V roce 1967 se ve vyškovské porodnici narodil chlapec, kterému dali jméno Miroslav. První dva roky žil v Královopolských Vážanech, protože rodiče spravovali rodinný dům, jinak celý život žije ve Viničných Šumicích. Má o tři roky mladší sestru, se kterou si v mládí moc nehrál. „Byla to holka a ještě k tomu mladší.” Dodává s úsměvem. Jako kluk z vesnice trávil většinu času s kamarády venku. „Nebyly počítače, mobilní telefony a tak jsme v létě lítali po lesích nebo okolních vinohradech a hráli si na vojáky nebo na hřišti kopali do balonu.” Mirek kopal do balonu v místním klubu TJ Sokol Viničné Šumice až do svých dvaceti let. V zimě na rybníku hrál hokej nebo ho moc bavilo lyžování. S rodiči jezdili téměř každé léto na dovolenou do Strmilova v jižních Čechách, kde se celý týden sportovalo. Mirek, od malička sportovec tělem i duší, si týden v rekreačním středisku opravdu užíval a dodnes na to rád vzpomíná.

Dva roky vojny byly úplně zbytečné

Po základní škole Mirek nastoupil do Zbrojovky, kde se učil na nástrojaře. „Už od prváku jsme s pěti spolužáky tvořili super partu. Jezdili jsme léta v tom samém složení na chatu, na společné akce a naše přátelství trvá dodnes.” Dva roky po vyučení, to se psal rok 1986, Mirek narukoval na vojnu do Hranic na Moravě. Tam se moc dlouho neohřál a na půl roku byl převelen do Strašic u Plzně. V podobném duchu, kdy procestoval půl tehdejšího Československa, přečkal dva roky povinné vojenské služby a končil jako spojař rádiové stanice v Bratislavě. Na otázku, jak na vojnu vzpomíná, Mirek s ironickým úsměvem odpovídá: „Dva roky vojny byly absolutně zbytečné. Stačilo by půl roku, něco jako branné cvičení. Aby se o sebe člověk postaral, nabral fyzičku, uměl základy první pomoci a dokázal řešit a pomáhat v situacích, jako jsou třeba záplavy apod.” Chuť si spravil rok po vojně, to se psal rok 1989, kdy poznal svojí budoucí manželku, kterou si o čtyři roky později vzal.

Už tehdy měl velké štěstí

Po skončení vojny se vrátil zpět do Zbrojovky na pozici brusiče. Jednoho dne brousil tak, jako každou směnu, ale kus který měl brousit vyhodnotil jako vadný a proto s ním šel za mistrem. Pro kolegy byl mladý, nezkušený a tak jeho upozornění nebral nikdo vážně. Mirek na mistrovu radu dál pokračoval v broušení, během kterého se sehnul pro měřidlo. „V tu chvíli padla obrovská rána. Vadný, 30 kilový kus na který jsem upozorňoval se utrhl z uchycení, prorazil ochranný plech a po dopadu na zem udělal doslova kráter. Kdybych se neohnul pro měřidlo, tak mi to doslova urazilo hlavu.” Vzpomíná Mirek a i po tolika letech kroutí nevěřícně hlavou. Po této zkušenosti dal ve Zbrojovce výpověď. Bylo chvíli po revoluci, ve velkém se rozjíždělo soukromé podnikání a tak si Mirek našel práci u soukromníka v truhlárně. „Byla to hezká, voňavá práce, která mě vážně bavila, ve srovnání s tou předchozí.” Mirek byl nucen po čtyřech letech odejít, protože zaměstnavatel řešil více finance než práci.

Doktor přes pivo

Nedlouho potom, rok 1997, dostal nabídku pracovat ve velkoskladu brněnské pobočky Plzeňského Prazdroje. Z pozice skladníka se mu po čase naskytla příležitost dělat servisního technika. Dostal služební auto a jezdil po restauracích v Jihomoravském kraji, kde montoval nová nebo servisoval stávající výčepní zařízení. Mirka tato práce velice bavila a naplňovala. „Byl jsem takový doktor přes pivo.” Jedna vzpomínka za všechny: „To jsem třeba v létě přijel do hospody plné lidí, kde teklo teplé pivo. Lidi nadávali, netrpělivě čekali, kdy už to někdo opraví. Když jsem přijel, po půl hodině závadu opravil a teklo konečně studené pivo, lidi mi děkovali, tleskali. Bylo to úsměvné, ale milé.” Mirek vydržel v této práci až do osudného roku 2010.

Dýchat sám bylo obrovské vítězství

Od narození dcer se každé léto scházeli u souseda na grilování, koupali se v bazénu a u toho plánovali dovolenou v Chorvatsku, kam měli za týden odjet. Mirek byl s dětmi u bazénu a švagr na něj volá, že už má hotový steak. Jak to tak bývá, z Mirkových úst zazněla osudná věta. „Jenom holkám ukážu poslední skok a jdu za vámi.” Mirek si pamatuje, že skočil do bazénu, najednou zůstal nehybně ležet pod vodou a nemohl dýchat. Potom si pamatuje až to, že se probral ve FN Bohunice, kde ho hned operovali a zjistili, že má vážně poraněný 4 a 5 krční obratel. „Nevím kdy, za jak dlouho jsem se probral, ale když jsem se probral, hned jsem věděl, že je zle.” Mirek se nemohl vůbec hýbat, dýchat, všude měl samé hadičky, včetně tracheostomie v krku, která dýchala za něj. „Jedno z prvních-nejhorších období pro mě bylo, když jsem nemohl sám dýchat a měl jsem tu zatracenou hadici v krku.” Mirka doslova drželo nad vodou jeho pozitivní myšlení, vidina toho, že se naučí sám dýchat a každodenní přítomnost manželky, se kterou dýchání trénoval kdykoli to bylo možné. „Zdravý člověk bere dýchání úplně automaticky, ale v životě by mě nenapadlo, že dýchat sám, dá takovou práci. Ale já musel a chtěl dýchat sám, protože to znamenalo propustku na “spinálku”, kde se mnou mohli začít intenzivně cvičit.” Mirek vzpomíná na večer, kdy přišla sestra a oznámila mu, že přes noc už bude dýchat sám. „Já měl takový strach, že to nedokážu a udusím se. Copak můžu usnout a nemít kontrolu nad tím, jestli dýchám…” Nakonec to Mirek zvládl, ráno se probudil a dýchal sám. V tu chvíli to pro něj bylo obrovské vítězství a znamenalo stěhování na vytouženou “spinálku”. Tam s Mirkem začali intenzivně rehabilitovat. Další jeho metou bylo pohnout aspoň rukama nebo prstem na ruce, aby měl další motivaci na sobě makat.

Po čtyřech měsících Mirka poslali do RÚ Kladruby, kde pokračoval v rehabilitaci. Stále věřil, že pohne aspoň jednou rukou, aby se mohl aspoň poškrábat. Bohužel ani po osmi měsících v Kladrubech nedošlo k zásadnímu posunu v jeho hybnosti. „Nepříjemná situace byl dekubit, kvůli kterému jsem si udělal pauzu ve cvičení a odskočil si na plastiku do Brna.” Mirkova diagnóza je – tetraplegik C4-C5, ochrnutý od krku dolů a k samostatnému pohybu používá elektrický vozík, který ovládá ústy. Od samého začátku mu byla velkou oporou manželka, dcery, blízká rodina a kamarádi.

Mirek nebyl od osudného dne 14 měsíců doma. Během této doby hlavně jeho manželka sháněla potřebné informace, co všechno zařídit, jak upravit bydlení apod. Při této honbě za informacemi dostala kontakt na Kamila Vašíčka a jeho rodinu. Kamil na tom byl už pár let podobně jako Mirek a díky tomu mají s rodinou dostatek zkušeností, o které se rádi podělili právě s Mirkovou manželkou. Ta se chodila dívat i k Vašíčkům domů, jak mají upravený dům a jak zvládají každodenní život s Kamilovým hendikepem. Než se Mirek vrátil domů z Kladrub, měl upravené celé první patro – pokoj, koupelnu, kuchyň a obývák. „Když mě přivezli domů, museli mě vynést do prvního patra. Tři týdny jsem ležel v polohovací posteli a čekal, až přijedou namontovat plošinu, abych mohl aspoň před barák.” Vzpomíná Mirek na svůj návrat domů.

Srdcem stále sportovec

Když se doma zabydlel, tak i přes svůj těžký hendikep chtěl být užitečný a přinést do domácího rozpočtu aspoň nějaké peníze. Našel si svojí první domácí práci, na kterou nerad vzpomíná a ani ne po roce skončil. Po nějaké době byl osloven, jestli by nechtěl dělat obchodního zástupce v oblasti zaměstnávání osob s hendikepem. Nabídku s chutí přijal a pracuje na této pozici dodnes. Mirek i přes nepřízeň osudu nesedí jenom doma, ale naopak se snaží být mezi lidmi a užívat si života. Srdcem je stále sportovec a tak jezdí za partou kamarádů na nohejbal, které zná ještě z dob před úrazem nebo kouká na sport v televizi. Dalším Mirkovým koníčkem je cestování. S partou kamarádů z dob studií, o kterých už byla řeč, se každý rok domluví, naplánují a společně vyrazí na dovolenou. Ze začátku objevovali krásy naší země, ale Mirek byl už např. v Alpách nebo s Kamilem na Mallorce. V nejbližší době ho čeká výlet do Anglie, kam jede za svojí dcerou a půlročním vnukem. „Být dědečkem je skvělé a z malého mám velikou radost.”

Do ParaCENTRA Fenix začal Mirek jezdit v lednu 2012. „O Fenixu jsem se dozvěděl od Kamila Vašíčka. Nejen že jsem jezdil 2x týdně na cvičení, ale hlavně jsem poznal lidi s podobným osudem, se kterými jsem mohl sdílet svoje radosti i starosti.“ V současné době Mirek od Fenixu využívá pouze osobní asistenci, která z daleka nepokryje jeho potřeby, a proto mu pomáhají i z dalších organizací nebo kamarádi.

„Momentálně je to těžké a složité i finančně a proto má přednost asistence před cvičením.” Mirkovo velké přání je, aby našel člověka, který by mu asistoval i přes noc, kdy potřebuje polohovat, aby si neudělal dekubit nebo získal chráněné bydlení.

Na otázku, co by vzkázal ostatním lidem v podobné situaci, Mirek říká: „Nemám žádné motto nebo návod. Od mládí jsem žil sportem a sportovec by měl umět přijmout porážku, aby se poučil a dál usiloval o byť malé vítězství.”