Marek se narodil v dubnu roku 1989 ve Znojmě. Až do svých šestnácti let zde žil s rodiči a mladší sestrou v bytě, poté se přestěhovali do rodinného domu. „Dětství jsem měl asi jako každý normální kluk – běhal jsem s kamarády po venku, hrál jsem rok aktivně hokej a s nástupem počítačové éry jsme se s kamarády postupně čím dál častěji stahovali domů k obrazovkám a hraní her.“ To Marka také přivedlo k rozhodnutí, na jakou školu nastoupit po té základní. Nakonec si vybral SOŠ Podyjí – obor informatika.

Práce snů

Po úspěšném složení maturitní zkoušky Marek nastoupil na Vysokou školu báňskou v Ostravě, opět obor informatika. Už v průběhu prvního roku si ale uvědomil, že tato škola není nic pro něj a rozhodl se jít pracovat. Jelikož v té době nebylo úplně jednoduché najít ve Znojmě pořádnou práci, nastoupil jako kameník v jedné soukromé firmě. „Práce to byla zajímavá, člověk se dostal na různá místa. Obkládali jsme krby, kamna, komíny, pokládali dlažbu…“ Fyzicky bylo toto zaměstnání dost namáhavé, ale Marek i díky dřívějšímu pravidelnému posilování kamenickou práci zvládal. Po necelém roce přešel z kamenictví na kominictví. Jako kominík se živil přes rok, potom přišla „nabídka snů“. „Víc než rok jsem měl podanou žádost na práci strojvedoucího. Po přijetí do kurzu jsem se rok zaučoval, absolvoval desítky hodin školení, testy, cvičné jízdy a poté jsem se konečně stal strojvedoucím. Jezdil jsem trasy Znojmo – Okříšky a Znojmo – Břeclav, na dráze jsem byl opravdu spokojený.“

Skákání ze země bylo málo zábavné

Ve svých 21 letech se Marek přestěhoval zpátky do bytu, odkud se s rodiči předtím odstěhovali, tentokrát zde však žil už sám. Často trávil čas s kamarády, ať u počítačových her, X-boxu nebo na různých akcích. Jedna z nich se mu však stala osudnou. Byl květen roku 2013 a Marek s kamarády pořádali každoroční akci s názvem Vítání jara – tentokrát s podtitulem „Olympijské hry aneb sportem k trvalé invaliditě“. „Na chatu jsme přijeli už v pátek, večer jsme něco popili a v sobotu v tom pokračovali. Součástí akce byly i různé soutěže – hod obručí na tyč, zatloukání hřebíku do špalku na co nejmenší počet úderů, a tak dále. Protože bylo celý den krásné počasí, nenapadlo nás nic lepšího, než si napustit bazén.“ V rámci soutěží bylo i hraní tzv. kolotoče v pingpongu. Kdo vypadl, musel jít do bazénu. Na závěr skončili v bazénu všichni. První se tam jen koupali, pak do bazénu začali skákat. Skákání do bazénu ze země však Markovi přišlo málo zábavné, proto vylezl na asi metr vysokou zídku a skočil. „Chtěl jsem skočit „placáka“, ale bohužel jsem se přetočil víc než jsem chtěl a narazil jsem hlavou na dno.“

Nejdelších deset vteřin v životě

V ten moment Marek, jak sám říká, prožil nejdelších deset vteřin v životě. „Ležel jsem na hladině hlavou dolů a nemohl jsem hýbat žádnou částí těla. Vedle sebe jsem viděl jen stojící nohy kamaráda a doufal, že mě z té vody někdo co nejdřív vytáhne.“ Markovi kamarádi naštěstí zareagovali velmi brzy a Marka z bazénu opatrně vytáhli. Okamžitě zavolali záchrannou službu. U Marka bylo hned od nahlášení podezření na poškození páteře a míchy, proto pro něj vzlétnul také vrtulník. Do příjezdu záchranné služby Marek pořád říkal kamarádům, ať mu narovnají nohy, on je však měl natažené. „Je zajímavé, jak si mozek zafixoval poslední polohu těch nohou před úrazem. Když mi kamarádi poněkolikáté zopakovali, že mám nohy natažené a že mě štípou do paty, věděl jsem, že je něco špatně. Také mě v tom utvrdilo to, když jsem kamarády poprosil, aby mi natáhli ruce nahoru – poté mi ruce pustili a ty bezvládně spadly zpátky. V ten moment přišla první myšlenka na vozík.“

Doražte mě

Po prvotním ošetření od záchranné služby přistál nedaleko vrtulník. Letečtí záchranáři Marka uložili do vakuové dlahy, napíchli kanylu, naložili do vrtulníku a Marek pod vlivem sedativ usnul. Probudil jej až zdravotní bratr ve Fakultní nemocnici v Brně s tím, že ho vycévkuje. Pak už si jen vzpomíná na anesteziologa na sále, jak mu říká, že má počítat do deseti a dál už neví nic. Po operaci dlouhé asi 4 hodiny se Marek probudil na ARU, kde u postele stáli jeho rodiče. „První, co jsem našim řekl bylo, aby mě dorazili, to však dorazilo moji mamku. Pak jsem jim řekl všechny důležité údaje. Kde je potřeba co zaplatit, jaký mám PIN ke kartě, různá hesla a tak podobně. Pak mi zkolabovaly plíce.“ Markovi byla udělána tracheostomie, kterou měl tři týdny. Postupně se učil znovu dýchat sám. Ve fakultní nemocnici strávil dva měsíce, z ARA byl přeložen na spinální jednotku, kde začal postupně objevovat, čím vším dokáže hýbat a co vše by mohl zvládnout. Z nemocnice byl poté Marek přeložen do RÚ Hrabyně, kde byl necelý půlrok. „V Hrabyni jsem se učil všechno od začátku – jak si sednout, najíst se, jak jezdit na vozíku a vše kolem něj. Hodně mi pomáhalo vidět i jiné vozíčkáře, co všechno zvládají sami a věřil jsem, že jednou budu moct vést relativně samostatný život jako oni. Obrovskou podporu jsem měl také u rodičů a sestry, kteří v době mého pobytu v Hrabyni přestavěli část domu na bezbariérovou tak, abych se měl kam vrátit. Nikdy jim nepřestanu být vděčný.“ 

Odolával jsem tři roky, pak se to ve mně zlomilo

Po návratu domů jsem byl neustále v kontaktu se svými novými kamarády ze „spinálky“ a z Hrabyně a ti mi poprvé řekli o Fenixu. „Odolával jsem tři roky, pak se to ve mně zlomilo a začal jsem do Fenixu dojíždět na cvičení. Díky Fenixu jsem se, co se týče soběstačnosti, hodně zlepšil a v neposlední řadě mám díky Fenixu i přítelkyni, se kterou bydlím v Brně.“ Marek nyní spolupracuje na projektu Handmedia, kde účinkuje v různých videoprůvodcích pro handicapované a pomáhá se střihem a postprodukcí. Jezdí také vyprávět svůj životní příběh v rámci preventivních besed na základní a střední školy a tím všechny varovat před nevratnými následky úrazů páteře a míchy. Ve volném čase se nejraději věnuje přítelkyni, rodině a nezanevřel ani na počítačové hry, které jej provází téměř celý život. V budoucnu by chtěl Marek založit rodinu, mít vlastní bydlení a také cestovat. „Předloni jsem byl dvakrát v Itálii u jezera Lago di Garda a tam jsem zjistil, že vozík nemusí být při cestování problém. Loni bohužel cestovat moc nešlo, a tak doufám, že už brzy budeme moci s přítelkyní vyjet zase na nějaký pořádný výlet, třeba i do zahraničí.“

„A co bych vzkázal? Dávejte si pozor na to, co si přejete – já chtěl být zahradní hadice – jen bych ležel a lidi by mě tahali… No a podívejte se, jak to dopadlo.“ 🙂