Skip to main content
 

Roman

Je důležité, věci udělat tak, aby šly, než jen říkat, jak nejdou.

Roman se narodil roku 1975 a v rodném listě má jako místo narození Gottwaldov (nynější Zlín). Celý život žije ve Zlíně a jak říká: „Toto město bych nikdy nechtěl opustit a že jsem jich za svůj život viděl. Žádné se mi nelíbilo víc a hlavně, tady jsem doma“.

Z panelákové džungle na periferii Zlína

Než se Roman narodil, tak se rodiče a o 8 let starší bratr nastěhovali do novostavby panelového bytu, kde bydlí dodnes. Díky věkovému rozdílu spolu bratři moc dětství netrávili, každý měl jiné zájmy a koníčky. I přes to jezdili na společné dovolené, výlety a různé zábavné akce. Dětství měl úplně pohodové. Od svých 11ti let Roman pravidelně utíkal z panelákové džungle na periferii Zlína za svými kamarády, kde to bylo o moc lepší. Hrávali tam hokej, fotbal, a když měly holky čas, tak i vybíjenou. Pro mladší kamarády dělali „bojovky“ a vcelku často rozdělali ohýnek a něco si upekli. Nejvíc ho bavilo kolo, a to až tak moc, že na něm jezdil i když sněžilo. Potom mu učarovala vůně benzínu, proto si v 16ti letech pořídil svoji první malou motorku. V 18ti už jezdil na velké a jelikož to nikdy nebyly nové stroje, začal si je sám servisovat a opravovat.

Přičichl k nákladním vozidlům, a už se to s ním táhlo

Po základní škole nastoupil na SOU strojírenské, kde se vyučil obor nástrojař. S výučním listem nastoupil jako soustružník do strojírenského podniku. Po čase Roman zjistil, že vědomosti a zkušenosti ze školy v praktickém životě úplně nevyužije. Nedokázal držet krok s ostatními spolupracovníky, a tak přestoupil v rámci firmy na jiné pracoviště. To se mu prakticky stalo osudným po celý zbytek života. Tentokrát přičichl k nákladním vozidlům, a už se to s ním táhlo. Takto Roman vzpomíná na svoje řidičské začátky. „Jako řidič jsem začal nejprve na vojně v Hodoníně, pak ve stavební firmě a potom jsem jezdil pro technické služby. Následně jsem si udělal řidičák na kamion s návěsem a začal „drandit“ nejprve po Česku a Slovensku a později pro Mezinárodní kamionovou dopravu po Evropě.“ Vzhledem k takové práci neměl čas na nic jiného, a tak musel svoji milovanou motorku odstavit. No, a protože byla doba divoká, spousta firem skončila, neplatila atp., vyzkoušel Roman i jiná povolání. Byl například zámečník, svářeč, automechanik, no prostě holka pro všechno. Když už ho to přestalo bavit, byl pořád pryč a neměl na nic čas (na kamionu měl nápis: Soutěžím o titul Jsem furt v prdeli), poohlížel se po zaměstnání s pevnou pracovní dobou. Podařilo se mu sehnat práci v místě bydliště zase jako řidič v místní kartonážce, tentokrát „kindercamionu“. Takový kamion je stejně dlouhý jako normální kamion, jen plně naložený neváží ani to, co normální prázdný kamion. Díky tomu měl opět čas na svoje milované motorky. „Jednu motorku jsem zprovoznil, abych měl na čem jezdit do práce. Ta mi po čase přestala stačit, a tak jsem si nutně musel koupit stroj výkonnější, který potom už také nestačil. Začali jsme s kamarády jezdit na vyjížďky a výlety. V tu dobu jsem pořídil svůj předposlední stroj, který se mi stal osudným.“

Motorku jsem zachránil

Jednou ráno, když jel Roman do práce, mu paní v autě nedala z vedlejší silnice přednost. Protože mu bylo líto motorky a nechtěl, aby se jí něco stalo, začal usilovně brzdit. Následkem toho mu uklouzlo přední kolo a motorka ho doslova „přibila“ k autu. Jak ale říká: „Motorku jsem zachránil.“ Od tohoto momentu si nepamatuje asi tři týdny a zná je jen z vyprávění. První pomoc Romanovi poskytl hasič, který v tu dobu jel také do práce. Ten mu zavolal „rychlou“, která Romana odvezla na ARO do Zlína. Tam čtyři dny spal a lékaři se radili, co s ním. K příjmu na ARO se váže vtipná historka. „Kamarádka, co pracovala na ARU mi později vyprávěla, jak jsem si dovolil vyskakovat na paní doktorku, co mě přijímala. Protože jsem byl při vědomí, tak se mě ptala na kde co. Mimo jiné také na to, jestli jsem alergický. Řekl jsem jí, že mám alergii jenom na práci, ale ať se nebojí, že to není nakažlivé. Ona na to: „To snad není možné, chlap je tady na sračky, a ještě dělá humor.“ Ze začátku Romanovi nedocházela vážnost jeho úrazu. Když ho přeložili z ARA na NIP a on začal vnímat, hned uhodil na doktora, jak to s ním vypadá. Když ho seznámili s realitou, že má poškozenou míchu a nebude chodit, tak si pomyslel: „Tak budeš sedět, vozit se na vozíku, to není tak hrozné. Jsi trochu oprýskaný, to se dá za čas dohromady a bude zas dobře. Jen mi nikdo nesdělil, co všechno takový úraz obnáší, co všechno budu muset řešit.“

Nejvíc si musí asi každý pomoct úplně sám

Velikou oporou mu byla rodina a kamarádi, kteří ho často navštěvovali během pobytu v nemocnici, ale jak sám říká: „Nejvíc si musí asi každý pomoct úplně sám. Dokud člověk nepřijme fakt, že se musí snažit žít a fungovat s tím, co mu zbylo, tak to nikdy nebude dobré.“ V červnu byl převezen do RÚ Hrabyně, kde byl dlouhých pět měsíců, během kterých se učil všechno od začátku. „Na všechno jsem koukal jak puk, všechno pro mě bylo nové. Záviděl jsem klukům, kteří si sami vylezli na vozík a jeli ven nebo na kávu.“ Po pěti měsících měl všeho plné zuby, a tak odjel domů. Následovala úprava bytu a rekonstrukce koupelny, a hlavně učení se zvládat věci jinak. Roman si pořídil elektrický skútr a začal navštěvovat svého nejlepšího kamaráda, který za ním chodil každý den do nemocnice. „Po návratu z Hrabyně mi přátelé hodně prořídli. Zůstalo mi jen pár nejvěrnějších, kteří mi moc pomohli, ať už s různými úpravami, tak i s návratem do běžného, „normálního“ života.“

Sedět s rukama v klíně moc neumí

Díky úrazu, který Roman utrpěl, se už do zaměstnání nevrátil a vyloženě práci jako takovou nehledá. Na druhou stranu sedět s rukama v klíně moc neumí, a tak si pronajal malou garáž. Z ní si udělal malou dílničku, kde si pro sebe upravuje svůj poslední stroj (motocykl Dněpr). Snaží se plnit sny a nápady ještě z dob, kdy lítal po světě a neměl na to čas. Taky jezdí na výlety po Čechách a objevuje krásná místa, o kterých neměl ani tušení, i když projel republiku několikrát křížem krážem.

Fenix mi pomáhá tím, že vůbec je

Po nějaké době začal Roman jezdit do Fenixu, o kterém se dozvěděl od Honzy Wagnera, se kterým byl v Hrabyni. „Fenix mi pomáhá hodně. Nejvíce tím, že vůbec je. Navíc jsou tam fajn lidi, co tam pracují. Holky z poradny poradí jak, kde a co si vyřídit, ergoterapeutky zase poradí, jak se „vyškrábat“ do vozíku a nakonec fyzioterapeutky nás po tom všem snažení dají dohromady. A v neposlední řadě člověk „splkne“, dá kafe s ostatníma a přijde na jiné myšlenky“.
Roman si do budoucna neklade nějak velké cíle. Jak říká: „Chci fungovat co nejdéle a když se zadaří, ještě bych rád zpět na motorku a podívat se po kraji.“

„Hodně lidí s podobným osudem říká „Hlavně se z toho neposrat“ a já jen dodávám, že vždycky může být hůř a je důležité, věci udělat tak, aby šly, než jen říkat, jak nejdou.“

Podpořte lidi se získaným postižením míchy v návratu zpět do života. Přispějte na činnost a služby ParaCENTRA Fenix. Přispět můžete jednorázově či měsíčně přes Darujme.cz, nebo odesláním dárcovské DMS.

Roman

Je důležité, věci udělat tak, aby šly, než jen říkat, jak nejdou.

Roman se narodil roku 1975 a v rodném listě má jako místo narození Gottwaldov (nynější Zlín). Celý život žije ve Zlíně a jak říká: „Toto město bych nikdy nechtěl opustit a že jsem jich za svůj život viděl. Žádné se mi nelíbilo víc a hlavně, tady jsem doma“.

Z panelákové džungle na periferii Zlína

Než se Roman narodil, tak se rodiče a o 8 let starší bratr nastěhovali do novostavby panelového bytu, kde bydlí dodnes. Díky věkovému rozdílu spolu bratři moc dětství netrávili, každý měl jiné zájmy a koníčky. I přes to jezdili na společné dovolené, výlety a různé zábavné akce. Dětství měl úplně pohodové. Od svých 11ti let Roman pravidelně utíkal z panelákové džungle na periferii Zlína za svými kamarády, kde to bylo o moc lepší. Hrávali tam hokej, fotbal, a když měly holky čas, tak i vybíjenou. Pro mladší kamarády dělali „bojovky“ a vcelku často rozdělali ohýnek a něco si upekli. Nejvíc ho bavilo kolo, a to až tak moc, že na něm jezdil i když sněžilo. Potom mu učarovala vůně benzínu, proto si v 16ti letech pořídil svoji první malou motorku. V 18ti už jezdil na velké a jelikož to nikdy nebyly nové stroje, začal si je sám servisovat a opravovat.

Přičichl k nákladním vozidlům, a už se to s ním táhlo

Po základní škole nastoupil na SOU strojírenské, kde se vyučil obor nástrojař. S výučním listem nastoupil jako soustružník do strojírenského podniku. Po čase Roman zjistil, že vědomosti a zkušenosti ze školy v praktickém životě úplně nevyužije. Nedokázal držet krok s ostatními spolupracovníky, a tak přestoupil v rámci firmy na jiné pracoviště. To se mu prakticky stalo osudným po celý zbytek života. Tentokrát přičichl k nákladním vozidlům, a už se to s ním táhlo. Takto Roman vzpomíná na svoje řidičské začátky. „Jako řidič jsem začal nejprve na vojně v Hodoníně, pak ve stavební firmě a potom jsem jezdil pro technické služby. Následně jsem si udělal řidičák na kamion s návěsem a začal „drandit“ nejprve po Česku a Slovensku a později pro Mezinárodní kamionovou dopravu po Evropě.“ Vzhledem k takové práci neměl čas na nic jiného, a tak musel svoji milovanou motorku odstavit. No, a protože byla doba divoká, spousta firem skončila, neplatila atp., vyzkoušel Roman i jiná povolání. Byl například zámečník, svářeč, automechanik, no prostě holka pro všechno. Když už ho to přestalo bavit, byl pořád pryč a neměl na nic čas (na kamionu měl nápis: Soutěžím o titul Jsem furt v prdeli), poohlížel se po zaměstnání s pevnou pracovní dobou. Podařilo se mu sehnat práci v místě bydliště zase jako řidič v místní kartonážce, tentokrát „kindercamionu“. Takový kamion je stejně dlouhý jako normální kamion, jen plně naložený neváží ani to, co normální prázdný kamion. Díky tomu měl opět čas na svoje milované motorky. „Jednu motorku jsem zprovoznil, abych měl na čem jezdit do práce. Ta mi po čase přestala stačit, a tak jsem si nutně musel koupit stroj výkonnější, který potom už také nestačil. Začali jsme s kamarády jezdit na vyjížďky a výlety. V tu dobu jsem pořídil svůj předposlední stroj, který se mi stal osudným.“

Motorku jsem zachránil

Jednou ráno, když jel Roman do práce, mu paní v autě nedala z vedlejší silnice přednost. Protože mu bylo líto motorky a nechtěl, aby se jí něco stalo, začal usilovně brzdit. Následkem toho mu uklouzlo přední kolo a motorka ho doslova „přibila“ k autu. Jak ale říká: „Motorku jsem zachránil.“ Od tohoto momentu si nepamatuje asi tři týdny a zná je jen z vyprávění. První pomoc Romanovi poskytl hasič, který v tu dobu jel také do práce. Ten mu zavolal „rychlou“, která Romana odvezla na ARO do Zlína. Tam čtyři dny spal a lékaři se radili, co s ním. K příjmu na ARO se váže vtipná historka. „Kamarádka, co pracovala na ARU mi později vyprávěla, jak jsem si dovolil vyskakovat na paní doktorku, co mě přijímala. Protože jsem byl při vědomí, tak se mě ptala na kde co. Mimo jiné také na to, jestli jsem alergický. Řekl jsem jí, že mám alergii jenom na práci, ale ať se nebojí, že to není nakažlivé. Ona na to: „To snad není možné, chlap je tady na sračky, a ještě dělá humor.“ Ze začátku Romanovi nedocházela vážnost jeho úrazu. Když ho přeložili z ARA na NIP a on začal vnímat, hned uhodil na doktora, jak to s ním vypadá. Když ho seznámili s realitou, že má poškozenou míchu a nebude chodit, tak si pomyslel: „Tak budeš sedět, vozit se na vozíku, to není tak hrozné. Jsi trochu oprýskaný, to se dá za čas dohromady a bude zas dobře. Jen mi nikdo nesdělil, co všechno takový úraz obnáší, co všechno budu muset řešit.“

Nejvíc si musí asi každý pomoct úplně sám

Velikou oporou mu byla rodina a kamarádi, kteří ho často navštěvovali během pobytu v nemocnici, ale jak sám říká: „Nejvíc si musí asi každý pomoct úplně sám. Dokud člověk nepřijme fakt, že se musí snažit žít a fungovat s tím, co mu zbylo, tak to nikdy nebude dobré.“ V červnu byl převezen do RÚ Hrabyně, kde byl dlouhých pět měsíců, během kterých se učil všechno od začátku. „Na všechno jsem koukal jak puk, všechno pro mě bylo nové. Záviděl jsem klukům, kteří si sami vylezli na vozík a jeli ven nebo na kávu.“ Po pěti měsících měl všeho plné zuby, a tak odjel domů. Následovala úprava bytu a rekonstrukce koupelny, a hlavně učení se zvládat věci jinak. Roman si pořídil elektrický skútr a začal navštěvovat svého nejlepšího kamaráda, který za ním chodil každý den do nemocnice. „Po návratu z Hrabyně mi přátelé hodně prořídli. Zůstalo mi jen pár nejvěrnějších, kteří mi moc pomohli, ať už s různými úpravami, tak i s návratem do běžného, „normálního“ života.“

Sedět s rukama v klíně moc neumí

Díky úrazu, který Roman utrpěl, se už do zaměstnání nevrátil a vyloženě práci jako takovou nehledá. Na druhou stranu sedět s rukama v klíně moc neumí, a tak si pronajal malou garáž. Z ní si udělal malou dílničku, kde si pro sebe upravuje svůj poslední stroj (motocykl Dněpr). Snaží se plnit sny a nápady ještě z dob, kdy lítal po světě a neměl na to čas. Taky jezdí na výlety po Čechách a objevuje krásná místa, o kterých neměl ani tušení, i když projel republiku několikrát křížem krážem.

Fenix mi pomáhá tím, že vůbec je

Po nějaké době začal Roman jezdit do Fenixu, o kterém se dozvěděl od Honzy Wagnera, se kterým byl v Hrabyni. „Fenix mi pomáhá hodně. Nejvíce tím, že vůbec je. Navíc jsou tam fajn lidi, co tam pracují. Holky z poradny poradí jak, kde a co si vyřídit, ergoterapeutky zase poradí, jak se „vyškrábat“ do vozíku a nakonec fyzioterapeutky nás po tom všem snažení dají dohromady. A v neposlední řadě člověk „splkne“, dá kafe s ostatníma a přijde na jiné myšlenky“.
Roman si do budoucna neklade nějak velké cíle. Jak říká: „Chci fungovat co nejdéle a když se zadaří, ještě bych rád zpět na motorku a podívat se po kraji.“

„Hodně lidí s podobným osudem říká „Hlavně se z toho neposrat“ a já jen dodávám, že vždycky může být hůř a je důležité, věci udělat tak, aby šly, než jen říkat, jak nejdou.“

Podpořte lidi se získaným postižením míchy v návratu zpět do života. Přispějte na činnost a služby ParaCENTRA Fenix. Přispět můžete jednorázově či měsíčně přes Darujme.cz, nebo odesláním dárcovské DMS.

Jak nás můžete podpořit?

Finančním darem

Staňte se podporovatelem ParaCENTRA Fenix zasláním finančního daru na sbírkový transparentní účet číslo:

2600983054/2010

QR PLATBA

Váš dar si můžete odečíst ze základu daně z příjmu. Rádi Vám vystavíme potvrzení o přijetí daru.

Dárcovskou SMS

Staňte se podporovatelem ParaCENTRA Fenix zasláním dárcovské SMS ve tvaru

DMS KNOFLIK 30
DMS KNOFLIK 60
DMS KNOFLIK 90
DMS KNOFLIK 190

na tel. číslo 87 777

Cena DMS je 30 nebo 60 nebo 90 Kč. ParaCENTRUM Fenix obdrží 29 nebo 59 nebo 89 nebo 189 Kč. Více na www.darcovskasms.cz

Finančním darem on-line

Staňte se podporovatelem ParaCENTRA Fenix zasláním finančního daru