Rodiče Karla spolu začali chodit už v deváté třídě základní školy. Začátek možná trochu netradiční, ale Karlův vztah k rodičům je velice zásadní a je postaven na obrovské úctě, uznání, obdivu a lásce k nim. Jak sám říká: „Za to jaký jsem, vděčím právě svým rodičům.“ Karel se narodil jako třetí dítě ze čtyř v roce 1959 do rodiny rolnice a soustružníka. Všechny děti vyrůstaly ve vzájemné lásce a v péči celé širší rodiny. Byly vedeny k pracovitosti, k víře v křesťanství a k pravdomluvnosti. Rodina měla malé hospodářství, kde všichni, děti nevyjímaje, pomáhali.

Během života jsou šťastná i ta smutnější období

Už jako malý kluk hrál Karel házenou za Sokol Sokolnice. Pohyb jako takový ho moc bavil. S kamarády jezdil na kole, bruslil, hrál fotbal. Doma prostě neposeděl a jak se naskytla možnost, byl s kamarády venku na čerstvém vzduchu. Škola ho moc nebavila a podle toho také vypadaly známky. „Se starším bratrem jsme se jako malí často hašteřili a vyváděli různé neplechy. V dospívání jsme k sobě měli naopak mnohem blíž než v raném dětství.” Karlovi bratr moc chybí. Zemřel v nedožitých čtyřiceti letech na rakovinu mozku. „Tak to prostě v životě chodí. Během života jsou šťastná i ta smutnější období. Smrt babičky a dědy byla také smutná, ale my byli vychováváni v tom, že i smrt patří k našemu bytí na tomto světě. Je to prostě realita, kterou je nutno brát za nedílnou součást života.”

Škola života

Hned po základní škole šel Karel do učení, konkrétně na zedníka. To se psal rok 1975. Po vyučení pracoval asi rok a půl hlavně jako obkladač. Potom nastal čas na splnění „Čestné občanské povinnosti“ a Karel nastoupil na základní vojenskou službu. Narukoval do slovenského Zvolena a po výcviku skončil v Žatci. „Jak to tak bývá, na špatné věci, které se na vojně odehrály, člověk pozapomněl nebo je vytěsnil a naopak vzpomínám spíš na věci veselé a na průšvihy, co jsme prováděli. Nakonec jsem to celé přežil bez újmy, aspoň doufám.“

Dobrá parta nejen na hřišti

Po návratu z vojny se Karel vrátil do pracovního procesu a hlavně do aktivního sportování. Pokračoval v házené, tentokrát už za muže zmiňovaného Sokola Sokolnice a moc ho to bavilo. Byli se spoluhráči dobrá parta nejen na hřišti, ale drželi při sobě i na zábavách a čajích. Zmiňované zábavy, čaje, ale také plesy Karel navštěvoval především proto, že rád tancoval a poslouchal dechovou hudbu. Na jedné takové zábavě potkal svoji první ženu. Brali se v říjnu 1982, rok poté začali stavět rodinný dům a v dubnu 1984 se jim narodila milovaná dcera. Pro Karla to byla v té době neuvěřitelná a úžasná událost. To však byl už půl roku na vozíku.

Určitě vím, že jsem to nechtěl zabalit

Karel se svými kolegy oslavoval v práci svátek Martina a potom jel na motorce domů, kam už nedojel. „Jel jsem z práce nepřiměřenou rychlostí. V levotočivé zatáčce byl vyvýšený mostek, na kterém mne to vyneslo na štěrk na kraji silnice. Dostal jsem smyk a narazil jsem do domu. Asi za pět minut jel okolo autobus, který vezl zaměstnance místního JZD. Ti mne tam našli a zavolali záchranku. Moc si toho nepamatuju. Měl jsem otřes mozku a ztrátu paměti.“ Karel byl převezen do Úrazové nemocnice, kde ho hned operovali. Karel vzpomíná: „Ležel jsem v otočném rámu, ve kterém mne polohovali každé tři hodiny. Na konkrétní pocity si nepamatuji nebo je možné, že jsem je vytěsnil. Určitě to nebylo jednoduché, ale určitě vím, že jsem to nechtěl zabalit. Čekali jsme dceru, a tak jsem se těšil hlavně z toho. Celá rodina za mnou chodila a povzbuzovala mě. Nejstarší sestra mi donesla okopírované Černé barony a tak jsem četl.” Byla to neskutečná a nečekaná životní rána nejen pro něj, ale i jeho blízké. „Tímto svým životním kopancem jsem všem svým nejbližším způsobil značné utrpení a velkou bolest a zásadní změny v našich životech. Dodnes mě to neskutečně mrzí a všem se za to omlouvám. Vše se změnilo.” Již v únoru 1984 Karel nastoupil do rehabilitačního ústavu v Hrabyni, kam za ním jezdila těhotná manželka.

Začalo to atletikou, basketbalem a plaváním

Velkou motivací pro Karla bylo očekávané narození dcery a také to, že když bude znovu sportovat, pracovat a žít, že to bude alespoň trochu snesitelnější pro jeho blízké. Už v Hrabyni se začal Karel seznamovat se sportem na vozíku. Začalo to atletikou, basketbalem a plaváním. Po návratu z Hrabyně bylo velmi složité si najít cestu k manželce i dcerce. „Já na vozíku, rozestavěný dům a malá dcerka. Nějak jsme to nezvládli a já se odstěhoval ke svým rodičům. Bylo několik pokusů, jak se dát dohromady, ale nakonec jsme se rozvedli.“

Žil jsem hlavně sportem

Karel si po nějaké době sehnal domácí práci. „Svařoval jsem plynovým hořákem obaly (dnes euroslohy) na doklady. Šílený smrad a za mnoho kusů málo korunek.“ Chtěl se osamostatnit a tak si požádal o přidělení bezbariérového bytu. To se mu docela brzy podařilo, dostal byt na Kosmonautech ve Starém Lískovci. K tomu si sehnal i lepší práci. Každý den dojížděl do provozovny META na Vinohradech, kde montoval pohonné jednotky do kazetových přehrávačů. V novém zaměstnání se seznámil s nynější manželkou Ivou, se kterou vychoval její dva syny. Také začal aktivně se sportem ve sportovním klubu Moravia Brno. Dělal atletiku, později i basketbal a stolní tenis. Začalo se mu ve sportu dařit a výkonnost šla nahoru. Postupem času se dostal do reprezentace v basketbalu i v ping pongu. „Žil jsem hlavně sportem a díky tomu jsem byl v pohodě. Stal jsem se také jedním z členů organizačního týmu pořadatelů sportovních akcí Moravia Brno.“ Karel dosáhl i na mezinárodní sportovní úspěchy ve stolním tenisu. Stal se dvakrát mistrem Evropy v družstvech a dosáhl na 4. místo na mistrovství světa. Od roku 1994 je členem Sokola Líšeň, kde hraje městské soutěže zdravých stolních tenistů.

Pomáhám a snažím se být oporou

Od roku 2002 je Karel zaměstnancem společnosti MEDICCO, ve které pracoval na různých pozicích. Nyní pracuje na zkrácený úvazek a to hlavně z důvodu, že je manželka vážně nemocná. Karel manželce pomáhá ze všech sil a je jí velkou oporou, přesto využívají osobní asistenci z ParaCENTRA Fenix 4x týdně po šesti hodinách. Karel jezdí pravidelně na rehabilitaci k nám do Fenixu. „Snažím se udržet, nebo alespoň co nejvíce zpomalit chátrající stav mého stárnoucího organismu.“ Karel svými zkušenostmi významně pomáhá a radí klientům ParaCENTRA Fenix s nastavením vozíku, se správným sedem ve vozíku a za to mu patří obrovské poděkování.

„Minulý rok v září mi zemřel tatínek. Pro všechny je to velká ztráta, a proto se snažím každý víkend s manželkou navštěvovat moji maminku a tetu, kde se potkáváme se sestrami a ostatní rodinou. S dcerou a vnukem se navštěvujeme, jak jen to jde.“ I přes všechny osudové rány a těžkosti Karel říká: „Život mám rád a beru ho takový, jaký je a je dobré ho žít.“