Kamil se narodil v roce 1984 v Boskovicích. Od dětství bydlí v Blansku na jižní Moravě nedaleko Moravského krasu. Kamil sportoval už na základní škole. Hrál florbal, věnoval se atletice a několik let závodně lyžoval. Záliba v lyžování mu vydržela i po celou dobu studií na Střední průmyslové škole v Jedovnicích, kde se Kamil specializoval na studium v oboru strojírenství, konkrétně výpočetních systémů Cad-Cam a programování CNC strojů. Začal se také více zajímat o technické 2D a 3D kreslení. „Tak jsem dostudoval průmyslovku a udělal maturitu. Měl jsem před sebou tři měsíce volna, protože jsem udělal přijímačky na VUT v Brně a škola začínala tehdy až někdy v září,“ popisuje Kamil studijní život. To se psal rok 2004 a do té doby prožíval vcelku obyčejný život, jako každý mladý člověk, co rád cestuje, chodí do přírody, poslouchá hudbu a relaxuje.

Místo měsíce prázdnin, tři měsíce na ARU

Bezstarostné tříměsíční období letních prázdnin si však Kamil neužil celé. Koncem srpna v roce 2004 se vážně zranil při jízdě na motorce a tato nehoda změnila od základu jeho život. „Ještě jsem měl mít měsíc prázdniny, místo toho jsem ležel tři měsíce na ARU, protože jsem měl problémy s dýcháním a dostal jsem i zápal plic. Potom jsem byl další tři měsíce na spinální jednotce,“ vysvětluje. Následkem úrazu si Kamil poranil krční páteř, kde měl otok na míše. Důsledky jsou zdrcující. Ochrnutí od krku dolů, což znamená, že je odkázán na invalidní vozík, který ovládá bradou a je kompletně závislý na asistenci druhé osoby. Samostatně zvládá pouze pohyb hlavou a rameny. Poté, co se jeho zdravotní stav stabilizoval, odjel Kamil do rehabilitačního ústavu v Luži Košumberku. Tam strávil dlouhých deset měsíců, v rámci kterých se mimo jiné vyrovnával se zcela novou životní situací. „Normálně má člověk nárok na šestiměsíční pobyt, ale já jsem dostal výjimku a mohl jsem tam zůstat déle. V druhé polovině mého pobytu jsem už mohl jednou za měsíc jezdit i na návštěvy domů,“ dodává Kamil.

Není to chvilková záležitost, ale je to napořád

V době, kdy Kamil dojížděl domů na návštěvy k rodičům, vyšlo najevo, že se jeho nové situaci bude muset přizpůsobit dům, v němž bydlel. „Uvědomili jsme si, že můj stav není chvilková záležitost, ale že to je napořád. Takže jsme v domě začali zařizovat koupelnu. Naštěstí jsme nemuseli dělat další velké úpravy, jen jsme se přestěhovali z prvního patra do přízemí domu, kde dřív bydleli prarodiče,“ popisuje. Všechny nezbytné úpravy domu se naštěstí podařilo zařídit ještě v době, kdy byl Kamil v rehabilitačním ústavu. Kromě toho bylo zapotřebí pořídit další nezbytné pomůcky, jako zvedák, polohovací postel, elektrický a mechanický vozík a také upravený automobil.

V online světě nepoznáte, že má hendikep

První dva roky po návratu z Luže trávil Kamil převážně doma a to i z důvodu, aby se sžil s tvrdou realitou, že už zůstane na vozíku. „Naštěstí se máma rozhodla, že se mnou zůstane doma, aby mi mohla pomáhat,“ dodává. Nějakou dobu trvalo, než se Kamilovi podařilo získat všechny kompenzační pomůcky. Jakmile měl k dispozici speciálně přizpůsobené ovládání a počítač, začal příležitostně pracovat. Na vysokou školu, kterou měl po úrazu na dva roky přerušenou, se už Kamil nevrátil. „Nikdy jsem nebyl studijní typ. Navíc na fakultě strojírenství je to samá matematika a výpočty, to mě moc nebavilo. Potom jsem si řekl, že si spíš najdu nějakou práci na půl úvazku,“ vysvětluje. Nyní své znalosti zúročuje ve spolupráci s brněnskou firmou, pro kterou rýsuje technické výkresy. I přesto, že hýbe pouze hlavou, zvládá od samého začátku jízdu na elektrickém vozíku a ovládá mobil a počítač se speciální pomůckou. Díky novým technologiím a zejména díky počítači se dokáže nejen bavit a komunikovat zcela normálně s okolním světem, ale také si vyřídí veškerou administrativu a běžné úkoly.

Velký posun v soběstačnosti

Po dvou letech od úrazu, v roce 2006, se Kamil dostal na čtrnáctidenní rehabilitační pobyt do Centra Paraple. Zde se seznámil s dalšími novými lidmi na vozíku a s některými se stali i velmi dobrými přáteli a navštěvují se dodnes. „V Parapleti jsem se dozvěděl o ovládání počítače ústy se speciální pomůckou, PC myš Quadjoy, kterou jsem si hned po návratu domů pořídil a používal ji až do roku 2020”, nostalgicky vzpomíná. V tom samém roce Kamil objevil a následně pořídil náhradu v podobě pomůcky Quadstick, kterým lze ovládat nejen PC, ale dá se použít jako ovladač na Xbox nebo Playstation. Quadstick je rychlejší, má více funkcí, které lze programovat dle potřeb a jdou s ním hrát i všechny nejnovější hry na PC, kde je potřeba hodně funkcí (formule, motorky, rallye, střílečky, strategie, simulátory, atd…)
Dalším objevem při pobytu v Parapleti byly možnosti sportů pro vozíčkáře tetraplegiky. První sport , který Kamila zaujal, byl paralympijský sport boccia, který si také vyzkoušel. O tom ještě později. Další “opakovačky” v Centru Paraple nebyly jen za rehabilitací, ale i za účelem vzdělávání. Absolvoval kurzy na úpravu fotografií a programování webových stránek. Nasbírané znalosti a dovednosti využívá dodnes.

Myslím, že taková prevence má smysl

Kamil mezi své aktivity zařadil v roce 2009 i pravidelné návštěvy ParaCENTRA Fenix. To pro něj znamená víc než jen místo, kam jezdí pravidelně cvičit. Od začátku se mu ve Fenixu zalíbilo a nedlouho poté se účastnil různých společenských a sportovních akcí. „Díky Fenixu jsem získal nové kontakty a přátele. Zažil jsem různé kurzy, pobyty na Březejci, Ples pro Fenix a jiné super akce.” Kamil se v ParaCENTRU Fenix také aktivně zapojil do osvětových a preventivních besed, které Fenix pravidelně pořádá na základních a středních školách. „Besed jsem se účastnil hned od začátku a jsem moc rád, že mi paní doktorka Vašíčková dala takovou příležitost a za to jí moc děkuji,“ vzpomíná. Besedy Kamila hodně naplňovaly, protože mohl žákům předat své postřehy a zkušenosti ze života vozíčkáře. „Je dobré, když děti vidí na vlastní oči tetraplegika, který ovládá vozík bradou. Díky tomu více pochopí, co se může stát, když nebudou opatrní. A právě proto má taková prevence smysl,“ dodává Kamil.

Duší i tělem sportovec

Kamil zůstal po úraze duší i tělem sportovec a od roku 2009 začal hrát závodně již zmíněnou bocciu. Během dvou let postoupil ze 3. ligy do nejvyšší soutěže, kde je držitelem šesti titulů Mistra České republiky. V letech 2013 – 2016 se Kamil kvalifikoval mezi 24 nejlepších hráčů světa a tím si zajistil vstupenku na paralympiádu v Riu de Janeiru 2016, kde obsadil 14. místo. Kamil vzpomíná: „Účastí na paralympiádě jsem si splnil jeden ze svých životních snů. Byl to opravdu nezapomenutelný zážitek.” Po paralympiádě Kamil reprezentoval ČR ještě další tři roky. Od konce roku 2019 zatím aktivní hraní přerušil, jelikož řešil zdravotní situaci v rodině. Následně začal i více řešit osobní život a s tím spojenou asistenci. Během této doby se však stal členem výkonného výboru České federace boccii, kde se podílí na zlepšování podmínek pro bocciu v ČR a na fungování spolku, nebo předával cenné zkušenosti a pomáhal s tréninkem mladých, nadějných sportovců.

Aktuálně Kamila láká další sport a tím je florbal na elektrickém vozíku, tzv. Powechair hockey. „Ve srovnání s bocciou je florbal na elektrickém vozíku mnohem akčnější sport. Hlavním předpokladem k provozování tohoto sportu je mít speciální vozík a asistenta. Věřím, že se mi v blízké budoucnosti podaří sehnat vše potřebné a začnu trénovat,” dodává.

Být peer mentorem mě naplňuje

Kamil je velice činorodý člověk a přes veškeré své aktivity rád pomáhá druhým. Někdy radou, jindy zase ukáže nějakou vychytávku, kterou na internetu nenajdete. „Již několikrát jsem se setkal s člověkem po úrazu, pro kterého bylo všechno nové a já mu mohl poradit třeba s výběrem vozíku nebo bradovým ovládáním,“ dodává. Možná i proto se rozhodl přijmout nabídku z organizace CZEPA, stát se peer mentorem. “Peer mentor je takový průvodce lidem, kteří se ocitnout čerstvě na vozíku a jsou v podobné situaci jako já kdysi. Díky dlouholetým zkušenostem jim dokážu porozumět a následně se snažíme najít nejlepší řešení, jak si usnadnit život. Je to takový instruktor soběstačnosti, s tím rozdílem, že klienti nejezdí za mnou, ale já za nimi. Také si moc cením skvělých lidí a přátel z CZEPY a děkuji jim za podporu a spolupráci,” s úsměvem dodává Kamil.

I přes nepřízeň osudu je Kamil zdárný příklad toho, že když to člověk nezabalí a má chuť žít, tak si může užívat aktivní život. “Kromě výše zmíněného také létám s dronem, ovládám auto na dálkové ovládání, navštívil jsem několik zemí, několikrát jsem letěl letadlem a svezl jsem se třeba v závodním rally autě,” dodává závěrem Kamil. V neposlední řadě přemýšlí a zvažuje dál bydlet v Blansku v domácím prostředí s osobní asistencí.