Autor: 20roZ18taCime

Už jako malý kluk měl Ladislav o svém životě jasno. Když mu bylo asi dvanáct, začal mluvit o Francouzských cizineckých legiích. V osmnácti se vydal svůj sen uskutečnit. Nepovedlo se, nepřijali jej. Ve Francii strávil celkem jedenáct měsíců, nejdříve čtvrt roku v Paříži, pak toulkami napříč zemí. „Bylo to nejkrásnější období mého života. Navštěvoval jsem památky, přespával pod širákem u Atlantiku, naučil jsem se francouzsky. Živil jsem se všemožně, pomáhal místním, někdy za nocleh a jídlo, jindy i za pár drobných. Bylo to období absolutní svobody,“ vzpomíná Ladislav.

Žil jsem možná trochu divoce, rád jsem jezdit rychle v autě

Ačkoliv se původně vyučil truhlářem, ve třiadvaceti se živil jako vyhazovač z nočního podniku. „Žil jsem možná trochu divoce. Hodně času jsem věnoval sportu a rád jsem jezdil rychle v autě“, popisuje svůj život před úrazem. Rychlá jízda v autě, jedna z Ladislavových velkých vášní, mu však obrátila život naruby. V roce 1999 měl Ladislav vážnou autonehodu, následkem které se ocitl na invalidním vozíku. „Jel jsem sám, neměl jsem bezpečnostní pás a podle toho to tak dopadlo“, dodává.

Mohl jsem vymýšlet, co dál

Po úraze následoval šok a dlouhodobá rekonvalescence – šest měsíců v brněnské Úrazové nemocnici a další tři měsíce v rehabilitačním ústavu Luže. Po propuštění z rehabilitačního ústavu se Ladislav vrátil do reality každodenního života, tentokrát však s diagnózou kvadruplegie. „Asi rok jsem se dával psychicky do kupy, potom přibližně dalších pět let fyzicky“, hovoří o svém tehdejším stavu Ladislav. Ve Znojmě, kde bydlel společně s rodiči, každý den dojížděl na cvičení. Jakmile se trochu sžil s invalidním vozíkem, intenzivně na něm jezdil po nedalekém sídlišti. „Jak se říká, že chůze je nejzdravější pro člověka, tak pro vozíčkáře je to asi jízda na vozíku. Díky tomu jsem byl víc fit a zároveň jsem mohl přemýšlet a vymýšlet co dál“, vysvětluje Ladislav. Rozhodl se, že chce studovat a vybral si Obchodní akademii v Žatci. „Byla sice daleko, ale tehdy to byla jediná střední škola, kterou jsem mohl studovat externě“, popisuje. Ladislav školu úspěšně dokončil a v roce 2009 odmaturoval.

V té době se v životě Ladislava poprvé objevilo také ParaCENTRUM Fenix, do kterého jezdil cvičit nebo za zábavou na nejrůznější společenské akce. „Fenix mi pomohl nejvíc v tom, že jsem se dostal na vysokou školu. Tehdy mě paní doktorka Vašíčková seznámila s Karlem Sobolem, který pracoval a stále pracuje ve středisku Teiresiás (Středisko pro pomoc studentům se specifickými nároky Masarykovy univerzity – pozn. autora). Karel mě dostal do přípravky na přijímačky a pomáhal mi s přijetím na Právnickou fakultu Masarykovy univerzity“, hovoří o počáteční spolupráci s ParaCENTREM Fenix Ladislav.

Aktivní člen Fenixu

Se studiem vysoké školy začal Ladislav postupně opouštět rodný přístav ve Znojmě, až nakonec natrvalo zakotvil v Brně, kde díky své prozřetelnosti získal byt. „Už když jsem byl v prvním ročníku na vysoké škole, zažádal jsem město Brno o byt. Do té doby jsem bydlel na univerzitních kolejích. Dočkal jsem se a ve třetím roce studií mi přidělili v Brně byt“, dodává. Při studiu vysoké školy se Ladislav začal mimo jiné také aktivněji zapojovat do činnosti ParaCENTRA Fenix. Nejprve jako klient, poté jako právník – student. Postupem času se vzájemná spolupráce rozvinula natolik, že se Ladislav stal samotným předsedou a právníkem ParaCENTRA Fenix.

Ačkoliv úraz a získané postižení významně vychýlily směr Ladislavových životních kolejí, tak při nejmenším jeho záliba ve sportu zůstala stejná. Baví ho jízda na terénním handbiku nebo veslování na trenažeru. Zhruba před třemi lety, když zaměstnanci ParaCENTRA Fenix připravovali první ročník benefičního plesu, objevil vášeň v tanci. „Někoho napadlo, že by součástí programu měl být tanec na vozíku. A volba padla na předsedu. Dost mě to pohltilo,“ vysvětluje Ladislav. Před časem získal díky sbírce Konta Bariéry vlastní taneční vozík. „Pohyb je pro mě pořád na prvním místě, díky tomu žiju,“ dodává Ladislav.

Janu se změnil život během posledních prázdnin po základní škole. Na dětském táboře skočil po hlavě do vody. „Ležel jsem asi tři minuty ve vodě. Kolem mě bylo spoustu kamarádů, ale nikdo si mě nevšímal, všichni si mysleli, že se potápím,“ vypráví Jan. „Během té doby, co jsem ležel pod vodou, mi někdo vzal hlavu, zvedl ji nad hladinu a řekl mi, ať si nedělám srandu. A vrátil mě zpátky. Až pak někomu došlo, že si asi srandu nedělám.“

Kamarádi vytáhli Jana na břeh. Žádali jej, ať hýbe rukama a nohama. To však nešlo. „Po nárazu mi zabrnělo v páteři a když mě položili vedle vody, položil jsem si ruce nad hlavu. A to bylo všechno, co jsem dokázal. Nohama jsem už nepohnul.“ Bezprostředně po úrazu Janovi nic nedocházelo. Střídavě upadal do bezvědomí, kamarádi se jej snažili přimět, aby komunikoval až do doby, kdy přijela záchranka. „Ještě ani dnes si neumím zodpovědět, proč jsem to udělal. Nebyl jsem na tom táboře poprvé, na tom samém místě jsem se koupal i rok předtím. Znal jsem to tam. Nevím, co mě to napadlo. Pár nocí jsem si kvůli tomu probrečel.“

Horečky a Kladruby

Nejbližší nemocnice byla v Českém Krumlově. „Tam ale řekli, že se mnou nic neudělají, tak mě poslali rovnou do Českých Budějovic,“ vzpomíná Jan. Pravděpodobnost, že přežije složitou operaci poraněné míchy mezi pátým a šestým obratlem byla čtyřprocentní. Ani když navzdory statistikám operaci zvládl, neměl vyhráno. Objevily se komplikace v podobě vysokých horeček. „A tak jsem strávil měsíc na kojeneckém. Starali se tam o mě fakt jako o mimino a bylo to úplně skvělý. No, a pak následovalo šest nejhorších měsíců mého života v rehabilitačním ústavu v Kladrubech,“ vypráví.

Nad zážitky z Kladrub se příliš pozastavovat nechce. „Je to na dlouhé povídání, zažil jsem tam fakt hodně špatných věcí. Od šikany po špatnou péči. Ale na druhou stranu jsem tam neuvěřitelně dospěl.“ Podobně jako ostatní s podobnou zkušeností, i Jan přiznává, že mu pomohla společnost dalších lidí po úrazu. „Ujišťovali mě, že i když to teď bude těžší než dřív, život nekončí. Tak jsem pracoval na tom, abych tomu věřil.“

Co dál

Jan měl jít původně po základní škole na truhlařinu. To bylo po úraze nemyslitelné. Rodiče si přáli, abych měl vzdělání, a tak hledali možnosti. Nabízely se dvě – Jedličkův ústav v Praze anebo Kociánka v Brně. Jan si vybral Kociánku, kde se díky dobrému prospěchu a slušnému přijímacímu výsledku dostal na obchodní akademii. Díky studiu ve společnosti lidí se zdravotním problémem se ještě víc smířil sám se sebou. „Uvědomil jsem si, že mám pořád ještě docela štěstí. Chodili se mnou do školy třeba i lidi, kteří věděli, že jim zbývá nanejvýš pět let. Ochabovaly jim svaly a nedalo se proti tomu nic dělat. Přitom si za to nemohli.“

Obchodní akademii zdárně dokončil a v Brně už zůstal. „Moje rodina je z jižních Čech, bydlí tři sta kilometrů od Brna. Docela jsem se od nich odstřihl, ale v tu chvíli pro mě byla velmi důležitá svoboda. Možnost žít sám.“ Zároveň si našel první zaměstnání. Byť o počítačích nevěděl ze začátku vůbec nic, začal pracovat v call centru coby technická podpora. Pokud zákazník zavolal, že mu nefunguje internet, snažil se přijít na to, kde je chyba. „To jsem se musel všechno naučit. Stejně jako komunikovat s lidmi. Ale opět mi to dalo strašně moc.“

Následně pracoval čtyři roky jako účetní ve firmě specializující se na doplňky v oblasti gastronomie. Pak vzal pozici PR managera a správu webových stránek v Lize vozíčkářů. Na rekondičním pobytu na Březejci se blíže seznámil s Michalem Odstrčilem, ředitelem ParaCENTRA Fenix. „V té době jsem si zrovna říkal, že bych potřeboval změnu, ale zároveň se mi líbilo, že dělám práci, co mi dává smysl. A tak jsem se ocitl zde,“ vysvětluje Jan.

Svatba na nádraží

Dnes pracuje jednak na pozici PR organizace, jednak jako instruktor soběstačnosti. Sám říká, že až na občasné zdravotní komplikace je spokojený. Léta má vztah s přítelkyní Monikou, s níž se seznámil u kamarádky, která bydlí ve stejném domě. „Nechoval jsem se k ní vždycky nejlíp, ale jsem strašně rád, že se mnou měla trpělivost a vydržela to. Je to úžasný člověk, hrozně silný, moc si jí vážím,“ říká Jan. Ani ne měsíc zpátky požádal Moniku o ruku. Souhlasila. „Svatba by měla proběhnout příští rok. Jen ještě nevíme kdy a nevíme jak. Mám rád vlaky, moc by se mi líbilo dojet na místo, říct si ano a jet zpátky. Měli jsme víc nápadů a na tomhle jsme se shodli. Ale možná to uděláme úplně jinak,“ usmívá se Jan.

Přes dvacet let pracovala Blanka jako stavební inženýrka. Svůj čas a energii mimo jiné investovala také do rozvoje manželovy firmy. „Musím říct, že tohle období života bylo hektičtější,“ vysvětluje. Volný čas pak s manželem rádi trávili aktivně na kolech při poznávání nových míst České republiky.

Hlavně nesmím spadnout na hlavu

Cyklovýlet v roce 2007 do Orlických hor se však do Blančiny paměti i života zapsal napořád. Při nešťastném pádu z kola si poranila míchu. „Sjížděli jsme z kopce a prasklo mi brzdové lanko, takže jsem přepadla přes řídítka,“ popisuje. Z onoho okamžiku si toho příliš nevybavuje. Neví, co přesně nehodě předcházelo. „Jediné, co si pamatuji, je, jak jsem si říkala, že hlavně nesmím spadnout na hlavu, protože jsem neměla přilbu,“ dodává.

Bezprostředně po úrazu převezli záchranáři Blanku do hradecké Fakultní nemocnice, odkud ji přesunuli na spinální jednotku v brněnské Úrazové nemocnici. Přibližně po čtrnácti dnech poslali lékaři Blanku do rehabilitačního ústavu Hrabyně. „V ústavu jsem byla sedm měsíců a měla jsem tam už klasický rehabilitační program – fyzioterapii, motomed, ergoterapii a další,“ popisuje Blanka prvotní rekonvalescenci.

Měli jsme samozřejmě úzké dveře, kterými bych na vozíku neprojela

Už během pobytu v rehabilitačním ústavu bylo Blance jasné, že před návratem do svého bytu v Brně musí s manželem zařídit nezbytné bezbariérové úpravy. „Bydleli jsme tehdy sice v třípokojovém panelovém bytě, ale prostory byly tak malé, že potřebovaly upravit. Měli jsme samozřejmě úzké dveře, kterými bych na vozíku neprojela, nevyhovující koupelnu a další zádrhely,“ vysvětluje. S finančními náklady pomohlo Blance také pojištění. „Za peníze od pojišťovny jsme se rozhodli jít do bytu, který už bude plně přizpůsobený,“ dodává. S manželem si tedy po dvou letech od Blančina úrazu pořídili bezbariérový byt.

Fenix mi pomohl v komunikaci s lidmi, kteří měli stejný životní úděl

Krátce po úrazu Blanka vůbec neuvažovala, že by se vrátila do práce. Stavebnictví, ve kterém se celý život pohybovala, navíc patří mezi odvětví, která často nedokáží přizpůsobit práci pro člověka na vozíku. Po návratu z rehabilitačního ústavu se proto Blanka zaměřovala především na zlepšení fyzického stavu. „Na začátku jsem zjišťovala, kde se dá v Brně cvičit. Zjistila jsem, že není moc možností, ale našla jsem si ParaCENTRUM Fenix a plavání,“ popisuje Blanka svůj život po návratu domů. V ParaCENTRU Fenix začala Blanka využívat pravidelné rehabilitace a kromě toho získávala nové zkušenosti od lidí se stejným osudem. „Fenix mi hodně pomohl v komunikaci s lidmi, kteří měli stejný životní úděl. Hodně užitečná byla i výměna zkušeností. Pokud je někdo na vozíku déle, tak už zná lépe různé výhody a nevýhody. Z toho si pak člověk může vzít to důležité a vymyslet si vlastní způsob, jak se s postižením vypořádat,“ dodává.

Po delší době, kdy Blanka ParaCENTRUM Fenix stále navštěvovala, dostala nabídku v organizaci pracovat. „Ze začátku se mě zeptali, jestli nechci pomoc s administrativou. No a já si řekla, že už je čas jít do práce, protože doma to prostě není nic moc a že mezi lidmi je to lepší,“ vysvětluje Blanka. U pouhé administrativy však nezůstalo. Blanka je aktivní členkou rady organizace a má aktuálně na starosti mimo jiné také personální záležitosti. Znovu také využívá své znalosti stavební inženýrky, když ostatním klientům radí v oblasti bezbariérových úprav. „Do budoucna se chci zaměřit na poradenství ohledně bezbariérového cestování. Už nějakou dobu mám handbike. S manželem hodně cestujeme a zjišťujeme, co je schůdné i pro vozíčkáře. Dokážu proto poradit, kam jet třeba na výlet,“ dodává Blanka. Kromě práce a cestování věnuje Blanka velkou část energie také rodině a především pak vnoučatům.

Adéla pochází z Českého Těšína, jako dítě však bydlela také třeba v Karlových Varech, Ostrově nad Ohří nebo v Kroměříži. „Naši se rozvedli, když mi byly asi dva roky, takže jsme se hodně s mámou stěhovaly. Mamka si pak stihla pořídit ještě mladšího bráchu, ale tam to nějak nedopadlo. Táta za námi celou dobu jezdil, až se k sobě nakonec naši vrátili a jsou spolu dodnes.“

Pár metrů za půl hodiny

Základní školy vystřídala celkem tři, střední školu absolvovala v Ostravě, kde bydlela na internátu. Mezi třetím a čtvrtým ročníkem ochrnula. „Na jazykovém pobytu v Německu jsem chytla docela hnusnou chřipku. Bylo mi opravdu zle, ale kurz byl zaplacený a já jsem ho chtěla dokončit,“ vypráví Adéla. Když se vrátila z kurzu domů, lékařka jí sdělila, že brnění v nohou, které v té době pociťovala, je normální a po nemoci se s ním potýká každý. Následovala dovolená s rodiči, kde už chodila opravdu špatně, zakopávala, v nohou ztrácela cit. „Strávila jsem v nemocnici tři týdny. Lékaři mě pustili s tím, že opravdu neví, co se mnou mají dělat. Pár metrů k autu jsem tehdy šla půl hodiny.“

Adélin stav se postupně zhoršoval, v září už se nedokázala postavit na nohy. Mermomocí se však chtěla vrátit do školy. „Doma mi nebylo dobře. Nevěděla jsem, co se mnou bude, co mě čeká, ale nechtěla jsem nad tím přemýšlet. Za každou cenu jsem chtěla dodělat maturitu, protože ať už by se dělo cokoliv, bylo mi jasné, že bez školy jsem v háji.“

Dodnes bez diagnózy

To se psal rok 2008. Adéla ještě dnes neví, co jí vlastně přesně je, žije bez diagnózy. „Když se člověku něco takového stane, má dvě možnosti. Buďto se zhroutí a úplně skončí, anebo si řekne, že mu třeba nefungují nohy, ale zbytek jo. A musí se podle toho nějak zařídit. Já jsem se to snažila řešit konstruktivně. Věděla jsem, že musím jít na výšku, abych mohla snáz najít práci, která se dá dělat vsedě.“ Přihlásila se do Brna na obor speciální pedagogika. „Tam jsem se poznala se svým současným mužem. Ukončila jsem úspěšně bakaláře, v prvním ročníku navazujícího studia jsem zjistila, že jsem těhotná. Magistr se mi tím pádem nepodařilo dodělat,“ vypráví s úsměvem Adéla.

Porod císařem

„Mám naprosto skvělého lékaře, který nikdy neřešil, že jsem na vozíku, zajímalo ho jen moje zdraví a zdraví dítěte. V osmadvacátém týdnu se objevily komplikace, najednou jsem spadala do kategorie rizikové těhotenství, častěji mě kontrolovali, ale jinak probíhalo vše v pořádku,“ vzpomíná na své první těhotenství. Syn Honzík se narodil plánovaným císařským řezem. „Mám od narození těžkou krátkozrakost, proto mi nedoporučili rodit přirozenou cestou. Prý by mi nikdo nezaručil, že ještě někdy uvidím. To mě trochu mrzelo, chtěla jsem rodit přirozeně.“

Těžké první týdny

Po porodu se ukázalo, že Adéla měla poškozenou placentu. „Lékařka mi sdělila, že komplikace, které jsem měla, mohou souviset s tím, že každý svůj pohyb provádím pomocí rukou a břicha, tedy je břicho více namáhané než u jiných žen a hrozí právě tyto komplikace.“ Syn měl nízkou porodní váhu, navzdory ní a komplikacím, které těhotenství provázely, se ukázalo, že se narodil zcela zdravý.

První tři týdny po návratu z porodnice bydlela s Boumovými i Adélina maminka. „Jak byl Honza opravdu maličký, nevěděla jsem ani jak ho obrátit. Navíc jsem řešila třeba i věci, které běžná matka řešit nemusí. Jak mám dítě držet a zároveň někam přenést, když k přesunům potřebuji ruce? Pomohl mi dokument Moji milovaní, ve kterém účinkovala Simča Kolaříková (také klientka ParaCENTRA Fenix, pozn. red.). Ta používala při přesunech takzvaný kojící polštář. Pořídila jsem si ho taky, měla ho připnutý na sobě a Honzík mi neměl jak vypadnout. Pak jsem taky hodně řešila koupání, protože všechny vaničky jsou nízké a my máme sprchový kout. Náhodou jsem narazila na skvělou věc, takovou koupací kytku blooming bath. A najednou bylo po problému, než Honzík vyrostl na koupání ve sprchovém koutě, umývali jsme ho v kytce,“ směje se Adéla.

Kočárek, šátky. A další dítě

„Mám moc šikovného tátu, který mi vyrobil takové úchyty na kočárek, mohla jsem jet na vozíku a kočárek si připnout k němu. Nicméně, Honzík kočár absolutně nesnášel, tudíž jsem se dostala k šátkování. Šátků jsem si nakonec pořídila asi pět a vozila Honzíka v nich.“ Když syn povyrostl, chtěla nastoupit do práce, měla už domluvené místo, ukázalo se však, že je znovu těhotná. „Prodělala jsem po Honzíkovi ještě jeden potrat, po kterém mi řekli, že další dítě už mít nejspíš nebudu. A najednou byla na cestě holčička,“ směje se Adéla. Rodina Boumových se tak rozšířila o dcerku Viktorii.

Máma a cestovatelka

Svůj život momentálně naplno dělí mezi své děti, manžela a práci v ParaCENTRU Fenix. Zde působí jako poradce v oblasti návratu na pracovní trh. Času na koníčky jí moc nezbývá, byť na své oblíbené cestování si ráda vždy nějaký čas vyčlení. „Vždycky jsme rádi cestovali a vydrželo nám to, byť se dvěma dětmi je to samozřejmě ještě mnohem těžší, ale za ty zážitky nám to stojí,“ říká Adéla. V dohledné době se dokonce všichni chystají na Floridu.

Plány do budoucna

Pokud se Adély zeptáte, jak vidí svůj život za pár let, v legraci odpovídá, že by ráda, kdyby se jí podařilo dobře vychovat její dvě děti. Právě dětí se však týká její záměr založit vlastní spolek. „Když jsem očekávala narození Honzíka, překvapilo mě, jak málo existuje zdrojů, kde by rodiče s postižením čerpali užitečné rady a nápady. A nejbližší organizace, která takové rodiče sdružuje, je ve Velké Británii. Můj sen je vytvořit zázemí pro setkávání a výměnu informací mezi rodiči s hendikepem. Ráda bych sdružovala všechny. Tělesně, zrakově, sluchově i pohybově postižené. V této oblasti dává smysl poskytovat poradenství pro všechny,“ uzavírá Adéla.

Život Radka se otočil o 180 stupňů v roce 1994. Tehdy jej v Praze na ulici srazil autem italský řidič. „Co bylo chvíli předtím a samotnou nehodu si nepamatuju. Tam je tma. Vím jen, že jel nepřiměřenou rychlostí. Probudil jsem se až o dva měsíce později v nemocnici. Všude jsem měl obvazy, trup v krunýři, na hlavě železnou obruč, nemohl jsem se ani hnout. A vlastně jsem to ani nedokázal.“ Radkovi bylo osm. Říká, že tehdejší situaci, kdy ležel paralyzovaný na lůžku na anesteziologicko-resuscitačním oddělení, bral jako „bojovku“. „Chápal jsem to tak, že musím něco vydržet, abych se posunul dál. Takhle mi to vlastně i potom vštěpovali.“ Podmínky byly pro malého kluka i pro jeho rodinu drsné. „Mám úraz mezi obratli C1 a C2. Je nás hrozně málo, co jsme tuhle diagnózu přežili. Ve skutečnosti se od začátku počítalo s tím, že umřu. Od mámy jsem se až po nějaké době dozvěděl, že ji donutili podepsat papír, kde souhlasila s dárcovstvím mých orgánů. Když jsem po půl roce začal hýbat levou rukou, řekli jí, že je to poslední křeč a že umírám.“ Z počátku neuměl Radek ani sám dýchat, musel se znovu učit to, co je pro ostatní nevědomá samozřejmost. Dodnes používá v noci dýchací přístroj, kapacita jeho plic je dva a půl litru, což je na dospělého muže velmi málo.

Od přírody soutěživý tip

Radek v nemocnici oslavil ještě i deváté narozeniny. Po propuštění z ARO nastoupil na spinální jednotku do Košumberku, kde strávil ještě další rok. Po pobytu na spinální jednotce se vrátil do školy. Absolvoval běžnou docházku. „Učení mě vždycky bavilo, takže známky byly v pohodě, ale pozorovat ostatní děti a vidět, jak mohou běhat, sportovat, pohybovat se a vlastně bez větších obtíží dělat cokoliv pro mě bylo trochu demotivující.“ Od přírody soutěživý Radek začal hrát šachy. A stejně staré i starší spolužáky porážel. „Hra mi částečně dávala zpátky tu ztracenou sebedůvěru. Těšilo mě, že dokážu být v něčem dobrý a vyrovnat se vrstevníkům.“

Všechno zlé je pro něco dobré

Manželství Radkových rodičů se rozpadlo. Radkova matka se začala po úrazu naplno věnovat péči o syna, Radkův otec začal vyhledávat společnost jiných žen. Po rozvodu se s matkou přestěhovali do Kladna, kde Radek odchodil druhý stupeň základní školy. Zatímco rostl, absolvoval nespočet operací. Zákroky si vyžádaly kyčle a kolena. „Křivily se mi nohy. Abych mohl chodit, museli do mě často řezat a nohy mi srovnávat.“ Všechno zlé je pro něco dobré, což platí i pro Radka. V rámci pooperačních procedur se v roce 2001 vrátil zpět do Košumberku, kde objevil svět sportu hendikepovaných. Začal hrát bocciu. A jako kdysi v šachách, začal začátečník Radek porážet kamarády, kteří hráli bocciu mnohem déle. Přihlásil se na první závody, ve čtvrtfinále prohrál s mistrem republiky, celkově skončil pátý. „Konečně jsem mohl být v něčem dobrej. Motivovalo mě to, abych se někam posouval.“ O dva roky později se stal mistrem republiky, začal reprezentovat na mezinárodní úrovni. Jeho největší individuální úspěch je výhra na mistrovství Evropy. Čtvrtý skončil na mistrovství světa, šestý na Paralympiádě v Londýně. Stříbrné a bronzové medaile přivezl z turnajů ze soutěže párů.

Velkou oporou je mi manželka

Díky boccie poznal i stávající manželku Veroniku, dříve národní rozhodčí. Seznámili se v roce 2008, krátce předtím, než Radek odjel na svoji první Paralympiádu. Radek poté ke sportu přidal studium ekonomie. „Zároveň jsem chodil do práce. Bylo toho asi moc, podepsalo se mi to na zdraví, v roce 2014 jsem skončil v nemocnici v umělém spánku. A zase říkali, že umírám. Naštěstí jsem se setkal s jedním plicním odborníkem, který mi doporučil jeden přístroj. Díky tomu a díky pohybu jsem zhubnul pětadvacet kilo a relativně jsem se vyléčil.“ Po celou dobu mu byla oporou manželka Veronika. Před rokem a půl se manželům Procházkovým narodil syn Tomáš. „Vždycky jsem se snažil na sobě makat a posouvat se dál, ale oni jsou mým opravdovým hnacím motorem.“

Restartovat tělo a dobít baterky

Kvůli zdravotním komplikacím před pár lety ukončil Radek sportovní kariéru, dnes se ke sportu vrací. Trénuje boccisty, rád by začal opět reprezentovat. Jeho zdravotní stav bude už vždycky komplikovaný, čas od času musí absolvovat delší pobyt v některém z rehabilitačních ústavů a jak sám říká – restartovat tělo a dobít baterky. I tento životní příběh vznikal po telefonu, během Radkova pobytu v Kladrubech. Nestěžuje si. Bere to jako nutnost k tomu, aby mohl dělat, co má rád. Letos mu k jeho dosavadní motivaci být v něčem dobrý a být tu pro rodinu přibude další hnací motor. Manželka Veronika je totiž podruhé těhotná.

Narodil se roku 1956 v Hodoníně. Vyrůstal v nedalekých Mutěnicích, po základní škole se vyučil elektrikářem v Kroměříži. O prázdninách po vyučení, v době, kdy bylo Vojtěchovi osmnáct let, havaroval na motocyklu. Podle policejního protokolu mu do cesty vběhl zajíc. „Našly se snad tehdy chlupy v předním kole. Ale sám si z toho nic nepamatuji,“ vypráví Vojtěch Vašíček. Zůstal ležet se třemi zlomenými obratli v příkopě. Tam ho také našli kamarádi. „To byli kluci z práce, stejně jako já se vraceli z montáží. Byl to tím pádem pracovní úraz. Jeden člověk z podniku se pak snažil snížit mi odškodné kvůli tomu, že jsem toho zajíce neodevzdal mysliveckému sdružení. Na to byl tehdy zákon. Paní soudkyně to ale tehdy smetla ze stolu s tím, že to snad nemyslí vážně,“ líčí bizarní historku z doby těsně po úrazu.

Už není co operovat

Kamarádi převezli Vojtěcha do nemocnice v Kyjově. „Když mě našli v té příkopě, nebylo poznat, že by mi něco bylo. A jak mě nakládali za ruce a za nohy do auta, nejspíš při tom došlo k poškození míchy.“ Z Kyjova převezli Vojtěcha do nemocnice do Brna. „Když si tady prohlédli snímky, naznali, že už není co operovat. Mícha byla úplně přerušená. Rozhodli se pro takzvanou konzervativní léčbu, což se v té době běžně dělalo. Takže bez operace. Tím pádem nemám páteř srovnanou, ty tři obratle jsou křivě. Občas mi to působí bolesti. Ale nějak se to dá zvládnout.“

Čtyři sta metrů za šest měsíců

Koncem roku byl přeložen do rehabilitačního ústavu v Kladrubech. Tam mu vedoucí lékař otevřeně řekl, že to, že bude ještě někdy chodit, mu nikdo slíbit nedokáže. „Ale řekl mi, že když se budu snažit a budu spolupracovat, ujdu za půl roku za hodinu čtyři sta metrů. A tak jsem spolupracoval, snažil se a pracoval na sobě. Řekl jsem si, že když ujdu čtyři sta metrů, neexistuje důvod, proč bych neušel čtyři kilometry.“

Po třech čtyřech měsících pochopil, co měl vedoucí lékař na mysli. „Těch čtyři sta metrů jsem asi ušel. Chodil jsem ale pod dohledem rehabilitační terapeutky, spíš než chůze to bylo plížení. O dvou francouzských holích, s dlahami na ochrnutých nohou. Šoupání po podlaze odlehčováním pravé a levé části pánve. Chodil jsem i do schodů, ale všechno jsem to tahal rukama.“

V červnu, když končil svůj pobyt v rehabilitačním ústavu, se v Kladrubech konalo soustředění hendikepovaných sportovců. Vojtěch se zhlédl ve sportu, který se pak pro něj dle vlastních slov stal motorem do dalšího života.

Z Mutěnic do Brna

V roce 1979 se spolu s tehdejší ženou přestěhoval do Brna. „Měl jsem štěstí a podařilo se mi získat jeden z prvních bezbariérových bytů, které byly postaveny ve dvou panelácích na ulici Kosmonautů. Do té doby byly spíš tendence lidi po úrazu zavírat někam do ústavů nebo odsunovat na periferii.“ Zvlášť jednoduché to nebylo ale ani v Brně. „Vzdělání nebylo dostupné kvůli bariérovosti, pracovní uplatnění taky nic moc. Ale jak jsem se naplno věnoval sportu, stejně jsem tyhle věci moc neřešil.“
Koupil si svůj první gumový disk, kouli, později i oštěp. „Soutěžilo se hlavně na našem území, občas jsme se dostali do Polska, Maďarska nebo do východního Německa. Až před revolucí jsme se na pozvání dostali do bývalé Jugoslávie, kde jsme se setkali s tehdejší špičkou.“

Kamarádi ze zahraničí

„V roce 87 jsme v Brně pořádali maraton, na který přijeli kluci ze západního Německa. Mezi nimi i nějaký Errol Marklein.“ Spřátelili se, a když Němci odjížděli zpátky domů, prohlásil Errol, že nechá Vojtěchovi svůj vozík. „Do té doby jsem o něm vlastně vůbec neslyšel. Až později jsem se dozvěděl, že tenhle Errol, mimochodem šestinásobný paralympijský vítěz ze Soulu a držitel několika světových rekordů, neměl rád tehdejší vozíky. Tak si nechal od kamaráda zámečníka vyrobit vozík sobě na míru. Užší a s aktivnějším těžištěm. Jeho kamarádům se taky líbil. A tak vznikla firma Sopur, která v době, kdy jsem od Errola vozík dostal, už vyráběla měsíčně desítky vozíků.“

Příprava na hry

V roce 1989 zajel nový československý rekord na prvním ročníku maratonu v Heidlebergu. Výsledkem byla mimo jiné spolupráce na propagaci vozíků Sopur. „Pak mi Errol ještě dal svůj tréninkový plán, kterého se držel před hrami v Soulu, kde byl tolikrát první. Držel jsem se ho taky. A ve výsledcích jsem vyletěl hodně nahoru.“

Třebaže na následujícím mistrovství světa v holandském Asenu získal stříbro v disku a bronz v pětiboji, v roce 1992 neodjížděl do Barcelony jako favorit. „Doufal jsem, že by možná mohla vyjít bronzová příčka,“ vzpomíná Vojtěch Vašíček.

Pětiboj pod pěti kruhy

„Moje nejslabší disciplína byla koule. Hodil jsem ji na hranici svého maxima. V oštěpu to byl osobák, dvoustovku jsem zajel slušně v rámci toho, jak jsem měl natrénováno.“ Po těchto disciplínách byl průběžně sedmý. Jeho nejsilnější disciplína – disk – jej posunula na průběžné čtvrté místo. Před jízdami na patnáct set metrů věděl, že si průběžně vedoucí závodníci nevedou v této disciplíně zdaleka tak dobře jako on.

Světový rekordman

„Po odstartování vyrazil domácí Manuel Abal jakoby to byla snad jen dvoustovka. Nasadil tempo a kus nám ujel. Za ním se drželi Němec a Francouz. A pak já. Protože se začala zvětšovat mezera mezi Abalem a námi, rozhodl jsem se vydat na stíhací jízdu a za mnou se vyvezl můj kamarád z USA Kevin Sunders. Na sedmi stech metrech jsme Manuela dojeli, za námi byla již velká mezera. Přenechal jsem svoji pozici Kevinovi a trochu si za ním odpočíval. Kevin se pokusil Manuela předjet, ale ten se nenechal a opět zvýšil tempo. Věděl, že soutěží o medaile. Měl jsem výhodu, že jak Manuel, tak Kevin byli před jízdou na 1500m za mnou o 6 a 12 bodů, což dělá na patnáctistovce jednu a dvě vteřiny. Kolo před cílem jsem si řekl, že to zkusím. A v zatáčce jsem vnější, delší dráhou vyrazil, čímž jsem oba své soupeře překvapil. Dvě stě metrů před cílem jsem se dostal do vedení a poslední zatáčku jsem již projížděl ve vnitřní dráze na první pozici. V cílové rovince jsem si přejel do druhé dráhy a po očku kontroloval soupeře; Manuel mě dojížděl vnitřní dráhou, ale Kevin již trochu ztrácel. Když jsme protínali současně cílovou metu, nevěděl jsem, kdo byl první, ale měl jsem jistotu, že jak Manuel, tak Kevin zůstali bodově za mnou. Světelná tabule oznamovala, že byl vytvořen nový světový rekord. Až se rozsvítila tabule se jmény a pořadím, ukázalo se něco, v co jsem před finále ani nedoufal.“ Tak se stal Vojtěch zlatým paralympionikem se světovým rekordem.

Po Barceloně zvažoval konec. „Bylo mi třicet šest, říkal jsem si, že s těmi mnohem mladšími kluky nemá smysl poměřovat síly. Nakonec mě ještě přesvědčili, ať to zkusím, že seženeme nějaké sponzory. A tak jsem se začal připravovat na Atlantu.“ Zde se umístil na čtvrtém místě v hodu diskem a sedmý v pětiboji. „Nakonec se ukázalo, že dva závodníci, co se umístili přede mnou v disku, neměli v té kategorii vůbec co dělat. Dva roky po Atlantě byli přeloženi do kategorie s menším postižním. Nicméně, mně už nikdo medaili nevrátil.“

Zakládající člen

Když skončil s profesionální dráhou sportovce, začal se věnovat naplno propagaci vozíků. Dokonce později s kolegy založil Medicco, dodnes fungujícího prodejce kompenzačních pomůcek. „Jenže obchod nebyl mým smyslem života. Hned po revoluci jsem byl u zrodu Svazu Paraplegiků ČR a v roce 2003 vznikla jeho pobočka v Brně. Protože však záhy bylo rozhodnuto z Prahy, že nelze efektivně řídit pobočku na Moravě, byli jsme donuceni v roce 2004 spolu s paní doktorkou Frantalovou, Janou Tesařovou, Luďou Benadou a panem magistrem Lubošem Krejčím založit vlastní organizaci na pomoc lidem po úrazu míchy.“ A tak vzniklo tehdejší občanské sdružení, nyní spolek ParaCENTRUM Fenix.

Na postu předsedy spolku v průběhu času nahradil Luboše Krejčího, ve funkci setrval do roku 2015. „Objevily se zdravotní komplikace, prodělal jsem trombózu s embolií plic s následkem nefunkční více jako jedné třetiny plic, dostal jsem zákaz zatěžovat srdce. A tak jsem to přenechal mladším. Chci se věnovat rodině, vnoučatům.“

Velká rodina a návrat k víře

Osobní život Vojtěcha Vašíčka si též zaslouží zmínku. Z prvních dvou manželství má tři syny. Před deseti lety se oženil se zmíněnou doktorkou Frantalovou a vyženil tak dceru. „To je třetí a poslední pokus,“ říká s úsměvem.

„Pocházel jsem z věřící rodiny, ale sám jsem se potom od Boha odvrátil. Deset let trvalo, než jsem si přestal pokládat otázku, proč se to stalo zrovna mně. Cestu k víře jsem si znovu našel po prvním rozvodu.“ Se stávající manželkou Liou si dokonce po devítiletém civilním manželství slíbili lásku, úctu a věrnost také v kostele.

Být zodpovědný za sebe i za okolí

„Zrovna v pondělí jsem četl v úvaze Svatého otce, že člověk by měl být zodpovědný v prvé řadě za sebe a pak také za dění kolem sebe. A toho se vlastně tak nějak držím celý život. Proto jsem začal sportovat, proto jsem byl u zakládání Fenixu, proto jsem se teď dal na komunální politiku. Člověk by měl být zúčastněný a v rámci svých možností se snažit ovlivňovat dění kolem sebe,“ shrnuje svůj životní přístup. „Lidem se dějí různé věci. A je důležité se k životu umět postavit tak, aby člověk mohl být platný. I ten vozík jsem nakonec začal brát jako poslání. Díky tomu jsem měl příležitosti měnit životní podmínky hendikepovaných k lepšímu.“

Martě se poprvé obrátil život vzhůru nohama v jednadvaceti letech. Lékaři diagnostikovali mamince tehdy tříletého syna Jakuba rakovinu mízních uzlin. „Začalo to na krku. Když jsem si šla pro výsledky histologie po odstranění uzliny na ORL, řekl mi lékař, že je to nějaký zánět a poslal mě s tím na Žluťák. Samozřejmě jsem mu hned odpověděla, že se zánětem se na Žluťák nechodí.“ Psal se rok 89, těsně před Sametovou revolucí, přístup k pacientům byl jiný než dnes a diagnóza tohoto druhu se naplno neříkala. Informovanost byla téměř nijaká. „Rozlepila jsem si tehdy doma obálku a diagnózu si přeložila ve slovníku cizích slov. Jednalo se o maligní nádorové onemocnění lymfatických uzlin. Za týden mě čekala hospitalizace a já si myslela, že už se domů nevrátím. Když jsem odcházela z domu, loučila jsem se se synem a ve dveřích řekla manželovi, ať najde Kubovi hodnou maminku.“

Navzdory diagnóze šance na vyléčení

Marta narazila v nemocnici na lékaře, kterému dle vlastních slov vděčí za život. „Byl mladý, nedlouho po škole, velmi energický a velmi pozitivní. Chtěla jsem původně odmítnout léčbu, dokud nebudu vědět, co mi je, co mě čeká a jaké jsou prognózy. Tento doktor mi vše ochotně zodpověděl a já začala bojovat. Největší motivací mi byl můj syn“ vypráví Marta. Začala podstupovat silné chemoterapie, k nimž po nějaké době přibylo ještě ozařování. Uvěřila tomu, že se vyléčí, třebaže její rakovina byla ve třetím stádiu. Škála pro hodnocení závažnosti onkologického onemocnění je přitom čtyřstupňová.

V počátečním období léčby se Marta musela vyrovnat s další těžkou ránou. Po nástupu na Žlutý kopec zjistila, že je ve druhém měsíci těhotenství. „Moc jsem si přála holčičku. Ale léčba bohužel nemohla počkat. Neměla jsem možnost volby. Hodně, hodně let jsem o tom nedokázala mluvit.“

Tvoření jako terapie

Hned s první hospitalizací se Marta, odjakživa tvořivě založená, upnula ke kreslení a malování. „Hrozně mi to pomáhalo. Původně jsem si malovala jenom tak pro sebe, pak pro kamarády a známé. A pak mě napadlo nabídnout obrázky na Vánoce na Zelném trhu.“ Během jednoho z odpolední, kdy Marta prodávala své obrázky, navštívil trhy i její ošetřující lékař. „Stála jsem tam v mrazu, v době, kdy bych správně měla mít klidový režim a v žádném případě jsem nesměla nachladnout. Najednou jsem na sobě cítila něčí pohled, podívala jsem se tím směrem. A tam stál v hloučku můj oblíbený pan doktor a nevěřícně kroutil hlavou,“ směje se Marta.

V jednom kole

Zhruba po roce Marta ukončila onkologickou léčbu a velmi rychle se vracela zpět do života. Zřídila si vlastní realitní kancelář, čímž se naplno živila příštích sedmnáct let. „Bylo to značně stresové období, plné schůzek, termínů, smluv a hypoték, ale hrozně mě to bavilo. Jsem právě ten druh člověka, kterého časová tíseň žene kupředu a motivuje k výkonům.“ Možná to byl právě stres a uspěchaný životní styl, které stály za dalším životním zlomem. V roce 2003 se Martě postupně začala zhoršovat chůze.

Od berlí k vozíku

Znovu ji čekal kolotoč lékařských vyšetření. „Dlouho nemohli zjistit, co mi přesně je. Situace se zhoršovala, tak jsem začala docházet na rehabilitační cvičení. Můj tehdejší neurolog mi tvrdil, že mi nemůže cvičení pomoct, protože jsou to nervy, nikoliv svaly, co mi působí potíže. Ale ono mi pomáhalo. Tak jsem na něj nebrala ohled a trávila vždycky čtvrt roku na rehabilitaci v Kladrubech, protože pokroky po rehabilitacích byly znatelné,“ vzpomíná Marta. Třebaže se díky cvičení cítila lépe, nadále docházelo ke zhoršování chůze. „Postupovalo to pozvolna a skokově zároveň. Nejdřív jsem jenom špatně chodila, pak už jsem neudělala krok bez berlí. To se psal rok 2012. Když už bylo jasné, že mi nezbývá, než sednout na vozík, objednala jsem si ještě za vlastní peníze neskutečně drahé karbonové ortézy do bot ve víře, že budu moct chodit dál. Bránila jsem se zuby nehty tomu, že bych neměla chodit.“ Nakonec se musela vzdát.

Žila jsem možná příliš rychle

Marta dnes přiznává, že se nějakou dobu za vozík styděla. Nechtěla mezi lidi, raději zůstávala doma. K návratu do společnosti jí pomohli přátelé. Jako spousta dalších lidí s podobným osudem přiznává, že o řadu zdánlivých kamarádů také přišla. „Ten vozík mi provedl slušnou čistku. Ale jsem ráda. Zůstali ti, kteří za to stáli,“ říká s úsměvem.

„Když nad tím zpětně přemýšlím, uvědomuji si, že jsem vždycky žila strašně rychle. V osmnácti se mi narodil syn, chvíli nato jsem spěchala do práce. Rakovina uzlin v tak nízkém věku měla být podle mě varováním, abych se zklidnila. A já neposlechla. Zase jsem se někam hnala. A tak holt musela přijít další facka, abych si už dala říct.“ Svoji nemoc dnes bere jako dar. Stejně tak s ní spjaté ochrnutí spodních končetin. Martina míšní léze je totiž následkem ozařování, které v mládí podstupovala. „Několik lidí se mě ptalo, proč jsem svoje doktory nežalovala. Že ze mě udělali mrzáka. A já se ptala, jak bych mohla? Vždyť mi tou léčbou zachránili můj život.“ Uvědomuje si, že nebýt lékařů, nevychovala by syna Jakuba, ani by neviděla vyrůstat svá vnoučata, Jakubovy děti. „Nikdy jsem se neptala, proč zrovna já. Snažila jsem se přijít na to, proč se mi stalo, co se mi stalo a co mi tím chce život říct. Je to daň za to, že jsem přežila. To mi kdysi řekl jeden lékař. A tak to také beru.“

Marta má ještě jednu, pro okolí neviditelnou, zdravotní komplikaci. Trpí vzácným onemocněním, poruchou vstřebávání živin, která se též dostavila jako následek někdejší drastické onkologické léčby. I s tou se však naučila žít. „Doopravdy mi lékaři zachránili život dvakrát. Poprvé na Žluťáku, podruhé v Bohunicích, když přišli na to, co vězí za mými problémy se zažíváním. Než jsem podstoupila operaci, vážila jsem čtyřicet čtyři kilo a mohla jsem jenom cucat bonbony. Spoustu věcí dnes jíst nemůžu, mám přísnou dietu, ale pořád je to obrovský pokrok oproti tomu, co jsem zažívala dřív. Jsem jim za to vděčná.“

Sklenice vždy z půlky plná

Marta je optimistka každým coulem. A snaží se žít naplno. Když ještě mohla chodit, dělala závodně curling. Na vozíku pak hledala možnosti pohybu, střílela z luku, dělala atletiku, jezdí na koni, pravidelně se účastní módních přehlídek, kde vystupuje v roli modelky. Od roku 2009 se věnuje výrobě cínovaných šperků, ráda fotí. Posledních několik měsíců je součástí týmu projektu HandMedia, který mapuje bezbariérové veřejné prostory a přibližuje je tak ještě více vozíčkářům. „Dlouhodobě se snažím o integraci vozíčkářů. Moc bych si přála, aby nás chodící brali normálně. Chceme žít stejné životy. Navzdory omezením, která máme.“

Vozík dnes bere jako svoji součást, říká, že k ní patří. Bezbariérovost je stále častějším tématem, podmínky lidí se sníženou mobilitou se zlepšují, proto říká, že pro ni nepředstavuje velkou překážku. „Bariéra není schodek. Bariéry jsou především v naší hlavě,“ dodává.

Marek vyrůstal s rodiči a mladším bratrem ve vesnici Tvrdonice. Na dětství vzpomíná rád, říká, že byl prakticky pořád venku. Po základní škole se vyučil zedníkem, pak nastoupil na rok na vojnu do brněnských Řečkovic. Domů se vrátil těsně před Vánoci. Ty strávil s rodinou doma, poté vyjeli na návštěvu k babičce do Krkonoš. „Jezdíme vždycky šestadvacátého. Osmadvacátého jsme šli ráno ještě s bratrem na brusle. Odpoledne jsme jeli na lyže do Černého Dolu. V té době to byla ještě jedna poma, žádné velké středisko jak teď,“ vzpomíná Marek. Dodává, že sněhu moc nebylo, sjezdovka byla zledovatělá, desetkrát sjeli kopec a vydali se na cestu zpátky.

„Řekli jsme si, že když pojedeme šusem, dojedeme až k autu. V půlce jsem ještě zastavil, najednou se to vážně sjet nedalo. A když mě brácha dojel, pustil jsem to znovu. A pak se mi to v jednom místě hodně rozjelo.“ V šeru si nevšiml koleje od traktoru a ve vysoké rychlosti najel přímo do ní. „Ztratil jsem hůlky, lyže, nevím to jistě, ale asi jsem musel letět vzduchem. Skončil jsem takových patnáct metrů od sjezdovky mezi stromy.“

Bratr si myslel, že jde o vtip

„Vůbec nic mě nebolelo, ale nemohl jsem se hýbat. A když jsem se v té chvíli bouchl do nohou, už jsem to necítil.“ K ležícímu Markovi po chvíli dorazil bratr, který nevěřil, že se skutečně stalo něco vážného. „Nejdřív jsem ho prosil, pak jsem sprostě nadával, pořád si myslel, že si dělám srandu. Až jsem začal volat nahlas o pomoc, pochopil, že si srandu asi fakt nedělám.“
Zhruba hodinu a půl čekal Marek na pomoc horské služby, která mezitím zasahovala jinde. Místní donesli Markovi teplejší oblečení a rukavice, stmívalo se a teplota rychle klesala. „Když přijeli záchranáři a nakládali mě, poprvé jsem cítil bolest v zádech. Pak mi táta říkal, že když mě táhli na saních, nohy mi bezvládně visely po stranách a rozhraboval jsem jimi sníh.“

Nejspíš úplně přerušená mícha

Marka odvezli do Černého Dolu, kde další půlhodinu čekal na sanitku. „Pak přijela, taková ta stará sanitka, jak třeba v Básnících. Řekl jsem jim, že mám na sobě pořád lyžáky, tak ať mi je sundají. Odpověděli, že je mám už dávno dole,“ vzpomíná Marek. Zdravotníci nemohli dostat Marka při jeho výšce do sanitky. Až s injekcí a pokrčenýma nohama jej nejprve převezli do nemocnice ve Vrchlabí. Z této části cesty si Marek nepamatuje vůbec nic. Vyšetření v liberecké nemocnici, kam jej převezli ještě ten večer z Vrchlabí, už absolvoval v plném vědomí. Na sál šel v jedenáct večer.

Dva dny po operaci, během pobytu na jednotce intenzivní péče, Marek předstíral spánek a vyslechl si rozhovor lékařů při vizitě. „Mluvili o tom, že podle toho, co viděli, mám na devadesát pět procent zcela přerušenou míchu. Za všechno jsem si mohl sám, takže nějaké obviňování nebo vztek, to šlo mimo mě,“ dodává Marek s tím, že ani sobě nikdy nic nevyčítal. Prostě se stalo.

Domů na revers

Následovaly čtyři měsíce v nemocnici v Brně, absolvoval ještě jednu operaci páteře, v květnu byl převezen do rehabilitačního ústavu v Hrabyni. „To bylo vážně hrozné. Zatímco z nemocnice mě pouštěli na víkendy domů a normálně jsem fungoval na vozíku, tady se zhrozili, že jsem po operaci páteře, dali mi krunýř a nikam mě nepouštěli. Nemám na to dobré vzpomínky. Po pěti měsících jsem podepsal revers a šel domů.“

Tvrdá škola

„Ještě v nemocnici za mnou bylo pár lidí, kteří se ptali, co teda budu dělat dál a jestli chci zkusit sport,“ vypráví Marek. Vyzkoušel atletiku, čas od času se soustředil na mistrovství republiky v plavání, odkud se vracel i s medailemi. Nejvíc ho lákal basketbal, byť s trenérem si ze začátku užil svoje. „Půlrok jsem tak de facto přetrpěl. I když naše družstvo vyhrávalo s velkým náskokem, někdy mě nepostavil ani na posledních pět minut zápasu. Byli tam mnohem lepší hráči, ale já jsem se jim neměl jak přiblížit.“ Navíc jej začaly trápit dekubity, problémy mu působily víc jak půl roku. Několik týdnů strávil v nemocnici, kde mu osekali sedací kosti, čímž se mělo dekubitům částečně zabránit. „A když jsem se vrátil domů, zavolali mi z basketu, že pro mě mají peníze na vozík na míru. Následně jsem si pořídil i lepší civilní vozík a podsedák.“ Pak se věci náhle stočily lepším směrem.
Zhruba za půl roku odjel s týmem na turnaj do Paříže, kde si ho vyhlédl cizí trenér a zeptal se, zda by neměl zájem o angažmá v Německu. „Neváhal jsem ani minutu. Nejprve jsem tam jel se vlastně jen tak ukázat, a rovnou jsme podepsali smlouvu. Zůstal jsem tam dva roky a dostal opravdu tvrdou basketbalovou školu se vším všudy.“

Dva roky prázdnin

Po dvou letech se nepohodl s trenérem a vypadalo to, že se vrátí domů. Namísto toho se ale potkal s kamarádem, který jej nalákal na angažmá na Sardinii. Marek říká, že znovu neváhal ani chvíli. „Byly to vlastně takové dva roky prázdnin. V tom týmu byla spousta cizinců, byl jsem trochu navíc, ale nechávali si mě tam, trénoval jsem s nimi, jezdil jako náhradník na zápasy.“ S kamarádem bydleli kousek od moře, když bylo hezky, viděli prý až do Afriky. Po dvou letech se klub dostal do problémů. „Rok po tom, co jsem odjel, to tam skončilo úplně. Už když jsem odjížděl, vypadalo to nahnutě,“ vzpomíná Marek.

Bolesti k nevydržení

Kromě sportovních zkušeností si přivezl z Itálie i jeden výrazný neduh. „Začal jsem tam pít. Sem tam jsem si po zápase koupil láhev a večer ji vypil. Až se ze mě na dalších šest let stal regulérní alkoholik.“ Vedle uvolněného životního stylu měly velký podíl Markovy zdravotní komplikace. Coby vozíčkář s míšní lézí mezi obratli Th12 a L1 trpí jako většina lidí s touto diagnózou fantomovými bolestmi. „Ta bolest byla kolikrát opravdu nesnesitelná a pití mi pomáhalo. Na jednu stranu mě sice nebolely nohy, ale alkohol mě ubíjel.“ Pomohlo mu, když se lékařům podařilo najít vhodné léky, které mu od bolestí ulevují. „Od chvíle, kdy jsem je začal brát, jsem neměl potřebu pít. Nohy mě nebolely, už jsem sklenku nepotřeboval. Na druhé straně, ty léky pomáhají proto, že jsou to vlastně opiáty. Takže se dá říct, že jsem šel z bláta do louže. Už nejsem alkoholik, ale tak trošku narkoman,“ dodává s nadsázkou Marek.

Marek dnes

V současnosti bydlí v Brně, kam se před nějakou dobou přestěhoval. „Byl jsem u rodičů ještě čtyři roky, když jsem se vrátil z Itálie. Pomáhali mi, starali se o mě, jim i bráchovi vděčím fakt za hodně.“ Marek je zaměstnán v Sociálním podniku Fenix, ve kterém pomáhá lidem na vozíku s výběrem inkontinenčních pomůcek. Nedávno začal s florbalem, stále hraje basketbal za brněnský tým, třebaže desetiletou reprezentační kariéru už před časem pověsil na hřebík. Spoluhráči z týmu mu neřeknou jinak než „Tvrdonické kladivo“. „Pořád mě to baví. Sport mi pomáhá, abych nezlenivěl. Aspoň teda ne ještě víc, než teď jsem,“ uzavírá s úsměvem Marek.