Skip to main content

Autor: 20roZ18taCime

Ladislav

Before his injury, then 23-year-old Ladislave Loebe worked as a bouncer at a nightclub. “You could say I walked on the wild side. I spent a lot of time doing sport and I liked to drive fast,” he explains. It was his passion for putting the pedal to the metal that turned Ladislav’s life upside down. In 1999, he was in a car crash which put him in a wheelchair. “I was driving alone with no seat belt and that is why it went down the way it did,” he sums up concisely.

I could muse and contemplate what was next

Next came the shock and the convalescence – six months at the Trauma Hospital of Brno and another three months at a rehabilitation center in Luže. After rehabilitation, Ladislav, now diagnosed with quadriplegia, was to return to the reality of everyday life. „It took me about a year to pull myself together mentally, and five more years to do so physically,“ says Ladislav, describing his condition. He lived with his parents in Znojmo and underwent physical therapy on a daily basis. As soon as he started getting used to the wheelchair, he took to riding around a nearby housing development vigorously. „They say walking is tremendous for your health,“ Ladislav explains, „so for quadriplegics, it’s riding one’s wheelchair. It made me fitter and gave me an opportunity to meditate on my future.“ He made the decision to study at the business academy in Žatec where he graduated and earned his baccalaureate (maturita) degree in 2009. “Although it was far-off, it was the only secondary school that was offering distance learning,” he remarks.

Around that time, Ladislav found out about ParaCENTER Fenix where he would come to exercise and have fun at various social events. “I see Fenix’s greatest contribution in helping me get admitted to a university. Dr Vašíčková put me in touch with Karel Sobol who works at the Teiresias Centre (the Support Centre for Students with Special Needs at Masaryk University). Karel got me into a preparatory course for the entrance examination and assisted me with my admission to the Masaryk University Faculty of Law,” says Ladislav when reminiscing about partnering up with ParaCENTER Fenix.

Fenix helped me get into university

Gradually, Ladislav began the process of leaving the nest in Znojmo, until he permanently relocated to Brno, where his providence helped him get an apartment. “I petitioned the city council for an apartment in my first year of study while staying at a dormitory. They eventually allocated one for me in my third year,” he adds. During his studies, he began partaking in ParaCENTER Fenix’ activities more frequently – first as a client, then as a law student. Our mutual collaboration flourished, so much so that Ladislav became the chairman of ParaCENTER Fenix and our lawyer.

Even though Ladislav’s life took a major detour pulling through the injury and the disability, one thing has not changed at all – his love for sport. He likes to ride an off-road handcycle and exercise on a custom-modified rowing machine at ParaCENTER Fenix’ barrier-free gym. “Movement still comes first for me, that is what I live for,” Ladislav concludes.

Ladislav

Už jako malý kluk měl Ladislav o svém životě jasno. Když mu bylo asi dvanáct, začal mluvit o Francouzských cizineckých legiích. V osmnácti se vydal svůj sen uskutečnit. Nepovedlo se, nepřijali jej. Ve Francii strávil celkem jedenáct měsíců, nejdříve čtvrt roku v Paříži, pak toulkami napříč zemí. „Bylo to nejkrásnější období mého života. Navštěvoval jsem památky, přespával pod širákem u Atlantiku, naučil jsem se francouzsky. Živil jsem se všemožně, pomáhal místním, někdy za nocleh a jídlo, jindy i za pár drobných. Bylo to období absolutní svobody,“ vzpomíná Ladislav.

Žil jsem možná trochu divoce, rád jsem jezdit rychle v autě

Ačkoliv se původně vyučil truhlářem, ve třiadvaceti se živil jako vyhazovač z nočního podniku. „Žil jsem možná trochu divoce. Hodně času jsem věnoval sportu a rád jsem jezdil rychle v autě“, popisuje svůj život před úrazem. Rychlá jízda v autě, jedna z Ladislavových velkých vášní, mu však obrátila život naruby. V roce 1999 měl Ladislav vážnou autonehodu, následkem které se ocitl na invalidním vozíku. „Jel jsem sám, neměl jsem bezpečnostní pás a podle toho to tak dopadlo“, dodává.

Mohl jsem vymýšlet, co dál

Po úraze následoval šok a dlouhodobá rekonvalescence – šest měsíců v brněnské Úrazové nemocnici a další tři měsíce v rehabilitačním ústavu Luže. Po propuštění z rehabilitačního ústavu se Ladislav vrátil do reality každodenního života, tentokrát však s diagnózou kvadruplegie. „Asi rok jsem se dával psychicky do kupy, potom přibližně dalších pět let fyzicky“, hovoří o svém tehdejším stavu Ladislav. Ve Znojmě, kde bydlel společně s rodiči, každý den dojížděl na cvičení. Jakmile se trochu sžil s invalidním vozíkem, intenzivně na něm jezdil po nedalekém sídlišti. „Jak se říká, že chůze je nejzdravější pro člověka, tak pro vozíčkáře je to asi jízda na vozíku. Díky tomu jsem byl víc fit a zároveň jsem mohl přemýšlet a vymýšlet co dál“, vysvětluje Ladislav. Rozhodl se, že chce studovat a vybral si Obchodní akademii v Žatci. „Byla sice daleko, ale tehdy to byla jediná střední škola, kterou jsem mohl studovat externě“, popisuje. Ladislav školu úspěšně dokončil a v roce 2009 odmaturoval.

V té době se v životě Ladislava poprvé objevilo také ParaCENTRUM Fenix, do kterého jezdil cvičit nebo za zábavou na nejrůznější společenské akce. „Fenix mi pomohl nejvíc v tom, že jsem se dostal na vysokou školu. Tehdy mě paní doktorka Vašíčková seznámila s Karlem Sobolem, který pracoval a stále pracuje ve středisku Teiresiás (Středisko pro pomoc studentům se specifickými nároky Masarykovy univerzity – pozn. autora). Karel mě dostal do přípravky na přijímačky a pomáhal mi s přijetím na Právnickou fakultu Masarykovy univerzity“, hovoří o počáteční spolupráci s ParaCENTREM Fenix Ladislav.

Aktivní člen Fenixu

Se studiem vysoké školy začal Ladislav postupně opouštět rodný přístav ve Znojmě, až nakonec natrvalo zakotvil v Brně, kde díky své prozřetelnosti získal byt. „Už když jsem byl v prvním ročníku na vysoké škole, zažádal jsem město Brno o byt. Do té doby jsem bydlel na univerzitních kolejích. Dočkal jsem se a ve třetím roce studií mi přidělili v Brně byt“, dodává. Při studiu vysoké školy se Ladislav začal mimo jiné také aktivněji zapojovat do činnosti ParaCENTRA Fenix. Nejprve jako klient, poté jako právník – student. Postupem času se vzájemná spolupráce rozvinula natolik, že se Ladislav stal samotným předsedou a právníkem ParaCENTRA Fenix.

Ačkoliv úraz a získané postižení významně vychýlily směr Ladislavových životních kolejí, tak při nejmenším jeho záliba ve sportu zůstala stejná. Baví ho jízda na terénním handbiku nebo veslování na trenažeru. Zhruba před třemi lety, když zaměstnanci ParaCENTRA Fenix připravovali první ročník benefičního plesu, objevil vášeň v tanci. „Někoho napadlo, že by součástí programu měl být tanec na vozíku. A volba padla na předsedu. Dost mě to pohltilo,“ vysvětluje Ladislav. Před časem získal díky sbírce Konta Bariéry vlastní taneční vozík. „Pohyb je pro mě pořád na prvním místě, díky tomu žiju,“ dodává Ladislav.

Jan

Janu se změnil život během posledních prázdnin po základní škole. Na dětském táboře skočil po hlavě do vody. „Ležel jsem asi tři minuty ve vodě. Kolem mě bylo spoustu kamarádů, ale nikdo si mě nevšímal, všichni si mysleli, že se potápím,“ vypráví Jan. „Během té doby, co jsem ležel pod vodou, mi někdo vzal hlavu, zvedl ji nad hladinu a řekl mi, ať si nedělám srandu. A vrátil mě zpátky. Až pak někomu došlo, že si asi srandu nedělám.“

Kamarádi vytáhli Jana na břeh. Žádali jej, ať hýbe rukama a nohama. To však nešlo. „Po nárazu mi zabrnělo v páteři a když mě položili vedle vody, položil jsem si ruce nad hlavu. A to bylo všechno, co jsem dokázal. Nohama jsem už nepohnul.“ Bezprostředně po úrazu Janovi nic nedocházelo. Střídavě upadal do bezvědomí, kamarádi se jej snažili přimět, aby komunikoval až do doby, kdy přijela záchranka. „Ještě ani dnes si neumím zodpovědět, proč jsem to udělal. Nebyl jsem na tom táboře poprvé, na tom samém místě jsem se koupal i rok předtím. Znal jsem to tam. Nevím, co mě to napadlo. Pár nocí jsem si kvůli tomu probrečel.“

Horečky a Kladruby

Nejbližší nemocnice byla v Českém Krumlově. „Tam ale řekli, že se mnou nic neudělají, tak mě poslali rovnou do Českých Budějovic,“ vzpomíná Jan. Pravděpodobnost, že přežije složitou operaci poraněné míchy mezi pátým a šestým obratlem byla čtyřprocentní. Ani když navzdory statistikám operaci zvládl, neměl vyhráno. Objevily se komplikace v podobě vysokých horeček. „A tak jsem strávil měsíc na kojeneckém. Starali se tam o mě fakt jako o mimino a bylo to úplně skvělý. No, a pak následovalo šest nejhorších měsíců mého života v rehabilitačním ústavu v Kladrubech,“ vypráví.

Nad zážitky z Kladrub se příliš pozastavovat nechce. „Je to na dlouhé povídání, zažil jsem tam fakt hodně špatných věcí. Od šikany po špatnou péči. Ale na druhou stranu jsem tam neuvěřitelně dospěl.“ Podobně jako ostatní s podobnou zkušeností, i Jan přiznává, že mu pomohla společnost dalších lidí po úrazu. „Ujišťovali mě, že i když to teď bude těžší než dřív, život nekončí. Tak jsem pracoval na tom, abych tomu věřil.“

Co dál

Jan měl jít původně po základní škole na truhlařinu. To bylo po úraze nemyslitelné. Rodiče si přáli, abych měl vzdělání, a tak hledali možnosti. Nabízely se dvě – Jedličkův ústav v Praze anebo Kociánka v Brně. Jan si vybral Kociánku, kde se díky dobrému prospěchu a slušnému přijímacímu výsledku dostal na obchodní akademii. Díky studiu ve společnosti lidí se zdravotním problémem se ještě víc smířil sám se sebou. „Uvědomil jsem si, že mám pořád ještě docela štěstí. Chodili se mnou do školy třeba i lidi, kteří věděli, že jim zbývá nanejvýš pět let. Ochabovaly jim svaly a nedalo se proti tomu nic dělat. Přitom si za to nemohli.“

Obchodní akademii zdárně dokončil a v Brně už zůstal. „Moje rodina je z jižních Čech, bydlí tři sta kilometrů od Brna. Docela jsem se od nich odstřihl, ale v tu chvíli pro mě byla velmi důležitá svoboda. Možnost žít sám.“ Zároveň si našel první zaměstnání. Byť o počítačích nevěděl ze začátku vůbec nic, začal pracovat v call centru coby technická podpora. Pokud zákazník zavolal, že mu nefunguje internet, snažil se přijít na to, kde je chyba. „To jsem se musel všechno naučit. Stejně jako komunikovat s lidmi. Ale opět mi to dalo strašně moc.“

Následně pracoval čtyři roky jako účetní ve firmě specializující se na doplňky v oblasti gastronomie. Pak vzal pozici PR managera a správu webových stránek v Lize vozíčkářů. Na rekondičním pobytu na Březejci se blíže seznámil s Michalem Odstrčilem, ředitelem ParaCENTRA Fenix. „V té době jsem si zrovna říkal, že bych potřeboval změnu, ale zároveň se mi líbilo, že dělám práci, co mi dává smysl. A tak jsem se ocitl zde,“ vysvětluje Jan.

Svatba na nádraží

Dnes pracuje jednak na pozici PR organizace, jednak jako instruktor soběstačnosti. Sám říká, že až na občasné zdravotní komplikace je spokojený. Léta má vztah s přítelkyní Monikou, s níž se seznámil u kamarádky, která bydlí ve stejném domě. „Nechoval jsem se k ní vždycky nejlíp, ale jsem strašně rád, že se mnou měla trpělivost a vydržela to. Je to úžasný člověk, hrozně silný, moc si jí vážím,“ říká Jan. Ani ne měsíc zpátky požádal Moniku o ruku. Souhlasila. „Svatba by měla proběhnout příští rok. Jen ještě nevíme kdy a nevíme jak. Mám rád vlaky, moc by se mi líbilo dojet na místo, říct si ano a jet zpátky. Měli jsme víc nápadů a na tomhle jsme se shodli. Ale možná to uděláme úplně jinak,“ usmívá se Jan.

Blanka

Blanka had worked as a civil engineer for over twenty years, devoting her time to the development of her husband’s business. “I’ve got to say this part of my life was quite hectic,” she admits. The two spouses liked to spend their free time on bicycles, exploring new corners of the Czech Republic.

I kept saying to myself that I must not fall on my head

A biking trip to Orlické (Eagle) Mountains in 2007 left a permanent mark on Blanka’s life and memory. While riding downhill, a brake cable snapped and she flipped over the handlebars. She can hardly recall the moment she fell and injured her spinal cord, and she has no recollection of what preceded the accident. “The only thing I can remember is that I was saying to myself that I must not fall on my head because I was wearing no helmet,” she remarks.

Immediately after the injury, rescuers transported Blanka to the University Hospital in Hradec Králové, from which she was moved to the spinal injuries unit of the Trauma Hospital of Brno. After about fourteen days, the doctors decided to transfer Blanka to a rehabilitation center in Hrabyně. “I spent seven months there, undergoing a standard rehabilitation program – physiotherapy, MOTOmed®, occupational therapy, and so on,” says Blanka, describing the initial phase of her convalescence.

Our doors were all too narrow for a wheelchair to pass through

During her stay at the rehabilitation center, it quickly became clear that before Blanka’s return to her apartment in Brno, there were some necessary barrier-free modifications that the couple needed to arrange. “We lived in a three-room apartment in a panel building, but the living quarters were so small that they required changes. Predictably, the doors were too narrow for a wheelchair to pass through, the bathroom was unsuitable, and there were other obstacles as well,” she explains. Blanka’s health insurance helped cover the costs. “With the money from the insurance company, we decided to move to an apartment that would fully accommodate a person with a disability,” she adds. Two years after Blanka’s accident, they were able to acquire a barrier-free home.

Fenix helped me better communicate with people who went through the same ordeal

In the months after her injury, the thought of going back to work did not enter Blanka’s head at all. Civil engineering, which had been her lifelong occupation, was not known to be particularly accommodating towards wheelchair users. After rehabilitation, she mainly focused on improving her physical condition. Describing her life after rehab, she says, “At first, I was searching for opportunities to exercise, which there are few in Brno – but I found ParaCENTER Fenix and swimming.” At ParaCENTER Fenix, Blanka started attending regular rehabilitative therapy as well as gaining new insight from people who suffered the same fate. “Fenix really helped me better communicate with people who went through the same ordeal as I did. I found the sharing of experiences useful too. The people who have been wheelchair-bound for long can give you good advice on various challenges – and everyone can draw lessons from that and devise their own way of coping with the disability,” she remarks.

For some time, Blanka would return to ParaCENTER Fenix, until she was eventually offered a job with the organization. “At first they asked if I would help with administrative work. I thought it was high time that I went back to work, because staying home can get kind of dull and it is just better out there among other people,” she explains. Blanka’s involvement with Fenix deepened and she is now an active board member responsible for personnel management, among other things. She also puts her civil engineering knowledge to work by advising Fenix’s clients with barrier-free modifications. “In the future, I would like to focus on consultancy regarding barrier-free travel. I have had a handcycle for a while and my husband and I travel a lot, mapping and figuring out what is reachable to wheelchair users. So I can advise on possible trip destinations,” she concludes. Besides work and traveling, Blanka dedicates a lot of her energy to her family, most of all to her grandchildren.

Blanka

Přes dvacet let pracovala Blanka jako stavební inženýrka. Svůj čas a energii mimo jiné investovala také do rozvoje manželovy firmy. „Musím říct, že tohle období života bylo hektičtější,“ vysvětluje. Volný čas pak s manželem rádi trávili aktivně na kolech při poznávání nových míst České republiky.

Hlavně nesmím spadnout na hlavu

Cyklovýlet v roce 2007 do Orlických hor se však do Blančiny paměti i života zapsal napořád. Při nešťastném pádu z kola si poranila míchu. „Sjížděli jsme z kopce a prasklo mi brzdové lanko, takže jsem přepadla přes řídítka,“ popisuje. Z onoho okamžiku si toho příliš nevybavuje. Neví, co přesně nehodě předcházelo. „Jediné, co si pamatuji, je, jak jsem si říkala, že hlavně nesmím spadnout na hlavu, protože jsem neměla přilbu,“ dodává.

Bezprostředně po úrazu převezli záchranáři Blanku do hradecké Fakultní nemocnice, odkud ji přesunuli na spinální jednotku v brněnské Úrazové nemocnici. Přibližně po čtrnácti dnech poslali lékaři Blanku do rehabilitačního ústavu Hrabyně. „V ústavu jsem byla sedm měsíců a měla jsem tam už klasický rehabilitační program – fyzioterapii, motomed, ergoterapii a další,“ popisuje Blanka prvotní rekonvalescenci.

Měli jsme samozřejmě úzké dveře, kterými bych na vozíku neprojela

Už během pobytu v rehabilitačním ústavu bylo Blance jasné, že před návratem do svého bytu v Brně musí s manželem zařídit nezbytné bezbariérové úpravy. „Bydleli jsme tehdy sice v třípokojovém panelovém bytě, ale prostory byly tak malé, že potřebovaly upravit. Měli jsme samozřejmě úzké dveře, kterými bych na vozíku neprojela, nevyhovující koupelnu a další zádrhely,“ vysvětluje. S finančními náklady pomohlo Blance také pojištění. „Za peníze od pojišťovny jsme se rozhodli jít do bytu, který už bude plně přizpůsobený,“ dodává. S manželem si tedy po dvou letech od Blančina úrazu pořídili bezbariérový byt.

Fenix mi pomohl v komunikaci s lidmi, kteří měli stejný životní úděl

Krátce po úrazu Blanka vůbec neuvažovala, že by se vrátila do práce. Stavebnictví, ve kterém se celý život pohybovala, navíc patří mezi odvětví, která často nedokáží přizpůsobit práci pro člověka na vozíku. Po návratu z rehabilitačního ústavu se proto Blanka zaměřovala především na zlepšení fyzického stavu. „Na začátku jsem zjišťovala, kde se dá v Brně cvičit. Zjistila jsem, že není moc možností, ale našla jsem si ParaCENTRUM Fenix a plavání,“ popisuje Blanka svůj život po návratu domů. V ParaCENTRU Fenix začala Blanka využívat pravidelné rehabilitace a kromě toho získávala nové zkušenosti od lidí se stejným osudem. „Fenix mi hodně pomohl v komunikaci s lidmi, kteří měli stejný životní úděl. Hodně užitečná byla i výměna zkušeností. Pokud je někdo na vozíku déle, tak už zná lépe různé výhody a nevýhody. Z toho si pak člověk může vzít to důležité a vymyslet si vlastní způsob, jak se s postižením vypořádat,“ dodává.

Po delší době, kdy Blanka ParaCENTRUM Fenix stále navštěvovala, dostala nabídku v organizaci pracovat. „Ze začátku se mě zeptali, jestli nechci pomoc s administrativou. No a já si řekla, že už je čas jít do práce, protože doma to prostě není nic moc a že mezi lidmi je to lepší,“ vysvětluje Blanka. U pouhé administrativy však nezůstalo. Blanka je aktivní členkou rady organizace a má aktuálně na starosti mimo jiné také personální záležitosti. Znovu také využívá své znalosti stavební inženýrky, když ostatním klientům radí v oblasti bezbariérových úprav. „Do budoucna se chci zaměřit na poradenství ohledně bezbariérového cestování. Už nějakou dobu mám handbike. S manželem hodně cestujeme a zjišťujeme, co je schůdné i pro vozíčkáře. Dokážu proto poradit, kam jet třeba na výlet,“ dodává Blanka. Kromě práce a cestování věnuje Blanka velkou část energie také rodině a především pak vnoučatům.

Adéla

Adéla hails from Český Těšín, though as a child, she also lived in Karlovy Vary, Ostrov nad Ohří or Kroměříž. “My parents got divorced when I was two years old. My mom and I moved around a lot. She found someone and got pregnant with my younger brother, but the relationship didn’t last. Dad had been visiting us all throughout, and eventually, my mom and dad got back together. They have stayed together ever since,” Adéla notes.

A few short meters in half an hour

Adéla transferred from one elementary school to another three times. She went to secondary school in Ostrava, staying at a dormitory. Between her third and fourth years of study, she became paralyzed. “I caught a nasty flu while doing a language course in Germany. I was feeling really terrible, but the course was already paid and I didn’t want to quit,” she says. Back at home, she was told by a doctor that the tingling sensation in her legs was nothing out of the ordinary and it would pass. Subsequently, while on vacation with her parents, she started having serious difficulty walking, kept stumbling and experienced numbness and loss of sensation in her legs. “I spent three weeks in hospital. The doctors released me because they had no idea what to do with me. I remember it took me half an hour just to walk to my car.”

Her condition was progressively deteriorating until in September she was no longer able to stand up. Nevertheless, she was determined to return to school. “Home felt uneasy. I didn’t know what the future would bring, but I didn’t want to think about it. I was adamant that I had to pass the ‘maturita’ (baccalaureate/certificate of secondary education) exam at all costs – I knew I would be hopeless without a qualification, no matter what was in store for me.”

Still without a diagnosis today

The year was 2008. Still without a diagnosis to this day, Adéla has yet to learn what exactly is wrong with her. She remarks, “When something like that happens, you have two options: either you break down and give up on life completely, or you tell yourself, ‘My legs may have stopped working, but the rest is fine.’ And you act accordingly. I tried to be constructive about it. I was sure I had to go to university in order to have a good chance of finding a sedentary job.” She enrolled in special needs pedagogy in Brno. “That’s where I met my current husband. I got my bachelor’s degree and in the first year of postgraduate studies, I found out I was pregnant. Consequently, I dropped out of the master’s program,” says Adéla, smiling.

Cesarean section

“My doctor is really great. He was never bothered by my being a wheelchair user, all he cared about was the health of me and my baby. Due to complications in the 28th week, my pregnancy was classified as high-risk. The routine checks were more frequent but other than that, everything went fine,” she reminisces. According to plan, her son Honzík (Johnny) was born by cesarean section. “I have suffered from severe short-sightedness since birth, so vaginal delivery was not recommended to me. They said they could not guarantee I would not lose my vision. That made me a little sad, as I was wishing for a natural childbirth.”

The first few weeks were tough

It turned out that Adéla had a damaged placenta. “I was told that the complications I suffered from could be linked to my making every move with my hands and abdomen. Putting a bigger strain on the abdomen is a major contributing factor.” Despite the complications and the low birth weight, her son was born perfectly healthy.

For the three weeks following the return home from the maternity ward, the Bouma family were joined by Adéla’s mother. “My son Honza was so tiny I had no idea how to turn him around. I was occupied with things that no healthy mother has to deal with: how do I hold the baby and carry it when I also need my hands to move around? The documentary Moji milovaní (My Loved Ones), starring Simona Kolaříková (who is also a client of ParaCENTER Fenix), helped: in order to move around, Simona was using a so-called nursing/breast feeding pillow. I bought one myself and strapped it to my body so that Honzík could not fall out. Another conundrum was bathing: our bathroom has a shower tray and most baby bathtubs are low. By chance, I came upon the Blooming Bath, a flower-shaped bathtub cushion. It was a great discovery which solved the problem instantly. Until Honzík was big enough for the shower, we bathed him in the flower,” says Adéla with a laugh.

Baby carriage, scarves. And another baby

“My dad is very skillful, and he fitted my baby carriage with these handles, so I could strap it to my wheelchair. However, Honzík just hated the baby carriage – that’s how I got into babywearing. I ended up buying about five baby carrier scarves.” When her son grew up a bit, she was looking to get back to work and even found a job, but another pregnancy intervened. “After Honzík, I had a miscarriage, after which the doctors told me that I would most probably not become pregnant again. Then, lo and behold, a girl was conceived,” Adéla remarks laughingly. The Bouma family grew to include a baby daughter named Viktorie.

Mom and traveler

Nowadays, Adéla’s life entails juggling her kids, husband and work at ParaCENTER Fenix where she is a consultant on re-entry to the labor market. While this leaves precious little time for her hobbies, she does make time for traveling, her favorite. “We have always loved travels and we’ve stuck with it. Even though having two kids makes everything much harder, the memories and experiences make it all worthwhile,” she notes. In the foreseeable future, they are even planning on visiting Florida.

Future plans

If you ask Adéla where she sees herself in a few years’ time, she jokingly replies that her main ambition is to raise two well-brought-up kids. Kids are also at the forefront of her intention to start her own association. “While I was expecting my son, it came as a surprise to me that there were very few resources available to parents with disabilities that would provide useful tips and advice. The nearest organization representing such parents is located in Great Britain. My dream is to build a platform for parents with disabilities to meet and exchange information. I would like to include them all: parents with physical, visual, and hearing impairments, and reduced mobility. This is an area in which it makes sense to provide counseling to all of them,” Adéla concludes.

Adéla

Adéla pochází z Českého Těšína, jako dítě však bydlela také třeba v Karlových Varech, Ostrově nad Ohří nebo v Kroměříži. „Naši se rozvedli, když mi byly asi dva roky, takže jsme se hodně s mámou stěhovaly. Mamka si pak stihla pořídit ještě mladšího bráchu, ale tam to nějak nedopadlo. Táta za námi celou dobu jezdil, až se k sobě nakonec naši vrátili a jsou spolu dodnes.“

Pár metrů za půl hodiny

Základní školy vystřídala celkem tři, střední školu absolvovala v Ostravě, kde bydlela na internátu. Mezi třetím a čtvrtým ročníkem ochrnula. „Na jazykovém pobytu v Německu jsem chytla docela hnusnou chřipku. Bylo mi opravdu zle, ale kurz byl zaplacený a já jsem ho chtěla dokončit,“ vypráví Adéla. Když se vrátila z kurzu domů, lékařka jí sdělila, že brnění v nohou, které v té době pociťovala, je normální a po nemoci se s ním potýká každý. Následovala dovolená s rodiči, kde už chodila opravdu špatně, zakopávala, v nohou ztrácela cit. „Strávila jsem v nemocnici tři týdny. Lékaři mě pustili s tím, že opravdu neví, co se mnou mají dělat. Pár metrů k autu jsem tehdy šla půl hodiny.“

Adélin stav se postupně zhoršoval, v září už se nedokázala postavit na nohy. Mermomocí se však chtěla vrátit do školy. „Doma mi nebylo dobře. Nevěděla jsem, co se mnou bude, co mě čeká, ale nechtěla jsem nad tím přemýšlet. Za každou cenu jsem chtěla dodělat maturitu, protože ať už by se dělo cokoliv, bylo mi jasné, že bez školy jsem v háji.“

Dodnes bez diagnózy

To se psal rok 2008. Adéla ještě dnes neví, co jí vlastně přesně je, žije bez diagnózy. „Když se člověku něco takového stane, má dvě možnosti. Buďto se zhroutí a úplně skončí, anebo si řekne, že mu třeba nefungují nohy, ale zbytek jo. A musí se podle toho nějak zařídit. Já jsem se to snažila řešit konstruktivně. Věděla jsem, že musím jít na výšku, abych mohla snáz najít práci, která se dá dělat vsedě.“ Přihlásila se do Brna na obor speciální pedagogika. „Tam jsem se poznala se svým současným mužem. Ukončila jsem úspěšně bakaláře, v prvním ročníku navazujícího studia jsem zjistila, že jsem těhotná. Magistr se mi tím pádem nepodařilo dodělat,“ vypráví s úsměvem Adéla.

Porod císařem

„Mám naprosto skvělého lékaře, který nikdy neřešil, že jsem na vozíku, zajímalo ho jen moje zdraví a zdraví dítěte. V osmadvacátém týdnu se objevily komplikace, najednou jsem spadala do kategorie rizikové těhotenství, častěji mě kontrolovali, ale jinak probíhalo vše v pořádku,“ vzpomíná na své první těhotenství. Syn Honzík se narodil plánovaným císařským řezem. „Mám od narození těžkou krátkozrakost, proto mi nedoporučili rodit přirozenou cestou. Prý by mi nikdo nezaručil, že ještě někdy uvidím. To mě trochu mrzelo, chtěla jsem rodit přirozeně.“

Těžké první týdny

Po porodu se ukázalo, že Adéla měla poškozenou placentu. „Lékařka mi sdělila, že komplikace, které jsem měla, mohou souviset s tím, že každý svůj pohyb provádím pomocí rukou a břicha, tedy je břicho více namáhané než u jiných žen a hrozí právě tyto komplikace.“ Syn měl nízkou porodní váhu, navzdory ní a komplikacím, které těhotenství provázely, se ukázalo, že se narodil zcela zdravý.

První tři týdny po návratu z porodnice bydlela s Boumovými i Adélina maminka. „Jak byl Honza opravdu maličký, nevěděla jsem ani jak ho obrátit. Navíc jsem řešila třeba i věci, které běžná matka řešit nemusí. Jak mám dítě držet a zároveň někam přenést, když k přesunům potřebuji ruce? Pomohl mi dokument Moji milovaní, ve kterém účinkovala Simča Kolaříková (také klientka ParaCENTRA Fenix, pozn. red.). Ta používala při přesunech takzvaný kojící polštář. Pořídila jsem si ho taky, měla ho připnutý na sobě a Honzík mi neměl jak vypadnout. Pak jsem taky hodně řešila koupání, protože všechny vaničky jsou nízké a my máme sprchový kout. Náhodou jsem narazila na skvělou věc, takovou koupací kytku blooming bath. A najednou bylo po problému, než Honzík vyrostl na koupání ve sprchovém koutě, umývali jsme ho v kytce,“ směje se Adéla.

Kočárek, šátky. A další dítě

„Mám moc šikovného tátu, který mi vyrobil takové úchyty na kočárek, mohla jsem jet na vozíku a kočárek si připnout k němu. Nicméně, Honzík kočár absolutně nesnášel, tudíž jsem se dostala k šátkování. Šátků jsem si nakonec pořídila asi pět a vozila Honzíka v nich.“ Když syn povyrostl, chtěla nastoupit do práce, měla už domluvené místo, ukázalo se však, že je znovu těhotná. „Prodělala jsem po Honzíkovi ještě jeden potrat, po kterém mi řekli, že další dítě už mít nejspíš nebudu. A najednou byla na cestě holčička,“ směje se Adéla. Rodina Boumových se tak rozšířila o dcerku Viktorii.

Máma a cestovatelka

Svůj život momentálně naplno dělí mezi své děti, manžela a práci v ParaCENTRU Fenix. Zde působí jako poradce v oblasti návratu na pracovní trh. Času na koníčky jí moc nezbývá, byť na své oblíbené cestování si ráda vždy nějaký čas vyčlení. „Vždycky jsme rádi cestovali a vydrželo nám to, byť se dvěma dětmi je to samozřejmě ještě mnohem těžší, ale za ty zážitky nám to stojí,“ říká Adéla. V dohledné době se dokonce všichni chystají na Floridu.

Plány do budoucna

Pokud se Adély zeptáte, jak vidí svůj život za pár let, v legraci odpovídá, že by ráda, kdyby se jí podařilo dobře vychovat její dvě děti. Právě dětí se však týká její záměr založit vlastní spolek. „Když jsem očekávala narození Honzíka, překvapilo mě, jak málo existuje zdrojů, kde by rodiče s postižením čerpali užitečné rady a nápady. A nejbližší organizace, která takové rodiče sdružuje, je ve Velké Británii. Můj sen je vytvořit zázemí pro setkávání a výměnu informací mezi rodiči s hendikepem. Ráda bych sdružovala všechny. Tělesně, zrakově, sluchově i pohybově postižené. V této oblasti dává smysl poskytovat poradenství pro všechny,“ uzavírá Adéla.

Radek

Radek’s life did a 180 degree turn in 1994 when an Italian driver ran him over in a street in Prague. He says, “I have no recollection of the accident and the moments before – that’s in the dark. All I know is he was speeding. I woke up in a hospital bed two months later, bandages everywhere, my torso in a clamshell brace, my head in a halo brace. My movement was completely restricted, and I realized I could not move even if it wasn’t.” Radek was eight. Bedridden and paralyzed at the department of anesthesiology and resuscitation, he regarded his predicament as a challenge. “My understanding was I had to persevere through hardship to be able to move on. They instilled that kind of attitude in me.” For the little boy and his family, the conditions were drastic. “I have a fracture between the C1 and C2 vertebrae. There are very few who survive this injury. Frankly, the prognosis was for my demise. My mom later told me they had made her sign a consent form for the donation of my organs. When I began moving my left hand six months later, she was told it was the final spasm and that I was dying.” At first, Radek could not even breathe on his own and had to restore the function which is unconscious and effortless for most people most of the time. To this day, he sleeps with a ventilator. The capacity of his lungs is 2.5 liters, very low for an adult male.

Competitive by nature

Radek had to celebrate his ninth birthday in the hospital. After his release from the department of anesthesiology and resuscitation, he spent another year at the spinal injury unit in Košumberk. Afterwards, he went back to school and resumed regular attendance. “I always enjoyed studying so my grades were fine. What I found a little demotivating was observing how other kids could run around, do sports, and do anything at all without difficulty.” Competitive by nature, Radek took to playing chess, and he started beating schoolmates his age and older. “The game gave me some of my lost self-confidence back. It felt great to be good at something and live up to my peers.”

Every cloud has a silver lining

His parents’ marriage fell apart. While his mother spent all her waking hours taking care of Radek, his father began seeking out the company of other women. After the divorce, he and his mother moved to Kladno, where he finished elementary school. He underwent countless surgeries while growing up. His hips and knees had to be operated on. “My legs were growing crooked. To be able to walk, they frequently had to cut me open and straighten my limbs.” But every cloud has a silver lining, and that applies to Radek as well. As part of post-operative rehab, he returned to Košumberk in 2001 and discovered the world of parasports. He took on boccia – and just like before with chess, Radek the rookie started beating friends who had been playing the sport much longer. He enrolled in his first tournament and finished fifth, losing the quarterfinal to the then national champion. “Finally, I could be good at something. It motivated me to keep pressing forward,” says Radek. In two years, he became the Czech national champion and began representing the country in the international arena. Radek’s greatest individual victory has been first place at the 2009 European Championship. He also finished fourth at the 2006 world championship and sixth at the 2012 London Paralympics. He brought home silver and bronze medals from Paralympic pairs events.

My wife is my anchor

Thanks to boccia, Radek met his current wife Veronika who used to be a national boccia referee. They met in 2008, shortly before Radek left for his first Paralympics. Next, Radek took up studying economics. “On top of that, I had a day job. It all added up and affected my health, so in 2014, I ended up in the hospital in a medically induced coma. Once again, the doctors were saying I was dying. I was fortunate to come across a pulmonologist who recommended a device, thanks to which, coupled with exercise, I lost 25 kilos and got relatively fit,” Radek remarks. His wife Veronika always supported him along the way. Around the time, she delivered their firstborn son Tomáš. “I’ve always tried to work hard and make progress but they are the real motor propelling me forward.”

Restarting the body, recharging the battery

Although Radek’s sports career had to end due to his health issues a couple of years ago, nowadays he’s getting back into it. He coaches boccia players and he would like to compete internationally again. His condition will always be complicated, necessitating prolonged stays at one of the rehabilitative institutes from time to time, where Radek can restart the body and recharge his batteries, as he likes to put it. The interview for this story was conducted over the phone during his stay at the center in Kladruby. He doesn’t complain. He knows it’s essential if he wants to continue doing what he loves. Recently, his motivation to succeed and be there for his family got a major boost when his second son Lukáš was born.

Radek

Život Radka se otočil o 180 stupňů v roce 1994. Tehdy jej v Praze na ulici srazil autem italský řidič. „Co bylo chvíli předtím a samotnou nehodu si nepamatuju. Tam je tma. Vím jen, že jel nepřiměřenou rychlostí. Probudil jsem se až o dva měsíce později v nemocnici. Všude jsem měl obvazy, trup v krunýři, na hlavě železnou obruč, nemohl jsem se ani hnout. A vlastně jsem to ani nedokázal.“ Radkovi bylo osm. Říká, že tehdejší situaci, kdy ležel paralyzovaný na lůžku na anesteziologicko-resuscitačním oddělení, bral jako „bojovku“. „Chápal jsem to tak, že musím něco vydržet, abych se posunul dál. Takhle mi to vlastně i potom vštěpovali.“ Podmínky byly pro malého kluka i pro jeho rodinu drsné. „Mám úraz mezi obratli C1 a C2. Je nás hrozně málo, co jsme tuhle diagnózu přežili. Ve skutečnosti se od začátku počítalo s tím, že umřu. Od mámy jsem se až po nějaké době dozvěděl, že ji donutili podepsat papír, kde souhlasila s dárcovstvím mých orgánů. Když jsem po půl roce začal hýbat levou rukou, řekli jí, že je to poslední křeč a že umírám.“ Z počátku neuměl Radek ani sám dýchat, musel se znovu učit to, co je pro ostatní nevědomá samozřejmost. Dodnes používá v noci dýchací přístroj, kapacita jeho plic je dva a půl litru, což je na dospělého muže velmi málo.

Od přírody soutěživý tip

Radek v nemocnici oslavil ještě i deváté narozeniny. Po propuštění z ARO nastoupil na spinální jednotku do Košumberku, kde strávil ještě další rok. Po pobytu na spinální jednotce se vrátil do školy. Absolvoval běžnou docházku. „Učení mě vždycky bavilo, takže známky byly v pohodě, ale pozorovat ostatní děti a vidět, jak mohou běhat, sportovat, pohybovat se a vlastně bez větších obtíží dělat cokoliv pro mě bylo trochu demotivující.“ Od přírody soutěživý Radek začal hrát šachy. A stejně staré i starší spolužáky porážel. „Hra mi částečně dávala zpátky tu ztracenou sebedůvěru. Těšilo mě, že dokážu být v něčem dobrý a vyrovnat se vrstevníkům.“

Všechno zlé je pro něco dobré

Manželství Radkových rodičů se rozpadlo. Radkova matka se začala po úrazu naplno věnovat péči o syna, Radkův otec začal vyhledávat společnost jiných žen. Po rozvodu se s matkou přestěhovali do Kladna, kde Radek odchodil druhý stupeň základní školy. Zatímco rostl, absolvoval nespočet operací. Zákroky si vyžádaly kyčle a kolena. „Křivily se mi nohy. Abych mohl chodit, museli do mě často řezat a nohy mi srovnávat.“ Všechno zlé je pro něco dobré, což platí i pro Radka. V rámci pooperačních procedur se v roce 2001 vrátil zpět do Košumberku, kde objevil svět sportu hendikepovaných. Začal hrát bocciu. A jako kdysi v šachách, začal začátečník Radek porážet kamarády, kteří hráli bocciu mnohem déle. Přihlásil se na první závody, ve čtvrtfinále prohrál s mistrem republiky, celkově skončil pátý. „Konečně jsem mohl být v něčem dobrej. Motivovalo mě to, abych se někam posouval.“ O dva roky později se stal mistrem republiky, začal reprezentovat na mezinárodní úrovni. Jeho největší individuální úspěch je výhra na mistrovství Evropy. Čtvrtý skončil na mistrovství světa, šestý na Paralympiádě v Londýně. Stříbrné a bronzové medaile přivezl z turnajů ze soutěže párů.

Velkou oporou je mi manželka

Díky boccie poznal i stávající manželku Veroniku, dříve národní rozhodčí. Seznámili se v roce 2008, krátce předtím, než Radek odjel na svoji první Paralympiádu. Radek poté ke sportu přidal studium ekonomie. „Zároveň jsem chodil do práce. Bylo toho asi moc, podepsalo se mi to na zdraví, v roce 2014 jsem skončil v nemocnici v umělém spánku. A zase říkali, že umírám. Naštěstí jsem se setkal s jedním plicním odborníkem, který mi doporučil jeden přístroj. Díky tomu a díky pohybu jsem zhubnul pětadvacet kilo a relativně jsem se vyléčil.“ Po celou dobu mu byla oporou manželka Veronika. Před rokem a půl se manželům Procházkovým narodil syn Tomáš. „Vždycky jsem se snažil na sobě makat a posouvat se dál, ale oni jsou mým opravdovým hnacím motorem.“

Restartovat tělo a dobít baterky

Kvůli zdravotním komplikacím před pár lety ukončil Radek sportovní kariéru, dnes se ke sportu vrací. Trénuje boccisty, rád by začal opět reprezentovat. Jeho zdravotní stav bude už vždycky komplikovaný, čas od času musí absolvovat delší pobyt v některém z rehabilitačních ústavů a jak sám říká – restartovat tělo a dobít baterky. I tento životní příběh vznikal po telefonu, během Radkova pobytu v Kladrubech. Nestěžuje si. Bere to jako nutnost k tomu, aby mohl dělat, co má rád. Letos mu k jeho dosavadní motivaci být v něčem dobrý a být tu pro rodinu přibude další hnací motor. Manželka Veronika je totiž podruhé těhotná.

Vojtěch

Narodil se roku 1956 v Hodoníně. Vyrůstal v nedalekých Mutěnicích, po základní škole se vyučil elektrikářem v Kroměříži. O prázdninách po vyučení, v době, kdy bylo Vojtěchovi osmnáct let, havaroval na motocyklu. Podle policejního protokolu mu do cesty vběhl zajíc. „Našly se snad tehdy chlupy v předním kole. Ale sám si z toho nic nepamatuji,“ vypráví Vojtěch Vašíček. Zůstal ležet se třemi zlomenými obratli v příkopě. Tam ho také našli kamarádi. „To byli kluci z práce, stejně jako já se vraceli z montáží. Byl to tím pádem pracovní úraz. Jeden člověk z podniku se pak snažil snížit mi odškodné kvůli tomu, že jsem toho zajíce neodevzdal mysliveckému sdružení. Na to byl tehdy zákon. Paní soudkyně to ale tehdy smetla ze stolu s tím, že to snad nemyslí vážně,“ líčí bizarní historku z doby těsně po úrazu.

Už není co operovat

Kamarádi převezli Vojtěcha do nemocnice v Kyjově. „Když mě našli v té příkopě, nebylo poznat, že by mi něco bylo. A jak mě nakládali za ruce a za nohy do auta, nejspíš při tom došlo k poškození míchy.“ Z Kyjova převezli Vojtěcha do nemocnice do Brna. „Když si tady prohlédli snímky, naznali, že už není co operovat. Mícha byla úplně přerušená. Rozhodli se pro takzvanou konzervativní léčbu, což se v té době běžně dělalo. Takže bez operace. Tím pádem nemám páteř srovnanou, ty tři obratle jsou křivě. Občas mi to působí bolesti. Ale nějak se to dá zvládnout.“

Čtyři sta metrů za šest měsíců

Koncem roku byl přeložen do rehabilitačního ústavu v Kladrubech. Tam mu vedoucí lékař otevřeně řekl, že to, že bude ještě někdy chodit, mu nikdo slíbit nedokáže. „Ale řekl mi, že když se budu snažit a budu spolupracovat, ujdu za půl roku za hodinu čtyři sta metrů. A tak jsem spolupracoval, snažil se a pracoval na sobě. Řekl jsem si, že když ujdu čtyři sta metrů, neexistuje důvod, proč bych neušel čtyři kilometry.“

Po třech čtyřech měsících pochopil, co měl vedoucí lékař na mysli. „Těch čtyři sta metrů jsem asi ušel. Chodil jsem ale pod dohledem rehabilitační terapeutky, spíš než chůze to bylo plížení. O dvou francouzských holích, s dlahami na ochrnutých nohou. Šoupání po podlaze odlehčováním pravé a levé části pánve. Chodil jsem i do schodů, ale všechno jsem to tahal rukama.“

V červnu, když končil svůj pobyt v rehabilitačním ústavu, se v Kladrubech konalo soustředění hendikepovaných sportovců. Vojtěch se zhlédl ve sportu, který se pak pro něj dle vlastních slov stal motorem do dalšího života.

Z Mutěnic do Brna

V roce 1979 se spolu s tehdejší ženou přestěhoval do Brna. „Měl jsem štěstí a podařilo se mi získat jeden z prvních bezbariérových bytů, které byly postaveny ve dvou panelácích na ulici Kosmonautů. Do té doby byly spíš tendence lidi po úrazu zavírat někam do ústavů nebo odsunovat na periferii.“ Zvlášť jednoduché to nebylo ale ani v Brně. „Vzdělání nebylo dostupné kvůli bariérovosti, pracovní uplatnění taky nic moc. Ale jak jsem se naplno věnoval sportu, stejně jsem tyhle věci moc neřešil.“
Koupil si svůj první gumový disk, kouli, později i oštěp. „Soutěžilo se hlavně na našem území, občas jsme se dostali do Polska, Maďarska nebo do východního Německa. Až před revolucí jsme se na pozvání dostali do bývalé Jugoslávie, kde jsme se setkali s tehdejší špičkou.“

Kamarádi ze zahraničí

„V roce 87 jsme v Brně pořádali maraton, na který přijeli kluci ze západního Německa. Mezi nimi i nějaký Errol Marklein.“ Spřátelili se, a když Němci odjížděli zpátky domů, prohlásil Errol, že nechá Vojtěchovi svůj vozík. „Do té doby jsem o něm vlastně vůbec neslyšel. Až později jsem se dozvěděl, že tenhle Errol, mimochodem šestinásobný paralympijský vítěz ze Soulu a držitel několika světových rekordů, neměl rád tehdejší vozíky. Tak si nechal od kamaráda zámečníka vyrobit vozík sobě na míru. Užší a s aktivnějším těžištěm. Jeho kamarádům se taky líbil. A tak vznikla firma Sopur, která v době, kdy jsem od Errola vozík dostal, už vyráběla měsíčně desítky vozíků.“

Příprava na hry

V roce 1989 zajel nový československý rekord na prvním ročníku maratonu v Heidlebergu. Výsledkem byla mimo jiné spolupráce na propagaci vozíků Sopur. „Pak mi Errol ještě dal svůj tréninkový plán, kterého se držel před hrami v Soulu, kde byl tolikrát první. Držel jsem se ho taky. A ve výsledcích jsem vyletěl hodně nahoru.“

Třebaže na následujícím mistrovství světa v holandském Asenu získal stříbro v disku a bronz v pětiboji, v roce 1992 neodjížděl do Barcelony jako favorit. „Doufal jsem, že by možná mohla vyjít bronzová příčka,“ vzpomíná Vojtěch Vašíček.

Pětiboj pod pěti kruhy

„Moje nejslabší disciplína byla koule. Hodil jsem ji na hranici svého maxima. V oštěpu to byl osobák, dvoustovku jsem zajel slušně v rámci toho, jak jsem měl natrénováno.“ Po těchto disciplínách byl průběžně sedmý. Jeho nejsilnější disciplína – disk – jej posunula na průběžné čtvrté místo. Před jízdami na patnáct set metrů věděl, že si průběžně vedoucí závodníci nevedou v této disciplíně zdaleka tak dobře jako on.

Světový rekordman

„Po odstartování vyrazil domácí Manuel Abal jakoby to byla snad jen dvoustovka. Nasadil tempo a kus nám ujel. Za ním se drželi Němec a Francouz. A pak já. Protože se začala zvětšovat mezera mezi Abalem a námi, rozhodl jsem se vydat na stíhací jízdu a za mnou se vyvezl můj kamarád z USA Kevin Sunders. Na sedmi stech metrech jsme Manuela dojeli, za námi byla již velká mezera. Přenechal jsem svoji pozici Kevinovi a trochu si za ním odpočíval. Kevin se pokusil Manuela předjet, ale ten se nenechal a opět zvýšil tempo. Věděl, že soutěží o medaile. Měl jsem výhodu, že jak Manuel, tak Kevin byli před jízdou na 1500m za mnou o 6 a 12 bodů, což dělá na patnáctistovce jednu a dvě vteřiny. Kolo před cílem jsem si řekl, že to zkusím. A v zatáčce jsem vnější, delší dráhou vyrazil, čímž jsem oba své soupeře překvapil. Dvě stě metrů před cílem jsem se dostal do vedení a poslední zatáčku jsem již projížděl ve vnitřní dráze na první pozici. V cílové rovince jsem si přejel do druhé dráhy a po očku kontroloval soupeře; Manuel mě dojížděl vnitřní dráhou, ale Kevin již trochu ztrácel. Když jsme protínali současně cílovou metu, nevěděl jsem, kdo byl první, ale měl jsem jistotu, že jak Manuel, tak Kevin zůstali bodově za mnou. Světelná tabule oznamovala, že byl vytvořen nový světový rekord. Až se rozsvítila tabule se jmény a pořadím, ukázalo se něco, v co jsem před finále ani nedoufal.“ Tak se stal Vojtěch zlatým paralympionikem se světovým rekordem.

Po Barceloně zvažoval konec. „Bylo mi třicet šest, říkal jsem si, že s těmi mnohem mladšími kluky nemá smysl poměřovat síly. Nakonec mě ještě přesvědčili, ať to zkusím, že seženeme nějaké sponzory. A tak jsem se začal připravovat na Atlantu.“ Zde se umístil na čtvrtém místě v hodu diskem a sedmý v pětiboji. „Nakonec se ukázalo, že dva závodníci, co se umístili přede mnou v disku, neměli v té kategorii vůbec co dělat. Dva roky po Atlantě byli přeloženi do kategorie s menším postižním. Nicméně, mně už nikdo medaili nevrátil.“

Zakládající člen

Když skončil s profesionální dráhou sportovce, začal se věnovat naplno propagaci vozíků. Dokonce později s kolegy založil Medicco, dodnes fungujícího prodejce kompenzačních pomůcek. „Jenže obchod nebyl mým smyslem života. Hned po revoluci jsem byl u zrodu Svazu Paraplegiků ČR a v roce 2003 vznikla jeho pobočka v Brně. Protože však záhy bylo rozhodnuto z Prahy, že nelze efektivně řídit pobočku na Moravě, byli jsme donuceni v roce 2004 spolu s paní doktorkou Frantalovou, Janou Tesařovou, Luďou Benadou a panem magistrem Lubošem Krejčím založit vlastní organizaci na pomoc lidem po úrazu míchy.“ A tak vzniklo tehdejší občanské sdružení, nyní spolek ParaCENTRUM Fenix.

Na postu předsedy spolku v průběhu času nahradil Luboše Krejčího, ve funkci setrval do roku 2015. „Objevily se zdravotní komplikace, prodělal jsem trombózu s embolií plic s následkem nefunkční více jako jedné třetiny plic, dostal jsem zákaz zatěžovat srdce. A tak jsem to přenechal mladším. Chci se věnovat rodině, vnoučatům.“

Velká rodina a návrat k víře

Osobní život Vojtěcha Vašíčka si též zaslouží zmínku. Z prvních dvou manželství má tři syny. Před deseti lety se oženil se zmíněnou doktorkou Frantalovou a vyženil tak dceru. „To je třetí a poslední pokus,“ říká s úsměvem.

„Pocházel jsem z věřící rodiny, ale sám jsem se potom od Boha odvrátil. Deset let trvalo, než jsem si přestal pokládat otázku, proč se to stalo zrovna mně. Cestu k víře jsem si znovu našel po prvním rozvodu.“ Se stávající manželkou Liou si dokonce po devítiletém civilním manželství slíbili lásku, úctu a věrnost také v kostele.

Být zodpovědný za sebe i za okolí

„Zrovna v pondělí jsem četl v úvaze Svatého otce, že člověk by měl být zodpovědný v prvé řadě za sebe a pak také za dění kolem sebe. A toho se vlastně tak nějak držím celý život. Proto jsem začal sportovat, proto jsem byl u zakládání Fenixu, proto jsem se teď dal na komunální politiku. Člověk by měl být zúčastněný a v rámci svých možností se snažit ovlivňovat dění kolem sebe,“ shrnuje svůj životní přístup. „Lidem se dějí různé věci. A je důležité se k životu umět postavit tak, aby člověk mohl být platný. I ten vozík jsem nakonec začal brát jako poslání. Díky tomu jsem měl příležitosti měnit životní podmínky hendikepovaných k lepšímu.“

Marta

Martě se poprvé obrátil život vzhůru nohama v jednadvaceti letech. Lékaři diagnostikovali mamince tehdy tříletého syna Jakuba rakovinu mízních uzlin. „Začalo to na krku. Když jsem si šla pro výsledky histologie po odstranění uzliny na ORL, řekl mi lékař, že je to nějaký zánět a poslal mě s tím na Žluťák. Samozřejmě jsem mu hned odpověděla, že se zánětem se na Žluťák nechodí.“ Psal se rok 89, těsně před Sametovou revolucí, přístup k pacientům byl jiný než dnes a diagnóza tohoto druhu se naplno neříkala. Informovanost byla téměř nijaká. „Rozlepila jsem si tehdy doma obálku a diagnózu si přeložila ve slovníku cizích slov. Jednalo se o maligní nádorové onemocnění lymfatických uzlin. Za týden mě čekala hospitalizace a já si myslela, že už se domů nevrátím. Když jsem odcházela z domu, loučila jsem se se synem a ve dveřích řekla manželovi, ať najde Kubovi hodnou maminku.“

Navzdory diagnóze šance na vyléčení

Marta narazila v nemocnici na lékaře, kterému dle vlastních slov vděčí za život. „Byl mladý, nedlouho po škole, velmi energický a velmi pozitivní. Chtěla jsem původně odmítnout léčbu, dokud nebudu vědět, co mi je, co mě čeká a jaké jsou prognózy. Tento doktor mi vše ochotně zodpověděl a já začala bojovat. Největší motivací mi byl můj syn“ vypráví Marta. Začala podstupovat silné chemoterapie, k nimž po nějaké době přibylo ještě ozařování. Uvěřila tomu, že se vyléčí, třebaže její rakovina byla ve třetím stádiu. Škála pro hodnocení závažnosti onkologického onemocnění je přitom čtyřstupňová.

V počátečním období léčby se Marta musela vyrovnat s další těžkou ránou. Po nástupu na Žlutý kopec zjistila, že je ve druhém měsíci těhotenství. „Moc jsem si přála holčičku. Ale léčba bohužel nemohla počkat. Neměla jsem možnost volby. Hodně, hodně let jsem o tom nedokázala mluvit.“

Tvoření jako terapie

Hned s první hospitalizací se Marta, odjakživa tvořivě založená, upnula ke kreslení a malování. „Hrozně mi to pomáhalo. Původně jsem si malovala jenom tak pro sebe, pak pro kamarády a známé. A pak mě napadlo nabídnout obrázky na Vánoce na Zelném trhu.“ Během jednoho z odpolední, kdy Marta prodávala své obrázky, navštívil trhy i její ošetřující lékař. „Stála jsem tam v mrazu, v době, kdy bych správně měla mít klidový režim a v žádném případě jsem nesměla nachladnout. Najednou jsem na sobě cítila něčí pohled, podívala jsem se tím směrem. A tam stál v hloučku můj oblíbený pan doktor a nevěřícně kroutil hlavou,“ směje se Marta.

V jednom kole

Zhruba po roce Marta ukončila onkologickou léčbu a velmi rychle se vracela zpět do života. Zřídila si vlastní realitní kancelář, čímž se naplno živila příštích sedmnáct let. „Bylo to značně stresové období, plné schůzek, termínů, smluv a hypoték, ale hrozně mě to bavilo. Jsem právě ten druh člověka, kterého časová tíseň žene kupředu a motivuje k výkonům.“ Možná to byl právě stres a uspěchaný životní styl, které stály za dalším životním zlomem. V roce 2003 se Martě postupně začala zhoršovat chůze.

Od berlí k vozíku

Znovu ji čekal kolotoč lékařských vyšetření. „Dlouho nemohli zjistit, co mi přesně je. Situace se zhoršovala, tak jsem začala docházet na rehabilitační cvičení. Můj tehdejší neurolog mi tvrdil, že mi nemůže cvičení pomoct, protože jsou to nervy, nikoliv svaly, co mi působí potíže. Ale ono mi pomáhalo. Tak jsem na něj nebrala ohled a trávila vždycky čtvrt roku na rehabilitaci v Kladrubech, protože pokroky po rehabilitacích byly znatelné,“ vzpomíná Marta. Třebaže se díky cvičení cítila lépe, nadále docházelo ke zhoršování chůze. „Postupovalo to pozvolna a skokově zároveň. Nejdřív jsem jenom špatně chodila, pak už jsem neudělala krok bez berlí. To se psal rok 2012. Když už bylo jasné, že mi nezbývá, než sednout na vozík, objednala jsem si ještě za vlastní peníze neskutečně drahé karbonové ortézy do bot ve víře, že budu moct chodit dál. Bránila jsem se zuby nehty tomu, že bych neměla chodit.“ Nakonec se musela vzdát.

Žila jsem možná příliš rychle

Marta dnes přiznává, že se nějakou dobu za vozík styděla. Nechtěla mezi lidi, raději zůstávala doma. K návratu do společnosti jí pomohli přátelé. Jako spousta dalších lidí s podobným osudem přiznává, že o řadu zdánlivých kamarádů také přišla. „Ten vozík mi provedl slušnou čistku. Ale jsem ráda. Zůstali ti, kteří za to stáli,“ říká s úsměvem.

„Když nad tím zpětně přemýšlím, uvědomuji si, že jsem vždycky žila strašně rychle. V osmnácti se mi narodil syn, chvíli nato jsem spěchala do práce. Rakovina uzlin v tak nízkém věku měla být podle mě varováním, abych se zklidnila. A já neposlechla. Zase jsem se někam hnala. A tak holt musela přijít další facka, abych si už dala říct.“ Svoji nemoc dnes bere jako dar. Stejně tak s ní spjaté ochrnutí spodních končetin. Martina míšní léze je totiž následkem ozařování, které v mládí podstupovala. „Několik lidí se mě ptalo, proč jsem svoje doktory nežalovala. Že ze mě udělali mrzáka. A já se ptala, jak bych mohla? Vždyť mi tou léčbou zachránili můj život.“ Uvědomuje si, že nebýt lékařů, nevychovala by syna Jakuba, ani by neviděla vyrůstat svá vnoučata, Jakubovy děti. „Nikdy jsem se neptala, proč zrovna já. Snažila jsem se přijít na to, proč se mi stalo, co se mi stalo a co mi tím chce život říct. Je to daň za to, že jsem přežila. To mi kdysi řekl jeden lékař. A tak to také beru.“

Marta má ještě jednu, pro okolí neviditelnou, zdravotní komplikaci. Trpí vzácným onemocněním, poruchou vstřebávání živin, která se též dostavila jako následek někdejší drastické onkologické léčby. I s tou se však naučila žít. „Doopravdy mi lékaři zachránili život dvakrát. Poprvé na Žluťáku, podruhé v Bohunicích, když přišli na to, co vězí za mými problémy se zažíváním. Než jsem podstoupila operaci, vážila jsem čtyřicet čtyři kilo a mohla jsem jenom cucat bonbony. Spoustu věcí dnes jíst nemůžu, mám přísnou dietu, ale pořád je to obrovský pokrok oproti tomu, co jsem zažívala dřív. Jsem jim za to vděčná.“

Sklenice vždy z půlky plná

Marta je optimistka každým coulem. A snaží se žít naplno. Když ještě mohla chodit, dělala závodně curling. Na vozíku pak hledala možnosti pohybu, střílela z luku, dělala atletiku, jezdí na koni, pravidelně se účastní módních přehlídek, kde vystupuje v roli modelky. Od roku 2009 se věnuje výrobě cínovaných šperků, ráda fotí. Posledních několik měsíců je součástí týmu projektu HandMedia, který mapuje bezbariérové veřejné prostory a přibližuje je tak ještě více vozíčkářům. „Dlouhodobě se snažím o integraci vozíčkářů. Moc bych si přála, aby nás chodící brali normálně. Chceme žít stejné životy. Navzdory omezením, která máme.“

Vozík dnes bere jako svoji součást, říká, že k ní patří. Bezbariérovost je stále častějším tématem, podmínky lidí se sníženou mobilitou se zlepšují, proto říká, že pro ni nepředstavuje velkou překážku. „Bariéra není schodek. Bariéry jsou především v naší hlavě,“ dodává.

Marta

The life of Marta Pantůčková was first turned upside down at the age of 21, when the mother of then three-year-old Jakub was diagnosed with lymph node cancer. She says, “It started in the neck. After the node removal, I got my histology report. The doctor told me it was an inflammation and sent me to ‘Žluťák’ (Masaryk Memorial Cancer Institute on Žlutý kopec, or Yellow Hill, in Brno). Of course, my immediate reaction was that people don’t get sent to Žluťák with inflammations.“ That was in 1989, shortly before the Velvet Revolution, and those were different times when such diagnosis would not be shared with the patient bluntly and openly. Public awareness was virtually nonexistent. „At home, I opened the envelope and translated my diagnosis using a dictionary of foreign terms: a malignant lymph node tumour. I was scheduled to be hospitalized the following week, and I really thought I would not be coming home. When I was saying goodbye to my son, I told my husband in the doorway that he had to find Jakub a good mom.“

Against all the odds, a chance at recuperation

At the hospital, Marta met a doctor who saved her life. “He was young, fresh out of school, full of energy and optimism. I was bent on refusing treatment until I got to know what my condition, procedures and prognosis were. This doctor patiently answered all of my questions and I began fighting – my son was my greatest motivation,” Marta recalls. She began undergoing powerful chemotherapy, complemented by radiation therapy. She did not lose faith despite having stage III cancer. The scale for measuring the severity of oncological diseases only comprises four stages.

In the early phases of treatment, Marta had to deal with another calamity. After hospitalization at Žlutý kopec, she found out she was two months pregnant. “I was really wishing for baby girl. Unfortunately, my treatment could not wait any longer. I had no choice. For years and years, I could not talk about it.”

Art as therapy

Right from the first hospitalization, Marta, who had always been artistically inclined, immersed herself in drawing and painting. „It helped me cope immensely. At first, I had no ambition to showcase my art, but soon I was painting for my friends and acquaintances. Then it occurred to me to offer my paintings for sale at the Zelný trh Christmas market.“ During one of the afternoons she spent selling her pictures there, her stall was chanced upon by her doctor. „I was standing there in the freezing cold at a time when I was supposed to be resting and avoid catching a cold at all costs. Suddenly, I felt someone’s gaze on me and looked in that direction. And there he was in a huddle, my doctor shaking his head in disbelief,“ Marta remarks with a laugh.

No time to rest

After about a year, Marta finished her oncological treatment and was getting back to normal rapidly. She started her own real estate agency, her full-time occupation for the next 17 years. “It was a high-stress period of my life, full of making appointments, contracts and mortgages. But I enjoyed it a lot because I am the type of person energized and driven by crunch time.” It might have been the stress of a hectic lifestyle that were behind the next major turning point. In 2003, she began having trouble walking.

From crutches to wheelchair

Once again, she had to get on the carousel of medical examinations. “For long, they could not figure out what was wrong with me. It kept getting worse, so I started doing rehabilitation exercises. My neurologist opined that exercising would not help because the problem was neurological, not muscular. But exercise did help, so I ignored him. I regularly used to spend a quarter of a year at the rehabilitation center in Kladruby and always made notable progress,” recalls Marta. Although exercising made her feel better, her walking ability continued to decline. “My condition deteriorated little by little but abruptly too. At first, I had some trouble walking and next, I could not do without crutches. That was in 2012. When it became clear that there was no other choice but to use a wheelchair, I paid from my own pocket for a pair of extremely expensive carbon-fiber shoe orthoses, clinging to the hope that I could somehow retain the ability to walk. I was fighting tooth and nail against the inevitable.” Eventually, Marta had to throw in the towel.

Life in the fast lane

Marta admits that for a while, she felt embarrassed by the wheelchair. Refusing to socialize, she preferred to stay home. Gradually, she was encouraged by her friends to come out of her shell. Like many others suffering the same fate, she was also deserted by a number of fair-weather friends. “The wheelchair caused quite a purge. All in all, I am glad – the true friends stayed,” she says with a smile.

“Reminiscing about it all, I realize that I always lived really fast. I gave birth to my son at age 18 and started work soon after. The lymph node cancer at such a young age should have been enough of a warning sign to calm down. But I didn’t pay attention. I kept rushing and pushing forward. So I had to get another hard wake-up call to finally take the hint.” Today, she accepts her illness, as well as the paralysis of her lower limbs associated with it, as a gift. Marta’s spinal lesion is actually an effect of the radiation she underwent in her youth. “A few people asked me why I had not sued my doctors for leaving me crippled. I replied, ’How could I? Their treatment saved my life.’” She knows that if it had not been for the doctors, she would not have raised her son Jakub and could not see her grandchildren grow up. She continues, “I never asked, ‘Why me?’ I tried to figure out what happened to me and why, and what kind of signal life was sending to me. It was a price for making it out alive. That’s what a doctor once told me, and that’s how I take it.”

In fact, Marta suffers from one more ailment which resulted from the drastic oncological treatment: a rare nutrient malabsorption syndrome. Again, she learnt to cope. “The doctors actually saved me twice. First at Žluťák, then at the Bohunice hospital when they figured out what had been behind my gastrointestinal problems. Before my operation, I weighed 44 kilos (97 lbs) and could only suck on hard candy. Nowadays, I am on a very restrictive diet and have to stay away from a lot of foods. Nonetheless, it is a huge improvement, compared to what I went through before. I am grateful to them.”

Glass always half full

Marta is an optimist by nature, trying to live her life to the fullest. She competed in curling while she was still able to walk. In a wheelchair, she has explored all kinds of options – she took up photography, archery and athletics. She rides horses and regularly models at fashion shows. She has been making tinned jewelry since 2009. She has recently joined the team of the HandMedia project, aiming to map barrier-free public spaces and promote them among wheelchair users. “My long-term mission is to further the integration of wheelchair users. My dearest wish is for the walking population to treat us as equals. We want to live the same lives; in spite of the limitations we face.”

Her wheelchair is a part of her now, Marta says. Barrier-free accessibility is increasingly discussed and the conditions for people with disabilities or reduced mobility are improving, so it’s not a great obstacle anymore. She concludes, “A stair is not a barrier. Barriers are primarily in our heads.”

Marek

Marek grew up with his parents and younger brother in the village of Tvrdonice. He likes to remember his childhood, saying he was practically always outside. After primary school, he trained as a mason, then he joined the army in Řečkovice, Brno, for a year. He came home just before Christmas. He spent it with his family at home, then went to visit their grandmother in Krkonoše. „We always drive on the 26th. On the 28th, my brother and I went skiing that morning. In the afternoon we went skiing at Černý Dúl. At that time, there was only one ski lift in the area, no big resort as now,“ Marek recalls. He adds that there wasn’t much snow, the piste was icy, they went down the hill ten times and made their way back.

„We wanted to do downhill skiing very quickly straight to the car. I stopped halfway through, and suddenly I realized that it is not possible to do downhill skiing. And when my brother got to me, I let it go again. And then, at one point, I was skiing at high speed.“ In the gloom, he did not notice the track from the tractor and drove right into it at high speed. „I lost my poles, my skis, I don’t know for sure, but I guess I had to fly through the air. I ended up about fifteen meters from the slope among the trees.“

My brother thought it was a joke

„Nothing hurt me at all, but I couldn’t move. And when I hit my feet at that moment, I couldn’t feel it anymore.“ After a while, a brother arrived, not believing that something serious had happened to him. „First, I begged him, then I scolded him, he kept thinking I was kidding. When I started calling out for help, he realized I wasn’t kidding.“

For about an hour and a half, Marek waited for the mountain service’s help, which in the meantime, intervened elsewhere. The locals brought Mark warmer clothes and gloves, it got dark, and the temperature dropped quickly. „When the paramedics arrived and loaded me, I felt pain in my back for the first time. My dad told me that when they dragged me on the sleigh, my legs hung immobile on the sides, and I dug up the snow with them.“

Probably a wholly broken spinal cord

Mark was taken to Černý Dúl, where he waited for an ambulance for the next half hour. „Then, the old ambulance was finally there; that ambulance gave the impression of being the same ambulance from the Czech movie Básnící (The Poems). I told them I was still wearing ski boots, so I wanted to take them off. They said I had them down there a long time ago,“ Marek recalls. Paramedics couldn’t get Mark to the ambulance because of his height. Only with an injection and bent legs, he was first transported to a hospital in Vrchlabí. From this part, Marek does not remember anything at all. He had already passed the examination at the Liberec hospital, where he was transported that evening from Vrchlabí. He underwent surgery at 11:00 p.m.

Two days after the surgery, while in the intensive care unit, Marek pretended to sleep and listened to the doctors‘ conversation while having a ward round. „They talked about the fact that I had a completely broken spinal cord from what they saw, at ninety-five percent. It was all my fault, so some accusations or anger; it all went beyond me,“ Marek adds, saying that he never blamed himself. It just happened.

I signed out against medical advice and went home

Four months later, followed in a hospital in Brno, he underwent one more spinal surgery, and in May, he was transferred to a rehabilitation institute in Hrabyňe. „That was horrible. While they were letting me home from the hospital on weekends and normally working in a wheelchair, here, in Hrabyně, they threatened to leave me after spinal surgery, gave me a stabilization brace, and didn’t let me go anywhere. I don’t have good memories of it. After five months, I signed out against medical advice and went home.“

Hard school

„There were a few people behind me in the hospital who asked what I was going to do next and if I would be able to try the sport,“ says Marek. He tried athletics; from time to time, he concentrated on the Championships of the Republic in swimming, from where he returned with medals. He was most attracted to basketball, even though it wasn’t that easy with the coach at first. „I’ve suffered half a year. Even though our team won with a big lead, sometimes they didn’t even put me up for the last five minutes of the game. There were much better players, but I had no way to get close to them.“ Besides, he began to suffer from decubitus for more than half a year. He spent several weeks in the hospital, where his ischial bones were slashed, which should prevent the decubitus problem. „And when I got home, I got a call from the basketball school saying they had the money to get a tailored wheelchair. Subsequently, I also bought a better civilian wheelchair and a seat.“ Then things suddenly turned in a better direction. About six months later, he and his team went to a Paris tournament, where a foreign coach looked up and asked if he would be interested in a contract in Germany. „I didn’t hesitate for a minute. At first, I went there to show up, and we signed a contract straight away. I stayed there for two years and got an adamant basketball school with everything.“

Two years of vacation

After two years, he fought with the coach, and it looked like he was coming home. Instead, he met a friend who lured him to an engagement in Sardinia. Marek says he didn’t hesitate for a moment. „It was actually like two years of vacation. There were many foreigners on that team, I was a little bit extra, but they kept me there, I trained with them, and I used to go as a substitute for matches.“ He and a friend lived near the sea when it was beautiful, they said they could see the whole of Africa. After two years, the club got into trouble. „A year after I left, it ended up there completely. It looked bad when I left,“ Marek recalls.

Huge pain

In addition to his sporting experience, he brought one significant social evil from Italy. „I started to drink alcohol there. I bought a bottle now and then after the match and drank it in the evening. Until I became a regular alcoholic for the next six years.“ Although it seems he had a comfortable lifestyle, he was suffering from a huge pain. As every human in a wheelchair suffering from spinal lesions between the vertebrae Th12 and L1, Marek was suffering from phantom pains.

„Sometimes, the pain was unbelievably aching, and so I drank; it helped me. On the one hand, my legs didn’t hurt, but on the other hand, alcohol was killing me.“ It helped him when doctors managed to find suitable drugs to relieve his pain. „From the moment I started taking them, I did not need to drink. My legs didn’t hurt; I didn’t need a glass anymore. The drugs help because they’re opiates. So, you could say that this is the same as drinking alcohol. I’m not an alcoholic anymore, but i’m a bit of a junkie,“ adds Marek with exaggeration.

Marek today

He currently lives in Brno, where he moved some time ago. „I was with my parents for four more years when I came back from Italy. They helped me; they took care of me. I owe them and my brother a lot.“ Marek is employed in the Fenix Social Enterprise. He helps people in wheelchairs with a selection of incontinence products. He recently started with a floorball, still playing basketball for the Brno team, although he had already finished his 10-year playing career some time ago. Teammates call him „Hammer of Tvrdonice (Tvrdonické kladivo).“ „I still enjoy it. Sport helps me not to get lazy. At least not more than I am now,“ says Marek with a smile.

Marek

Marek vyrůstal s rodiči a mladším bratrem ve vesnici Tvrdonice. Na dětství vzpomíná rád, říká, že byl prakticky pořád venku. Po základní škole se vyučil zedníkem, pak nastoupil na rok na vojnu do brněnských Řečkovic. Domů se vrátil těsně před Vánoci. Ty strávil s rodinou doma, poté vyjeli na návštěvu k babičce do Krkonoš. „Jezdíme vždycky šestadvacátého. Osmadvacátého jsme šli ráno ještě s bratrem na brusle. Odpoledne jsme jeli na lyže do Černého Dolu. V té době to byla ještě jedna poma, žádné velké středisko jak teď,“ vzpomíná Marek. Dodává, že sněhu moc nebylo, sjezdovka byla zledovatělá, desetkrát sjeli kopec a vydali se na cestu zpátky.

„Řekli jsme si, že když pojedeme šusem, dojedeme až k autu. V půlce jsem ještě zastavil, najednou se to vážně sjet nedalo. A když mě brácha dojel, pustil jsem to znovu. A pak se mi to v jednom místě hodně rozjelo.“ V šeru si nevšiml koleje od traktoru a ve vysoké rychlosti najel přímo do ní. „Ztratil jsem hůlky, lyže, nevím to jistě, ale asi jsem musel letět vzduchem. Skončil jsem takových patnáct metrů od sjezdovky mezi stromy.“

Bratr si myslel, že jde o vtip

„Vůbec nic mě nebolelo, ale nemohl jsem se hýbat. A když jsem se v té chvíli bouchl do nohou, už jsem to necítil.“ K ležícímu Markovi po chvíli dorazil bratr, který nevěřil, že se skutečně stalo něco vážného. „Nejdřív jsem ho prosil, pak jsem sprostě nadával, pořád si myslel, že si dělám srandu. Až jsem začal volat nahlas o pomoc, pochopil, že si srandu asi fakt nedělám.“
Zhruba hodinu a půl čekal Marek na pomoc horské služby, která mezitím zasahovala jinde. Místní donesli Markovi teplejší oblečení a rukavice, stmívalo se a teplota rychle klesala. „Když přijeli záchranáři a nakládali mě, poprvé jsem cítil bolest v zádech. Pak mi táta říkal, že když mě táhli na saních, nohy mi bezvládně visely po stranách a rozhraboval jsem jimi sníh.“

Nejspíš úplně přerušená mícha

Marka odvezli do Černého Dolu, kde další půlhodinu čekal na sanitku. „Pak přijela, taková ta stará sanitka, jak třeba v Básnících. Řekl jsem jim, že mám na sobě pořád lyžáky, tak ať mi je sundají. Odpověděli, že je mám už dávno dole,“ vzpomíná Marek. Zdravotníci nemohli dostat Marka při jeho výšce do sanitky. Až s injekcí a pokrčenýma nohama jej nejprve převezli do nemocnice ve Vrchlabí. Z této části cesty si Marek nepamatuje vůbec nic. Vyšetření v liberecké nemocnici, kam jej převezli ještě ten večer z Vrchlabí, už absolvoval v plném vědomí. Na sál šel v jedenáct večer.

Dva dny po operaci, během pobytu na jednotce intenzivní péče, Marek předstíral spánek a vyslechl si rozhovor lékařů při vizitě. „Mluvili o tom, že podle toho, co viděli, mám na devadesát pět procent zcela přerušenou míchu. Za všechno jsem si mohl sám, takže nějaké obviňování nebo vztek, to šlo mimo mě,“ dodává Marek s tím, že ani sobě nikdy nic nevyčítal. Prostě se stalo.

Domů na revers

Následovaly čtyři měsíce v nemocnici v Brně, absolvoval ještě jednu operaci páteře, v květnu byl převezen do rehabilitačního ústavu v Hrabyni. „To bylo vážně hrozné. Zatímco z nemocnice mě pouštěli na víkendy domů a normálně jsem fungoval na vozíku, tady se zhrozili, že jsem po operaci páteře, dali mi krunýř a nikam mě nepouštěli. Nemám na to dobré vzpomínky. Po pěti měsících jsem podepsal revers a šel domů.“

Tvrdá škola

„Ještě v nemocnici za mnou bylo pár lidí, kteří se ptali, co teda budu dělat dál a jestli chci zkusit sport,“ vypráví Marek. Vyzkoušel atletiku, čas od času se soustředil na mistrovství republiky v plavání, odkud se vracel i s medailemi. Nejvíc ho lákal basketbal, byť s trenérem si ze začátku užil svoje. „Půlrok jsem tak de facto přetrpěl. I když naše družstvo vyhrávalo s velkým náskokem, někdy mě nepostavil ani na posledních pět minut zápasu. Byli tam mnohem lepší hráči, ale já jsem se jim neměl jak přiblížit.“ Navíc jej začaly trápit dekubity, problémy mu působily víc jak půl roku. Několik týdnů strávil v nemocnici, kde mu osekali sedací kosti, čímž se mělo dekubitům částečně zabránit. „A když jsem se vrátil domů, zavolali mi z basketu, že pro mě mají peníze na vozík na míru. Následně jsem si pořídil i lepší civilní vozík a podsedák.“ Pak se věci náhle stočily lepším směrem.
Zhruba za půl roku odjel s týmem na turnaj do Paříže, kde si ho vyhlédl cizí trenér a zeptal se, zda by neměl zájem o angažmá v Německu. „Neváhal jsem ani minutu. Nejprve jsem tam jel se vlastně jen tak ukázat, a rovnou jsme podepsali smlouvu. Zůstal jsem tam dva roky a dostal opravdu tvrdou basketbalovou školu se vším všudy.“

Dva roky prázdnin

Po dvou letech se nepohodl s trenérem a vypadalo to, že se vrátí domů. Namísto toho se ale potkal s kamarádem, který jej nalákal na angažmá na Sardinii. Marek říká, že znovu neváhal ani chvíli. „Byly to vlastně takové dva roky prázdnin. V tom týmu byla spousta cizinců, byl jsem trochu navíc, ale nechávali si mě tam, trénoval jsem s nimi, jezdil jako náhradník na zápasy.“ S kamarádem bydleli kousek od moře, když bylo hezky, viděli prý až do Afriky. Po dvou letech se klub dostal do problémů. „Rok po tom, co jsem odjel, to tam skončilo úplně. Už když jsem odjížděl, vypadalo to nahnutě,“ vzpomíná Marek.

Bolesti k nevydržení

Kromě sportovních zkušeností si přivezl z Itálie i jeden výrazný neduh. „Začal jsem tam pít. Sem tam jsem si po zápase koupil láhev a večer ji vypil. Až se ze mě na dalších šest let stal regulérní alkoholik.“ Vedle uvolněného životního stylu měly velký podíl Markovy zdravotní komplikace. Coby vozíčkář s míšní lézí mezi obratli Th12 a L1 trpí jako většina lidí s touto diagnózou fantomovými bolestmi. „Ta bolest byla kolikrát opravdu nesnesitelná a pití mi pomáhalo. Na jednu stranu mě sice nebolely nohy, ale alkohol mě ubíjel.“ Pomohlo mu, když se lékařům podařilo najít vhodné léky, které mu od bolestí ulevují. „Od chvíle, kdy jsem je začal brát, jsem neměl potřebu pít. Nohy mě nebolely, už jsem sklenku nepotřeboval. Na druhé straně, ty léky pomáhají proto, že jsou to vlastně opiáty. Takže se dá říct, že jsem šel z bláta do louže. Už nejsem alkoholik, ale tak trošku narkoman,“ dodává s nadsázkou Marek.

Marek dnes

V současnosti bydlí v Brně, kam se před nějakou dobou přestěhoval. „Byl jsem u rodičů ještě čtyři roky, když jsem se vrátil z Itálie. Pomáhali mi, starali se o mě, jim i bráchovi vděčím fakt za hodně.“ Marek je zaměstnán v Sociálním podniku Fenix, ve kterém pomáhá lidem na vozíku s výběrem inkontinenčních pomůcek. Nedávno začal s florbalem, stále hraje basketbal za brněnský tým, třebaže desetiletou reprezentační kariéru už před časem pověsil na hřebík. Spoluhráči z týmu mu neřeknou jinak než „Tvrdonické kladivo“. „Pořád mě to baví. Sport mi pomáhá, abych nezlenivěl. Aspoň teda ne ještě víc, než teď jsem,“ uzavírá s úsměvem Marek.

  • 1
  • 2