Petr se narodil v Kyjově v roce 1975. Od tří let bydlel s rodiči v malé obci Těmice, kousek od rodného Kyjova. Má o dva roky mladší sestru, se kterou si skvěle rozuměl, a společně prožívali šťastné dětství v harmonické rodině. Kromě toho, že rodiče chodili do zaměstnání, měli také malé hospodářství, se kterým jim děti občas pomáhali. Petr trávil spoustu času venku se svými kamarády. Hrávali volejbal, jezdili na kole a Petr s kamarádem dokonce ne na ledajakém: „S kamarádem jsme si tenkrát postavili dvojkolo, což v té době byla vcelku rarita a jezdili jsme na něm téměř každý den.” Když bylo nevlídné počasí, lepil si plastikové modely vojenských letadel, nebo stavěl házecí modely. Hudbě se začal věnovat v šesti letech. Nejprve se učil hrát na flétnu, kterou brzy vyměnil za akordeon, a to byl okamžik, kdy se ukázal jeho skrytý hudební talent. Ve čtrnácti přestal navštěvovat “hudebku” a navíc začal hrát v kapele. Petr vzpomíná: „Myslel jsem si, jak už umím hrát a hudebku přece nepotřebuji. Později jsem zjistil, jaká to byla chyba. Všechno jsem se doučoval sám a o to víc jsem musel cvičit. Naučil jsem se hrát na piano a trénoval tři až čtyři hodiny denně.”

Na základní školu chodil do Žeravic a poté se dostal na gymnázium do Kyjova. Po maturitě se rozhodl studovat elektrotechniku a informatiku na brněnském Vysokém učení technickém. Před zkouškami se seznámil se svou budoucí manželkou. „To bylo celkem vtipné. Kamarád z kolejí chodil s holkou z právnické fakulty a ta jednou přišla s kamarádkou. Párkrát jsem s nimi vyrazil, slovo dalo slovo a od té doby jsme spolu. Letos to bude čtvrt století, co jsme manželé.” Během studia ho čím dál víc zajímala hudba, a tak s kamarády založili studentský band, se kterým hrávali třeba v Boby centru v kavárně Paříž nebo na větších firemních a společenských akcích v okolí. Láska k hudbě ho neopouštěla, ba naopak, a proto koketoval s myšlenkou, že by odešel na JAMU. To se nestalo a po bakalářském studiu nastoupil na vojnu.

Od studentských let podnikatelem

Hudba pro něj byla stále jen koníčkem a vůbec nedoufal, že by se hraním mohl někdy živit. To se částečně změnilo při studiu na vysoké škole, kdy si vyřídil živnostenský list, aby mohl hrát nebo chystat hudební podklady. „To byly skvělé časy a hlavně dobrý přivýdělek ke studiu.” Směje se Petr. Jako vystudovaný silnoproudař dostal pracovní nabídku do jaderných elektráren Dukovany nebo Temelín. Nabídku nepřijal, protože se mu nechtělo dojíždět a manželka dostala lepší pracovní nabídku v Hodoníně. A tak zůstali na jižní Moravě v rodných Těmicích, kde si postavili rodinný dům. Práci si našel jako dozorčí služba u cizinecké policie, kde vydržel pět let. Vedení z Petrova hraní nebylo vůbec nadšené, a tak společně s kamarádem nakonec odešli. Od této chvíle ho začala hudba živit. Kromě toho, že sám hraje na různých akcích, dělá hudební podklady pro natáčení, pro muzikanty i zpěváky, tak navíc školí muzikanty na dražší klávesové nástroje. Má jich doma pěknou sbírku a už mu dochází místo, kde je skladovat.

Z úplného ležáka začal chodit o berlích

Petrův život se zásadně změnil v červnu 2018, to když skočil po hlavě u kamaráda do bazénu. „Bazén jsem znal, skákal jsem do něho opakovaně. Bohužel mi jeden skok nevyšel. Následoval náraz a já zůstal během chvíle nehybně ležet.” Bezprostředně po skoku si všichni okolo mysleli, že si Petr dělá srandu a potápí se. Naštěstí přicházel další soused na návštěvu a ten duchapřítomně pro Petra skočil a vytáhl ho ven z vody. Petr zjistil, že je něco hodně špatně. „Necítil jsem nohy a rukama jsem skoro nepohnul.” Přivolaný vrtulník ho transportoval do FN Brno, kde byl hned operován. Poranil si šestý krční obratel a měl ošklivou zlomeninu pravého ramene, z toho, jak chtěl ztlumit náraz o dno bazénu. „Operace se povedla a hned druhý den mě přeložili na spinální jednotku. Tam jsem se šest týdnů skoro nepohnul. Potřeboval jsem pomoc úplně se vším, sám jsem se ani nenapil.” Po měsíci a půl se Petrův stav začal zlepšovat. Dokázal něco málo udělat rukama a malé světlo na konci tunelu vysvitlo, když ho vyvezli na vozíku k jezírku a tam najednou dokázal pohnout palcem u nohy. Po dvou měsících v nemocnici odjel do Hrabyně. Tam začal ještě intenzivněji rehabilitovat a jeho zdravotní stav se mílovými kroky zlepšoval. Po pěti měsících Petr odcházel z Hrabyně o berlích. Po návratu domů nezahálel a pokračoval 4x týdně v rehabilitacích. Nakonec dokázal ujít i pár kroků bez berlí, což byl neuvěřitelný pokrok a zároveň obrovská motivace na sobě dál makat a „rozchodit to“.

Po covidu už jsem to nerozchodil

Velký zlom nastal s příchodem první vlny covidu. To pro Petra znamenalo být bez pořádného cvičení a zdravotní stav se mu začal zhoršovat. Když opadly proticovidová opatření, hned jak to šlo, odjel do Hrabyně cvičit. Díky tomu se jeho zdravotní stav začal zlepšovat a byl zase o něco samostatnější. „Bohužel ani mně se nákaza covidem 19 nevyhnula, a to už jsem nerozchodil. Po čtrnácti dnech ležení jsem nebyl schopný přesunout se na vozík, prostě jsem si připadal jako čerstvě po úraze. Navíc to na půl roku ovlivnilo i dýchání, které je nezbytné ke zpěvu.” Jelikož byl Petr OSVČ, musel řešit otázku, jestli ho hudba dál uživí. Naštěstí se dýchání a prsty na rukou zlepšily natolik, že se k hraní vrátil. „Jsem šťastný, že můžu dělat to co dřív – svoji milovanou hudbu. Už ne tak intenzivně jako předtím, ale hlavní je, že to jde.”

Petr si uvědomuje, že bez cvičení to nepůjde, a tak hledal možnosti, kde dál rehabilitovat. Při posledním pobytu v Hrabyni mu primářka Davidová doporučila ParaCENTRUM Fenix. „Když jsem přijel poprvé do Fenixu, říkal jsem si, že to zkusím čtvrt roku a uvidím, co to se mnou udělá. Po pár návštěvách jsem zjistil, že mi to pomáhá a už je to rok a půl, co každé pondělí ráno vyrážím na výlet do Brna.”

Pořád má cenu věřit a nevzdávat se

Petr bydlí s manželkou v rodinném domě, asi padesát kilometrů od svého rodiště. Mají dvě dcery, mezi kterými je deset let rozdíl. „Na holky jsem opravdu pyšný. Obě zdědili lásku a talent k hudbě a jsou i pohybově nadané. Starší dcera studuje na pedagogické fakultě a mladší chodí do šesté třídy.” Petrovi skoro všechen čas zabere práce a rehabilitace. Když si přeci jen najde chvilku, pořádá u sebe doma pro kamarády poslechové večery nebo rád degustuje rumy. Také si užívá cestování autem, a když se naskytne možnost, sbalí se a jede na fotbal, hokej, koncert, prostě kamkoliv za zážitky. Na otázku, čeho by chtěl ještě dosáhnout, odpovídá: „Příští rok mám v plánu vyjet na Machu Picchu v Peru. Pokud to ve zdraví zvládnu, chtěl bych na vozíku absolvovat portugalskou cestu do Santiaga de Compostela. Pořídil jsem si na vozík kola s elektropohonem, tak bych se přepravil do Lisabonu a odtamtud vyrazil sám na vozíku bezmála čtyři sta kilometrů dlouhou túru.”

Petr je člověk mnoha zájmů a ani chvíli ho nenapadlo, že by se měl vzdávat. „V devadesátých letech jsem na škole viděl různé medicínské přístroje na určité úrovni. Dnes když jdu na vyšetření, nestačím se divit, jak medicína pokročila. To mi dává naději, že i to, co se zdá teď nemožné, může být za deset let zcela běžné. Proto má cenu věřit a nevzdávat se.

V sobotu 20. dubna 2024 budete mít příležitost vidět a hlavně slyšet, jaký je Petr hudebník. Se svojí kapelou Madusong zahrají k tanci a poslechu na Plese pro Fenix, kam jste všichni srdečně zváni. Pokud ještě nemáte vstupenky, neváhejte – mizí jako teplé housky!