Pavlína se narodila v roce 1990 v Olomouci, kde také prožila své dětství a dospívání. S rodiči, bratrem a prarodiči bydlela v rodinném domku na kraji Olomouce, takže to měla kousek do přírody, ale zároveň i do centra města. Spoustu času také trávila v tátově rodišti, v Rudě nad Moravou, kde rodiče postavili útulnou chatku. Téměř vždycky tam s nimi jezdili známí, bylo tam spousta dětí a zábavy. Pavlína s rodiči a bratrem také ráda cestovala, poznávala Česko i nové kraje. Bratr je o deset let starší a v dětství svoji sestru ochraňoval a čím byla starší, tím více si rozuměli. Jako dítě vyzkoušela kde co, ale u ničeho dlouho nevydržela. Tedy až na jednu věc a to byl skaut. „Byly jsme bezva parta, jezdili jsme na tábory a na výlety.“ Pavlína také často chodívala na koncerty, do divadla a ze sportů měla nejraději lyžování a hlavně snowboard. “Na svoje dětství a dospívání vzpomínám moc ráda.“

Práce na Kociánce mě moc bavila a dávala mi smysl

Už na základní škole Pavlínu bavilo se starat o druhé: „Byla jsem vrba pro kamarády, hlídala děti, doprovázela vozíčkáře, a proto jsem se také hlásila na sociálně právní střední školu.“ Ten rok tam byl velký nával a Pavlína se na školu nedostala. Nakonec vystudovala školu cestovního ruchu, i když jak později zjistila, nebyla to úplně její parketa. Proto si hned po maturitě udělala sanitářský kurz a kurz pracovníka v sociálních službách. V Olomouci žádné místo nesehnala a tak neváhala a odstěhovala se do Brna, kde nastoupila jako osobní asistentka na Kociánku k zdravotně postižené mládeži. „Tuto práci jsem měla moc ráda. Naplňovala mně, dávala mi smysl a z některých klientů se stali i mí kamarádi.“

Okolnosti mého úrazu si nepamatuji

Život se Pavlíně změnil jednoho červencového rána v roce 2013, kdy přepadla přes zábradlí balkonu svého bytu. Pád ze třetího patra na betonový chodník měl fatální následky a byl zázrak, že ho vůbec přežila. „Okolnosti mého pádu a první týdny po něm si vůbec nepamatuji.“ Po operaci byla tři týdny v umělém spánku a nikdo netušil, jaké následky bude mít po probuzení. Prognózy nebyly vůbec dobré a vzhledem k výši léze jí lékaři sdělili, že její stav je bohužel neměnný. „Verdikt zněl jasně – kvadruplegik a dál budu zcela závislá na pomoci druhých.“

Na spinálce jsem si uvědomila, že můj život bude jiný a bez pomoci ho sama nezvládnu

Z brněnské jednotky intenzivní péče byla Pavlína převezena na OCHRIP do vojenské nemocnice v Olomouci. „Tady jsem si poprvé začala uvědomovat svůj stav. Přestože jsem v té době nemohla mluvit, necítila ani jednu končetinu, byla napojena na přístroje, nepropadala jsem panice a stále věřila, že se můj stav časem zlepší.“ Denně za ní docházela mamka a kamarádi, což jí moc pomáhalo. Co nevydrželo, byl vztah s tehdejším přítelem. „Alespoň se ukázalo, že by mi v životě nebyl nikdy oporou.“ Po třech měsících byla převezena na spinální jednotku do Brna, kde začaly její první rehabilitace. Tam si uvědomila, že stávající život bude jiný a bez pomoci ho sama nezvládne. Po roce následoval pobyt v Kladrubech a tam se Pavlína pomalu posunovala stále dál. Rodiče mezi tím upravili dům tak, aby byl bez bariér a ona se po dvou letech konečně vrátila do domácího prostředí.

Pobyty s Fenixem mě vrací zpátky do života

Když hledala, jaké jsou v Olomouci služby pro lidi s tělesným postižením, narazila na organizaci Trend vozíčkářů. „Stali se mou srdeční záležitostí. Jsem s nimi velice spokojená a dokonce jsem se po čase stala členem jejich výboru.“ O ParaCENTRU Fenix se dozvěděla od paní doktorky na spinální jednotce. „I když bydlím dál od Brna, ráda s Fenixem a lidmi kolem něj jezdím na pobyty, které pořádají. To mě vrací zpátky do života.“

Stala jsem se členkou peer mentorů v CZEPA

Úraz Pavlíně vnesl do života spoustu zásadních změn, a jak říká: „Ne všechny jsou špatné, jak by mnozí čekali.“ Jako kvadruplegik musela začít hodně cvičit ruce, se kterými zpočátku vůbec nepohnula a při tomto procvičování objevila malování. „Samozřejmě jsem limitovaná svým postižením, ale baví mě u toho posouvat své hranice a tak zkouším různé techniky – malování na hedvábí, na porcelán…“ Moc ráda maluje pro kamarády abstraktní obrázky enkaustickou žehličkou. „Hraji si hlavně s barvami a potom je na jejich fantazii, co v obrázku vidí. Těší mě, když můj obrázek nebo hrníčky udělají někomu stejnou radost, jako jsem měla já, při jejich malování.“Protože jí vždy bavila práce s lidmi a svou původní profesi už vykonávat nemůže, začala jezdit jako dobrovolník do domova důchodců pracovat se seniory. Za tuto svou pětiletou činnost byla oceněna cenou Křesadlo, která se uděluje vybraným dobrovolníkům. Aby si dále prohloubila znalosti v oboru psychologie, absolvovala terapeutický výcvik, a byla přijata do týmu peer mentorů u organizace CZEPA.

I přes nepřízeň osudu nic nevzdávejte, myslete pozitivně a bojujte

„Musím říct, že člověk po úraze prochází několika fázemi, než svou novou situaci zpracuje a může jít dál. Nejinak tomu bylo i u mne. Zprvu je to šok, víra, že medicína může všechno zvrátit, potom je to pocit beznaděje, uvědomění si, že nebude moci dělat práci, kterou měl rád, stejně jako spoustu aktivit, jako je sport, cestování apod. Důvod, proč o tomhle mluvím je, že z mé vlastní zkušenosti nemá člověk nic vzdávat. Má sice přijmout věci tak jak jsou, ale přesto myslet pozitivně a bojovat krůček po krůčku dál. Některé aktivity, které jsem dělala dřív, si samozřejmě už dovolit nemůžu, ale spoustu dalších jsem jich zase objevila.“

Teď se raduji z každé obyčejné chvíle a ráda přijímám výzvy

Pavlína naštěstí nebyla na tyto úvahy sama. V období po úraze tu pro ni byli vždy lidé, kteří byli v určitý čas velice důležití a podrželi jí. Někteří se po čase vytratili, někteří zůstali, ale tak to v životě chodí a je jim za to vděčná. „Aby člověk mohl jít dál, musí si stejně novou skutečnost zpracovat sám v sobě. A já nakonec zjistila, že i přes všechna omezení, která mi můj nový zdravotní stav přináší, je můj život paradoxně šťastnější a bohatší než dřív.“ Před tím Pavlína žila moc rychle a život jí proplouval mezi prsty. Teď se dovede radovat z každé obyčejné chvíle a ráda přijímá výzvy, které jí život přináší. „Zjišťuji, že dál mohu dělat práci, která mě baví, věnovat se koníčkům, cestovat, navštěvovat divadla, koncerty… Prostě jsem zvolnila. Uvědomila jsem si, co je v životě důležité a co je nepodstatné, kde jsou mé limity a za čím si stojí jít.“