year-old Ladislave Loebe worked as a bouncer at a nightclub. “You could say I walked on the wild side. I spent a lot of time doing sport and I liked to drive fast,” he explains. It was his passion for putting the pedal to the metal that turned Ladislav’s life upside down. In 1999, he was in a car crash which put him in a wheelchair. “I was driving alone with no seat belt and that is why it went down the way it did,” he sums up concisely.

I could muse and contemplate what was next

Next came the shock and the convalescence – six months at the Trauma Hospital of Brno and another three months at a rehabilitation center in Luže. After rehabilitation, Ladislav, now diagnosed with quadriplegia, was to return to the reality of everyday life. „It took me about a year to pull myself together mentally, and five more years to do so physically,“ says Ladislav, describing his condition. He lived with his parents in Znojmo and underwent physical therapy on a daily basis. As soon as he started getting used to the wheelchair, he took to riding around a nearby housing development vigorously. „They say walking is tremendous for your health,“ Ladislav explains, „so for quadriplegics, it’s riding one’s wheelchair. It made me fitter and gave me an opportunity to meditate on my future.“ He made the decision to study at the business academy in Žatec where he graduated and earned his baccalaureate (maturita) degree in 2009. “Although it was far-off, it was the only secondary school that was offering distance learning,” he remarks.

Around that time, Ladislav found out about ParaCENTER Fenix where he would come to exercise and have fun at various social events. “I see Fenix’s greatest contribution in helping me get admitted to a university. Dr Vašíčková put me in touch with Karel Sobol who works at the Teiresias Centre (the Support Centre for Students with Special Needs at Masaryk University). Karel got me into a preparatory course for the entrance examination and assisted me with my admission to the Masaryk University Faculty of Law,” says Ladislav when reminiscing about partnering up with ParaCENTER Fenix.

Fenix helped me get into university

Gradually, Ladislav began the process of leaving the nest in Znojmo, until he permanently relocated to Brno, where his providence helped him get an apartment. “I petitioned the city council for an apartment in my first year of study while staying at a dormitory. They eventually allocated one for me in my third year,” he adds. During his studies, he began partaking in ParaCENTER Fenix’ activities more frequently – first as a client, then as a law student. Our mutual collaboration flourished, so much so that Ladislav became the chairman of ParaCENTER Fenix and our lawyer.

Even though Ladislav’s life took a major detour pulling through the injury and the disability, one thing has not changed at all – his love for sport. He likes to ride an off-road handcycle and exercise on a custom-modified rowing machine at ParaCENTER Fenix’ barrier-free gym. “Movement still comes first for me, that is what I live for,” Ladislav concludes.

Ladislav Loebe

Už jako malý kluk měl Ladislav Loebe o svém životě jasno. Když mu bylo asi dvanáct, začal mluvit o Francouzských cizineckých legiích. V osmnácti se vydal svůj sen uskutečnit. Nepovedlo se, nepřijali jej. Ve Francii strávil celkem jedenáct měsíců, nejdříve čtvrt roku v Paříži, pak toulkami napříč zemí. „Bylo to nejkrásnější období mého života. Navštěvoval jsem památky, přespával pod širákem u Atlantiku, naučil jsem se francouzsky. Živil jsem se všemožně, pomáhal místním, někdy za nocleh a jídlo, jindy i za pár drobných. Bylo to období absolutní svobody,“ vzpomíná Ladislav.

Žil jsem možná trochu divoce, rád jsem jezdit rychle v autě

Ačkoliv se původně vyučil truhlářem, ve třiadvaceti se živil jako vyhazovač z nočního podniku. „Žil jsem možná trochu divoce. Hodně času jsem věnoval sportu a rád jsem jezdil rychle v autě“, popisuje svůj život před úrazem. Rychlá jízda v autě, jedna z Ladislavových velkých vášní, mu však obrátila život naruby. V roce 1999 měl Ladislav vážnou autonehodu, následkem které se ocitl na invalidním vozíku. „Jel jsem sám, neměl jsem bezpečnostní pás a podle toho to tak dopadlo“, dodává.

Mohl jsem vymýšlet, co dál

Po úraze následoval šok a dlouhodobá rekonvalescence – šest měsíců v brněnské Úrazové nemocnici a další tři měsíce v rehabilitačním ústavu Luže. Po propuštění z rehabilitačního ústavu se Ladislav vrátil do reality každodenního života, tentokrát však s diagnózou kvadruplegie. „Asi rok jsem se dával psychicky do kupy, potom přibližně dalších pět let fyzicky“, hovoří o svém tehdejším stavu Ladislav. Ve Znojmě, kde bydlel společně s rodiči, každý den dojížděl na cvičení. Jakmile se trochu sžil s invalidním vozíkem, intenzivně na něm jezdil po nedalekém sídlišti. „Jak se říká, že chůze je nejzdravější pro člověka, tak pro vozíčkáře je to asi jízda na vozíku. Díky tomu jsem byl víc fit a zároveň jsem mohl přemýšlet a vymýšlet co dál“, vysvětluje Ladislav. Rozhodl se, že chce studovat a vybral si Obchodní akademii v Žatci. „Byla sice daleko, ale tehdy to byla jediná střední škola, kterou jsem mohl studovat externě“, popisuje. Ladislav školu úspěšně dokončil a v roce 2009 odmaturoval.

V té době se v životě Ladislava poprvé objevilo také ParaCENTRUM Fenix, do kterého jezdil cvičit nebo za zábavou na nejrůznější společenské akce. „Fenix mi pomohl nejvíc v tom, že jsem se dostal na vysokou školu. Tehdy mě paní doktorka Vašíčková seznámila s Karlem Sobolem, který pracoval a stále pracuje ve středisku Teiresiás (Středisko pro pomoc studentům se specifickými nároky Masarykovy univerzity – pozn. autora). Karel mě dostal do přípravky na přijímačky a pomáhal mi s přijetím na Právnickou fakultu Masarykovy univerzity“, hovoří o počáteční spolupráci s ParaCENTREM Fenix Ladislav.

Aktivní člen Fenixu

Se studiem vysoké školy začal Ladislav postupně opouštět rodný přístav ve Znojmě, až nakonec natrvalo zakotvil v Brně, kde díky své prozřetelnosti získal byt. „Už když jsem byl v prvním ročníku na vysoké škole, zažádal jsem město Brno o byt. Do té doby jsem bydlel na univerzitních kolejích. Dočkal jsem se a ve třetím roce studií mi přidělili v Brně byt“, dodává. Při studiu vysoké školy se Ladislav začal mimo jiné také aktivněji zapojovat do činnosti ParaCENTRA Fenix. Nejprve jako klient, poté jako právník – student. Postupem času se vzájemná spolupráce rozvinula natolik, že se Ladislav stal samotným předsedou a právníkem ParaCENTRA Fenix.

Ačkoliv úraz a získané postižení významně vychýlily směr Ladislavových životních kolejí, tak při nejmenším jeho záliba ve sportu zůstala stejná. Baví ho jízda na terénním handbiku nebo veslování na trenažeru. Zhruba před třemi lety, když zaměstnanci ParaCENTRA Fenix připravovali první ročník benefičního plesu, objevil vášeň v tanci. „Někoho napadlo, že by součástí programu měl být tanec na vozíku. A volba padla na předsedu. Dost mě to pohltilo,“ vysvětluje Ladislav. Před časem získal díky sbírce Konta Bariéry vlastní taneční vozík. „Pohyb je pro mě pořád na prvním místě, díky tomu žiju,“ dodává Ladislav.

Jan Vočka

Janu Vočkovi se změnil život během posledních prázdnin po základní škole. Na dětském táboře skočil po hlavě do vody. „Ležel jsem asi tři minuty ve vodě. Kolem mě bylo spoustu kamarádů, ale nikdo si mě nevšímal, všichni si mysleli, že se potápím,“ vypráví Jan. „Během té doby, co jsem ležel pod vodou, mi někdo vzal hlavu, zvedl ji nad hladinu a řekl mi, ať si nedělám srandu. A vrátil mě zpátky. Až pak někomu došlo, že si asi srandu nedělám.“

Kamarádi vytáhli Jana na břeh. Žádali jej, ať hýbe rukama a nohama. To však nešlo. „Po nárazu mi zabrnělo v páteři a když mě položili vedle vody, položil jsem si ruce nad hlavu. A to bylo všechno, co jsem dokázal. Nohama jsem už nepohnul.“ Bezprostředně po úrazu Janovi nic nedocházelo. Střídavě upadal do bezvědomí, kamarádi se jej snažili přimět, aby komunikoval až do doby, kdy přijela záchranka. „Ještě ani dnes si neumím zodpovědět, proč jsem to udělal. Nebyl jsem na tom táboře poprvé, na tom samém místě jsem se koupal i rok předtím. Znal jsem to tam. Nevím, co mě to napadlo. Pár nocí jsem si kvůli tomu probrečel.“

Horečky a Kladruby

Nejbližší nemocnice byla v Českém Krumlově. „Tam ale řekli, že se mnou nic neudělají, tak mě poslali rovnou do Českých Budějovic,“ vzpomíná Jan. Pravděpodobnost, že přežije složitou operaci poraněné míchy mezi pátým a šestým obratlem byla čtyřprocentní. Ani když navzdory statistikám operaci zvládl, neměl vyhráno. Objevily se komplikace v podobě vysokých horeček. „A tak jsem strávil měsíc na kojeneckém. Starali se tam o mě fakt jako o mimino a bylo to úplně skvělý. No, a pak následovalo šest nejhorších měsíců mého života v rehabilitačním ústavu v Kladrubech,“ vypráví.

Nad zážitky z Kladrub se příliš pozastavovat nechce. „Je to na dlouhé povídání, zažil jsem tam fakt hodně špatných věcí. Od šikany po špatnou péči. Ale na druhou stranu jsem tam neuvěřitelně dospěl.“ Podobně jako ostatní s podobnou zkušeností, i Jan přiznává, že mu pomohla společnost dalších lidí po úrazu. „Ujišťovali mě, že i když to teď bude těžší než dřív, život nekončí. Tak jsem pracoval na tom, abych tomu věřil.“

Co dál

Jan měl jít původně po základní škole na truhlařinu. To bylo po úraze nemyslitelné. Rodiče si přáli, abych měl vzdělání, a tak hledali možnosti. Nabízely se dvě – Jedličkův ústav v Praze anebo Kociánka v Brně. Jan si vybral Kociánku, kde se díky dobrému prospěchu a slušnému přijímacímu výsledku dostal na obchodní akademii. Díky studiu ve společnosti lidí se zdravotním problémem se ještě víc smířil sám se sebou. „Uvědomil jsem si, že mám pořád ještě docela štěstí. Chodili se mnou do školy třeba i lidi, kteří věděli, že jim zbývá nanejvýš pět let. Ochabovaly jim svaly a nedalo se proti tomu nic dělat. Přitom si za to nemohli.“

Obchodní akademii zdárně dokončil a v Brně už zůstal. „Moje rodina je z jižních Čech, bydlí tři sta kilometrů od Brna. Docela jsem se od nich odstřihl, ale v tu chvíli pro mě byla velmi důležitá svoboda. Možnost žít sám.“ Zároveň si našel první zaměstnání. Byť o počítačích nevěděl ze začátku vůbec nic, začal pracovat v call centru coby technická podpora. Pokud zákazník zavolal, že mu nefunguje internet, snažil se přijít na to, kde je chyba. „To jsem se musel všechno naučit. Stejně jako komunikovat s lidmi. Ale opět mi to dalo strašně moc.“

Následně pracoval čtyři roky jako účetní ve firmě specializující se na doplňky v oblasti gastronomie. Pak vzal pozici PR managera a správu webových stránek v Lize vozíčkářů. Na rekondičním pobytu na Březejci se blíže seznámil s Michalem Odstrčilem, ředitelem ParaCENTRA Fenix. „V té době jsem si zrovna říkal, že bych potřeboval změnu, ale zároveň se mi líbilo, že dělám práci, co mi dává smysl. A tak jsem se ocitl zde,“ vysvětluje Jan.

Svatba na nádraží

Dnes pracuje jednak na pozici PR organizace, jednak jako instruktor soběstačnosti. Sám říká, že až na občasné zdravotní komplikace je spokojený. Léta má vztah s přítelkyní Monikou, s níž se seznámil u kamarádky, která bydlí ve stejném domě. „Nechoval jsem se k ní vždycky nejlíp, ale jsem strašně rád, že se mnou měla trpělivost a vydržela to. Je to úžasný člověk, hrozně silný, moc si jí vážím,“ říká Jan. Ani ne měsíc zpátky požádal Moniku o ruku. Souhlasila. „Svatba by měla proběhnout příští rok. Jen ještě nevíme kdy a nevíme jak. Mám rád vlaky, moc by se mi líbilo dojet na místo, říct si ano a jet zpátky. Měli jsme víc nápadů a na tomhle jsme se shodli. Ale možná to uděláme úplně jinak,“ usmívá se Jan.

  • 1
  • 2

Přihlášení k odběru Zpravodaje

Kontakt

provozovna služeb

ParaCENTRUM Fenix, z. s.
Kociánka 93/2
612 00 Brno

T: +420 733 589 567
E: info@pcfenix.cz
www.pcfenix.cz

Kontakt

sídlo organizace

ParaCENTRUM Fenix, z. s.
Polní 780/92
639 00 Brno

IČ: 26676826
Datová schránka: 4t8apq6

© ParaCENTRUM Fenix. All rights reserved.