Už jako malý kluk měl Ladislav o svém životě jasno. Když mu bylo asi dvanáct, začal mluvit o Francouzských cizineckých legiích. V osmnácti se vydal svůj sen uskutečnit. Nepovedlo se, nepřijali jej. Ve Francii strávil celkem jedenáct měsíců, nejdříve čtvrt roku v Paříži, pak toulkami napříč zemí. „Bylo to nejkrásnější období mého života. Navštěvoval jsem památky, přespával pod širákem u Atlantiku, naučil jsem se francouzsky. Živil jsem se všemožně, pomáhal místním, někdy za nocleh a jídlo, jindy i za pár drobných. Bylo to období absolutní svobody,“ vzpomíná Ladislav.

Žil jsem možná trochu divoce, rád jsem jezdit rychle v autě

Ačkoliv se původně vyučil truhlářem, ve třiadvaceti se živil jako vyhazovač z nočního podniku. „Žil jsem možná trochu divoce. Hodně času jsem věnoval sportu a rád jsem jezdil rychle v autě“, popisuje svůj život před úrazem. Rychlá jízda v autě, jedna z Ladislavových velkých vášní, mu však obrátila život naruby. V roce 1999 měl Ladislav vážnou autonehodu, následkem které se ocitl na invalidním vozíku. „Jel jsem sám, neměl jsem bezpečnostní pás a podle toho to tak dopadlo“, dodává.

Mohl jsem vymýšlet, co dál

Po úraze následoval šok a dlouhodobá rekonvalescence – šest měsíců v brněnské Úrazové nemocnici a další tři měsíce v rehabilitačním ústavu Luže. Po propuštění z rehabilitačního ústavu se Ladislav vrátil do reality každodenního života, tentokrát však s diagnózou kvadruplegie. „Asi rok jsem se dával psychicky do kupy, potom přibližně dalších pět let fyzicky“, hovoří o svém tehdejším stavu Ladislav. Ve Znojmě, kde bydlel společně s rodiči, každý den dojížděl na cvičení. Jakmile se trochu sžil s invalidním vozíkem, intenzivně na něm jezdil po nedalekém sídlišti. „Jak se říká, že chůze je nejzdravější pro člověka, tak pro vozíčkáře je to asi jízda na vozíku. Díky tomu jsem byl víc fit a zároveň jsem mohl přemýšlet a vymýšlet co dál“, vysvětluje Ladislav. Rozhodl se, že chce studovat a vybral si Obchodní akademii v Žatci. „Byla sice daleko, ale tehdy to byla jediná střední škola, kterou jsem mohl studovat externě“, popisuje. Ladislav školu úspěšně dokončil a v roce 2009 odmaturoval.

V té době se v životě Ladislava poprvé objevilo také ParaCENTRUM Fenix, do kterého jezdil cvičit nebo za zábavou na nejrůznější společenské akce. „Fenix mi pomohl nejvíc v tom, že jsem se dostal na vysokou školu. Tehdy mě paní doktorka Vašíčková seznámila s Karlem Sobolem, který pracoval a stále pracuje ve středisku Teiresiás (Středisko pro pomoc studentům se specifickými nároky Masarykovy univerzity – pozn. autora). Karel mě dostal do přípravky na přijímačky a pomáhal mi s přijetím na Právnickou fakultu Masarykovy univerzity“, hovoří o počáteční spolupráci s ParaCENTREM Fenix Ladislav.

Aktivní člen Fenixu

Se studiem vysoké školy začal Ladislav postupně opouštět rodný přístav ve Znojmě, až nakonec natrvalo zakotvil v Brně, kde díky své prozřetelnosti získal byt. „Už když jsem byl v prvním ročníku na vysoké škole, zažádal jsem město Brno o byt. Do té doby jsem bydlel na univerzitních kolejích. Dočkal jsem se a ve třetím roce studií mi přidělili v Brně byt“, dodává. Při studiu vysoké školy se Ladislav začal mimo jiné také aktivněji zapojovat do činnosti ParaCENTRA Fenix. Nejprve jako klient, poté jako právník – student. Postupem času se vzájemná spolupráce rozvinula natolik, že se Ladislav stal samotným předsedou a právníkem ParaCENTRA Fenix.

Ačkoliv úraz a získané postižení významně vychýlily směr Ladislavových životních kolejí, tak při nejmenším jeho záliba ve sportu zůstala stejná. Baví ho jízda na terénním handbiku nebo veslování na trenažeru. Zhruba před třemi lety, když zaměstnanci ParaCENTRA Fenix připravovali první ročník benefičního plesu, objevil vášeň v tanci. „Někoho napadlo, že by součástí programu měl být tanec na vozíku. A volba padla na předsedu. Dost mě to pohltilo,“ vysvětluje Ladislav. Před časem získal díky sbírce Konta Bariéry vlastní taneční vozík. „Pohyb je pro mě pořád na prvním místě, díky tomu žiju,“ dodává Ladislav.