Zdeněk se narodil ve Zlíně a vyrůstal v nedalekém Fryštáku. Na maloměstě severně od krajského Zlína bydlel s rodiči, bratrem a sestrou v rodinném domě. Od dětství byl sportovní typ a věnoval se hned několika sportům. „Byl jsem poměrně aktivní dítě. Díky atletické přípravce znám zlínský Stadion mládeže jako své boty. Na tréninky do Zlína jsem dojížděl vždy v pondělí, ve středu a v pátek. Úterý a čtvrtek jsem pro změnu vyplnil fotbalovým tréninkem ve Fryštáku. Aby toho nebylo málo, tak jsem ještě hrál florbal za základní školu,“ směje se. Ve škole jej nebavily jazyky, zato si rozuměl s matematikou. Postupem času začalo být jasné, že si Zdeněk zvolí technické zaměření střední školy.

Místo nové školy půl rok rehabilitací

O letních prázdninách po skončení základní školní docházky už Zdeněk věděl, že příští čtyři roky stráví na technickém lyceu Střední průmyslové školy Zlín. S devátou třídou se symbolicky loučil na letním pobytu, kde se s kamarády oddával pěším túrám a cyklistickým výletům. Právě úplně poslední vyjížďka na kole se pro něj ale stala osudnou. „Jel jsem jako poslední za celou skupinou a při jízdě z kopce jsem si začal upravovat klipsny. Nevěnoval jsem tedy pozornost řízení a čelně jsem narazil do zaparkovaného kamionu. Probral jsem se už na zemi. Mohl jsem pohnout pouze rukama. Ostatní zavolali sanitku, a nakonec jsem letěl do nemocnice vrtulníkem.“

Zdeněk se znovu probral až po operaci. Byl dezorientovaný, nevěděl, kde je. Po jednotce intenzivní péče strávil asi měsíc ve Fakultní nemocnici Olomouc. „To, že mám přerušenou míchu, jsem si ve svých čtrnácti letech neuvědomoval. Vlastně jsem před tím ani pořádně nevěděl, že něco takového existuje. Asi jsem si i ze začátku myslel, že to do půl roku rozchodím. Opravdu jsem si moc věcí neuvědomoval,“ dodává.
Zdeněk dostal odklad od nástupu na střední školu a následujících několik měsíců strávil v rehabilitačním ústavu. „To, že bych se měl seznamovat s novou školou, šlo v té době úplně mimo mě. Na rehabilitačním pobytu jsem se naučil snad devadesát procent toho, co umím teď. Musím tedy za sebe říct, že první rok po úrazu je nejdůležitější.“ Během rekonvalescence svého syna zařídili jeho rodiče bezbariérové úpravy v rodinném domě, aby byl jeho návrat domů co možná nejlepší.

Studentská léta mladého vozíčkáře

S ročním odkladem Zdeněk přece jen nastoupil na vytouženou střední do Zlína. „Naštěstí byla škola v té době poměrně moderní a relativně bezbariérová. Jezdil jsem nákladním výtahem, využíval jsem bezbariérovou toaletu. Celkově mi vyšli vstříc. „První rok ho vozil do školy otec. Díky odkladu měl na začátku druhého ročníku již osmnáct let, takže bylo jasné, že si udělá řidičský průkaz. „Měl jsem automobil s jeřábkem, který táhl vozík do úložného prostoru na střeše vozu. Díky vozíku na střeše jsem měl v autě místo pro své spolužáky. Jednoho jsem vyklopil na obchodce, dalšího na gymplu a na svou průmyslovku jsem často dorazil s pozdním příchodem,“ směje se Zdeněk.

Spolužáci byli podle něj super, ovšem pravidelnou partu kamarádů měl v rodném Fryštáku. „Když byly v hospodě schody, nebyl to žádný problém. Se čtyřma kámošema se i vozmen na vesnici dostane snadno ke sklenici dobrého piva. Kamarádi se museli hodně otáčet, protože bezbariérové hospody byly tehdy tak možná ve Zlíně. Já vždycky říkám, že jsem takový vozmen veterán. Už teď jsem na káře déle, než jsem chodil,“ říká.

Vedle dobrodružství s kamarády se Zdeněk stále věnoval sportu. Po zranění vyzkoušel sledge hokej nebo stolní tenis.

Samostatný život v Brně

Přijetí na Fakultu stavební VUT v Brně byl začátek současné kapitoly Zdeňkova života. „Dostal jsem na kolejích VUT bezbariérový pokoj a těšil jsem se, že se zase o něco více osamostatním. Samotný začátek studia byl trochu boj, jelikož jsem zejména v prvním ročníku mnohdy dostával učebny, do kterých vedly schody. Postupem času se ale všechno zlepšovalo,“ prozrazuje nyní už vystudovaný stavební inženýr.
Zůstat v Brně, to nebyla pro Zdeňka podmínka. „Hledal jsem pracovní příležitosti v oboru, které by vyhovovaly nárokům vozíčkáře. Hledal jsem v Brně i ve Zlíně. Postupem času jsem si uvědomil, že budu muset zůstat v Brně, a tak jsem si zažádal o městský byt. Nakonec jsem zde opravdu získal i práci.“

Práce na plný úvazek

Zdeněk Šafář patří k těm handicapovaným, kteří pracují na plný úvazek. „Pracuji na full time a zatím se nechystám polevit. Samozřejmě je to s přibývajícím věkem náročnější, celý den pracovat na vozíku. Rád bych se v příštích letech ještě kariérně vyvíjel. Rodinu a podobné věci zatím ponechávám náhodě. Když se to má stát, tak se to stane. Do té doby se budu věnovat práci a koníčkům,“ dodává.

Pokud Zdeňka nezastihnete u kalkulace staveb, můžete na něj narazit v jednom z brněnských kin či divadel. „Zbožňuji kulturu a rád za ní přímo vyrážím. Dále velmi rád cestuji. Ze sportu už provozuji snad jen jízdu na handbiku,“ vyjmenovává. Co o něm možná mnoho lidí netuší, je, že se rád účastní závodů RC modelů.

V neposlední řadě můžete dvaatřicetiletého vozíčkářského „veterána“ potkat na rehabilitacích a aktivitách ParaCENTRA Fenix. „Jsem moc rád, že taková organizace na Moravě existuje. Líbí se mi, jak propojuje komunitu vozíčkářů s ostatními lidmi.“