Život Radka se otočil o 180 stupňů v roce 1994. Tehdy jej v Praze na ulici srazil autem italský řidič. „Co bylo chvíli předtím a samotnou nehodu si nepamatuju. Tam je tma. Vím jen, že jel nepřiměřenou rychlostí. Probudil jsem se až o dva měsíce později v nemocnici. Všude jsem měl obvazy, trup v krunýři, na hlavě železnou obruč, nemohl jsem se ani hnout. A vlastně jsem to ani nedokázal.“ Radkovi bylo osm. Říká, že tehdejší situaci, kdy ležel paralyzovaný na lůžku na anesteziologicko-resuscitačním oddělení, bral jako „bojovku“. „Chápal jsem to tak, že musím něco vydržet, abych se posunul dál. Takhle mi to vlastně i potom vštěpovali.“ Podmínky byly pro malého kluka i pro jeho rodinu drsné. „Mám úraz mezi obratli C1 a C2. Je nás hrozně málo, co jsme tuhle diagnózu přežili. Ve skutečnosti se od začátku počítalo s tím, že umřu. Od mámy jsem se až po nějaké době dozvěděl, že ji donutili podepsat papír, kde souhlasila s dárcovstvím mých orgánů. Když jsem po půl roce začal hýbat levou rukou, řekli jí, že je to poslední křeč a že umírám.“ Z počátku neuměl Radek ani sám dýchat, musel se znovu učit to, co je pro ostatní nevědomá samozřejmost. Dodnes používá v noci dýchací přístroj, kapacita jeho plic je dva a půl litru, což je na dospělého muže velmi málo.

Od přírody soutěživý tip

Radek v nemocnici oslavil ještě i deváté narozeniny. Po propuštění z ARO nastoupil na spinální jednotku do Košumberku, kde strávil ještě další rok. Po pobytu na spinální jednotce se vrátil do školy. Absolvoval běžnou docházku. „Učení mě vždycky bavilo, takže známky byly v pohodě, ale pozorovat ostatní děti a vidět, jak mohou běhat, sportovat, pohybovat se a vlastně bez větších obtíží dělat cokoliv pro mě bylo trochu demotivující.“ Od přírody soutěživý Radek začal hrát šachy. A stejně staré i starší spolužáky porážel. „Hra mi částečně dávala zpátky tu ztracenou sebedůvěru. Těšilo mě, že dokážu být v něčem dobrý a vyrovnat se vrstevníkům.“

Všechno zlé je pro něco dobré

Manželství Radkových rodičů se rozpadlo. Radkova matka se začala po úrazu naplno věnovat péči o syna, Radkův otec začal vyhledávat společnost jiných žen. Po rozvodu se s matkou přestěhovali do Kladna, kde Radek odchodil druhý stupeň základní školy. Zatímco rostl, absolvoval nespočet operací. Zákroky si vyžádaly kyčle a kolena. „Křivily se mi nohy. Abych mohl chodit, museli do mě často řezat a nohy mi srovnávat.“ Všechno zlé je pro něco dobré, což platí i pro Radka. V rámci pooperačních procedur se v roce 2001 vrátil zpět do Košumberku, kde objevil svět sportu hendikepovaných. Začal hrát bocciu. A jako kdysi v šachách, začal začátečník Radek porážet kamarády, kteří hráli bocciu mnohem déle. Přihlásil se na první závody, ve čtvrtfinále prohrál s mistrem republiky, celkově skončil pátý. „Konečně jsem mohl být v něčem dobrej. Motivovalo mě to, abych se někam posouval.“ O dva roky později se stal mistrem republiky, začal reprezentovat na mezinárodní úrovni. Jeho největší individuální úspěch je výhra na mistrovství Evropy. Čtvrtý skončil na mistrovství světa, šestý na Paralympiádě v Londýně. Stříbrné a bronzové medaile přivezl z turnajů ze soutěže párů.

Velkou oporou je mi manželka

Díky boccie poznal i stávající manželku Veroniku, dříve národní rozhodčí. Seznámili se v roce 2008, krátce předtím, než Radek odjel na svoji první Paralympiádu. Radek poté ke sportu přidal studium ekonomie. „Zároveň jsem chodil do práce. Bylo toho asi moc, podepsalo se mi to na zdraví, v roce 2014 jsem skončil v nemocnici v umělém spánku. A zase říkali, že umírám. Naštěstí jsem se setkal s jedním plicním odborníkem, který mi doporučil jeden přístroj. Díky tomu a díky pohybu jsem zhubnul pětadvacet kilo a relativně jsem se vyléčil.“ Po celou dobu mu byla oporou manželka Veronika. Před rokem a půl se manželům Procházkovým narodil syn Tomáš. „Vždycky jsem se snažil na sobě makat a posouvat se dál, ale oni jsou mým opravdovým hnacím motorem.“

Restartovat tělo a dobít baterky

Kvůli zdravotním komplikacím před pár lety ukončil Radek sportovní kariéru, dnes se ke sportu vrací. Trénuje boccisty, rád by začal opět reprezentovat. Jeho zdravotní stav bude už vždycky komplikovaný, čas od času musí absolvovat delší pobyt v některém z rehabilitačních ústavů a jak sám říká – restartovat tělo a dobít baterky. I tento životní příběh vznikal po telefonu, během Radkova pobytu v Kladrubech. Nestěžuje si. Bere to jako nutnost k tomu, aby mohl dělat, co má rád. Letos mu k jeho dosavadní motivaci být v něčem dobrý a být tu pro rodinu přibude další hnací motor. Manželka Veronika je totiž podruhé těhotná.