Člověk se po úrazu dozví, jaký opravdu je

Veronika Hublová

Veronika Hublová pochází z Brna. „Narodila jsem se tady a vlastně s pár přestávkami žiji pořád v Brně,“ vypráví Veronika. „Chodila jsem na matematickou základku, pak jsem skončila na obchodce, kterou jsem úplně nenáviděla. To bylo období kolem revoluce, nikdo nevěděl, jak bude ekonomika vypadat, čtyři roky jsem se tam nudila.“

Po maturitě se sbalila a odjela do Anglie, kde pracovala zhruba rok jako au-pair a pomocnice v domácnosti. „Poznala jsem Londýn z takové té přistěhovalecké stránky, pracovala jsem u rodin z Nigérie, ale taky třeba z Řecka nebo z Thajska. Bylo to náročné období, ale jsem za něj ráda. Získala jsem spoustu zkušeností, naučila se anglicky.“

Zájem o psychologii

Když se vrátila do České republiky, chvíli pokračovala v hlídání dětí, pak byla přijata na humanitní studia do Prahy, předchůdce současné FHS. „Učili jsme se v budově bývalé popáleninové jednotky, v níž zemřel Jan Palach. Přednášeli nám velmi zajímaví lidé, škola mi dala obrovský rozhled.“ Školu ale nedokončila. Během studií ji oslovila psychologie, poté složila úspěšně zkoušky na psychologii na Filozofické fakultě v Brně. „To dohromady nešlo zvládnout. Nicméně jsem si potom přidala ještě angličtinu, protože mě bavila.“

Během studií jezdila do Londýna jako průvodkyně, úspěšně dokončila psychologii i angličtinu, následně začala pracovat jako výzkumný pracovník na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity, nastoupila na doktorát. „Chtěla jsem dělat klinickou psychologii, ale v době, kdy jsem dodělávala školu, bylo míst pro psychology ve zdravotnictví jako šafránu. Tak jsem studovala dál.“

V druhém ročníku doktorandského studia se jí stal osudový úraz. „Dělala jsem doktorát kombinovaně, takže jsem neměla moc peněz. Potřebovala jsem prostředky na psychoterapeutický výcvik, sháněla jsem peníze, kde se dalo. Najednou jsem měla asi pět různých činností, od dopravních psychotestů pro řidiče po jazykové korektury. Byla jsem přepracovaná.“

Asi mikrospánek

Snažila se najít lépe placenou práci, kterou našla v domě pro seniory na Vysočině. Třetí den po nástupu havarovala v autě. „Asi mikrospánek. Nejela jsem ani rychle, sotva šedesát a na nezpevněné krajnici jsem sjela do příkopu. Jenže tam rostl strom. Kdyby tam nebyl, sjela bych do příkopu a nic by se nestalo. Prostě velká smůla.“ Letos je to deset let, co je Veronika na vozíku.

Chodit už nebudu

Strávila několik měsíců na dnes už neexistující spinální jednotce Úrazové nemocnice v Brně, kde si prožila dlouhé trápení s dekubitem. „To bylo vážně utrpení. Tělo bylo vyčerpané a dekubit se prostě nehojil,“ vzpomíná Veronika. Následně nastoupila do rehabilitačního ústavu v Luži, kde strávila víc jak půl roku. „Mezi spinálkou a ústavem byla fáze, kdy jsem nevěděla, jestli budu nebo nebudu chodit. A v Luži mi došlo, že už nikdy chodit nebudu. Viděla jsem, jaký je rozdíl mezi mnou a těmi, co se zlepšovali, co třeba i začínali pomalu chodit. A pochopila jsem, že já mezi ně nepatřím,“ vzpomíná Veronika.

Závislá na ostatních

„Nelepšily se mi ruce, nohy byly úplně bez života. Neměla jsem sílu se fyzicky o sebe postarat, což pro mě bylo vůbec nejtěžší. Celý život jsem byla samostatná, aktivní, najednou jsem byla odkázaná na pomoc ostatních,“ říká k náročné životní změně.

„Jak to líčím, to asi nezní moc pozitivně. Ale pravda je, že člověk se po úrazu dozví, jaký vlastně je. Tak jsem se dozvěděla o sobě, že se nevzdávám. Věnovala jsem se naplno tomu, abych si svou někdejší nezávislost získala zpátky.“ Všechno šlo pomalu a těžko. Veronika má lézi krční míchy, tedy jsou zasažené i ruce. Navíc má o poznání slabší pravou polovinu těla. „To mi hodně ztěžuje situaci. Dělají mi stále problémy přesuny. Stálo to hodně práce, ale podařilo se mi přesto získat svobodu nezávislého pohybu. Dnes řídím auto, naložím si sama do něj vozík, což je klíčové.“

Čekání na rehabilitaci

Ještě když byla na spinální jednotce, začala znovu pracovat. Věnovala se jazykovým korekturám a odborné psychologické literatuře, poslouchala audioknihy, dívala jsem se na filmy. „Věděla jsem, že potřebuji zaměstnat hlavu, tak jsem na nemocničním lůžku prostě pracovala, jak to šlo. V práci jsem v té době nalézala znovu sama sebe.“ Zároveň přiznává, že v období krátce po úrazu neměla ráda psychology. „Měla jsem spíš chuť se svojí situací nezaobírat denně. Tehdy jsem měla pocit, že mě rozhovory s psychology spíše oslabovaly. Až je člověk nějak stabilizovaný, může se zabývat tím, proč se mu úraz stal a jaký měl smysl. Ale na spinálce bylo pro mne ještě brzo.“

Bydlet sama. A tečka

Po pobytu v rehabilitačním ústavu strávila rok na Kociánce. Chtěla být za každou cenu samostatná, a tak čekala, až jí magistrát přidělí byt. V té době se jí snažila spousta lidí bydlení o samotě rozmlouvat. „Třeba i brácha se mě ptal, co blbnu, že nemůžu bydlet sama. Ale já jsem si postavila hlavu. Věděla jsem, že pokud mám dál nějak fungovat, musí to tak být.“ Když nakonec dostala byt, pomohl jí bratr a švagrová bydlení přizpůsobit jejím potřebám.

Vrhla se zpátky na doktorát, později přidala ještě překladatelství angličtiny a překlady odborné literatury. „Dělala jsem to hlavně proto, abych byla mezi lidmi. A potřebovala jsem opět nějak zaměstnat hlavu,“ vysvětluje. Doktorát dokončila, překladatelství opustila.

Lidí ubylo

Stejně jako velká část dalších lidí s podobnou životní zkušeností, Veronika přiznává, že jí vozík provedl čistku mezi takzvanými přáteli. Nedá dopustit na kolegy z psychoterapeutického výcviku a kolegy z psychiatrické kliniky FN Brno, méně ráda vzpomíná na některé spolužáky ze studií. „Spousta z nich se se mnou přestala vídat, nechtěli mě potkávat. Nad tím mi zůstával rozum stát. Byla to studená sprcha, ale dlouho jsem se tím netrápila.“

Chování lidí se různilo. „Zažila jsem opravdu výborný přístup. A stejně tak zarážející situace, kdy mi třeba říkali, že nejlepší by bylo spáchat sebevraždu. Dokonce mi kdosi nabídl pistoli. Bylo to šílené, ale utvrdilo mě to v tom, že to nechci vzdát. Že tyhle úvahy a představy jdou mimo mě.“

Normální život

Říká, že dnes je nejspokojenější, co od úrazu byla. Pracuje pro IT firmu, jak říká, poprvé v životě v komerční sféře, coby analytička, přičemž využije svoji jazykovou výbavu. „Mám přítele, který mě bere takovou, jaká jsem. Našli jsme jeden druhého.“

„Až nějakou dobu po nehodě mi došlo, že mi ten úraz dal směr. Nebyla jsem tehdy vůbec šťastná, nevěděla jsem, co chci dělat dál, dělala jsem spoustu věcí a nic pořádně. Ten úraz mě nasměroval. Ale jinak mám pocit, že jsem se moc nezměnila. Byla jsem taková, jaká jsem, i před úrazem. Jen jsem získala jakýsi nadhled a jiný postoj k některým věcem.“

Podpořte lidi se získaným postižením míchy v návratu zpět do života. Přispějte na činnost a služby ParaCENTRA Fenix. Přispět můžete jednorázově či měsíčně přes Darujme.cz, nebo odesláním dárcovské DMS.

Jak nás můžete podpořit?

Finančním darem

Staňte se podporovatelem ParaCENTRA Fenix zasláním finančního daru na sbírkový transparentní účet číslo:

2600983054/2010

Váš dar si můžete odečíst ze základu daně z příjmu. Rádi Vám vystavíme potvrzení o přijetí daru.

Dárcovskou DMS

Staňte se podporovatelem ParaCENTRA Fenix zasláním dárcovské SMS ve tvaru

DMS ROZTACIME 30
DMS ROZTACIME 60
DMS ROZTACIME 90

na tel. číslo 87777

Cena DMS je 30 nebo 60 nebo 90 Kč. ParaCENTRUM Fenix obdrží 29 nebo 59 nebo 89 Kč. Více na www.darcovskasms.cz

Finančním darem on-line

Staňte se podporovatelem ParaCENTRA Fenix zasláním finančního daru

Přihlášení k odběru Zpravodaje

Kontakt

provozovna služeb

ParaCENTRUM Fenix, z. s.
Kociánka 93/2
612 47 Brno

T: +420 733 589 567
E: info@pcfenix.cz
www.pcfenix.cz

Kontakt

sídlo organizace

ParaCENTRUM Fenix, z. s.
Polní 780/92
639 00 Brno

IČ: 26676826
Datová schránka: 4t8apq6

© ParaCENTRUM Fenix. All rights reserved.