Adéla pochází z Českého Těšína, jako dítě však bydlela také třeba v Karlových Varech, Ostrově nad Ohří nebo v Kroměříži. „Naši se rozvedli, když mi byly asi dva roky, takže jsme se hodně s mámou stěhovaly. Mamka si pak stihla pořídit ještě mladšího bráchu, ale tam to nějak nedopadlo. Táta za námi celou dobu jezdil, až se k sobě nakonec naši vrátili a jsou spolu dodnes.“

Pár metrů za půl hodiny

Základní školy vystřídala celkem tři, střední školu absolvovala v Ostravě, kde bydlela na internátu. Mezi třetím a čtvrtým ročníkem ochrnula. „Na jazykovém pobytu v Německu jsem chytla docela hnusnou chřipku. Bylo mi opravdu zle, ale kurz byl zaplacený a já jsem ho chtěla dokončit,“ vypráví Adéla. Když se vrátila z kurzu domů, lékařka jí sdělila, že brnění v nohou, které v té době pociťovala, je normální a po nemoci se s ním potýká každý. Následovala dovolená s rodiči, kde už chodila opravdu špatně, zakopávala, v nohou ztrácela cit. „Strávila jsem v nemocnici tři týdny. Lékaři mě pustili s tím, že opravdu neví, co se mnou mají dělat. Pár metrů k autu jsem tehdy šla půl hodiny.“

Adélin stav se postupně zhoršoval, v září už se nedokázala postavit na nohy. Mermomocí se však chtěla vrátit do školy. „Doma mi nebylo dobře. Nevěděla jsem, co se mnou bude, co mě čeká, ale nechtěla jsem nad tím přemýšlet. Za každou cenu jsem chtěla dodělat maturitu, protože ať už by se dělo cokoliv, bylo mi jasné, že bez školy jsem v háji.“

Dodnes bez diagnózy

To se psal rok 2008. Adéla ještě dnes neví, co jí vlastně přesně je, žije bez diagnózy. „Když se člověku něco takového stane, má dvě možnosti. Buďto se zhroutí a úplně skončí, anebo si řekne, že mu třeba nefungují nohy, ale zbytek jo. A musí se podle toho nějak zařídit. Já jsem se to snažila řešit konstruktivně. Věděla jsem, že musím jít na výšku, abych mohla snáz najít práci, která se dá dělat vsedě.“ Přihlásila se do Brna na obor speciální pedagogika. „Tam jsem se poznala se svým současným mužem. Ukončila jsem úspěšně bakaláře, v prvním ročníku navazujícího studia jsem zjistila, že jsem těhotná. Magistr se mi tím pádem nepodařilo dodělat,“ vypráví s úsměvem Adéla.

Porod císařem

„Mám naprosto skvělého lékaře, který nikdy neřešil, že jsem na vozíku, zajímalo ho jen moje zdraví a zdraví dítěte. V osmadvacátém týdnu se objevily komplikace, najednou jsem spadala do kategorie rizikové těhotenství, častěji mě kontrolovali, ale jinak probíhalo vše v pořádku,“ vzpomíná na své první těhotenství. Syn Honzík se narodil plánovaným císařským řezem. „Mám od narození těžkou krátkozrakost, proto mi nedoporučili rodit přirozenou cestou. Prý by mi nikdo nezaručil, že ještě někdy uvidím. To mě trochu mrzelo, chtěla jsem rodit přirozeně.“

Těžké první týdny

Po porodu se ukázalo, že Adéla měla poškozenou placentu. „Lékařka mi sdělila, že komplikace, které jsem měla, mohou souviset s tím, že každý svůj pohyb provádím pomocí rukou a břicha, tedy je břicho více namáhané než u jiných žen a hrozí právě tyto komplikace.“ Syn měl nízkou porodní váhu, navzdory ní a komplikacím, které těhotenství provázely, se ukázalo, že se narodil zcela zdravý.

První tři týdny po návratu z porodnice bydlela s Boumovými i Adélina maminka. „Jak byl Honza opravdu maličký, nevěděla jsem ani jak ho obrátit. Navíc jsem řešila třeba i věci, které běžná matka řešit nemusí. Jak mám dítě držet a zároveň někam přenést, když k přesunům potřebuji ruce? Pomohl mi dokument Moji milovaní, ve kterém účinkovala Simča Kolaříková (také klientka ParaCENTRA Fenix, pozn. red.). Ta používala při přesunech takzvaný kojící polštář. Pořídila jsem si ho taky, měla ho připnutý na sobě a Honzík mi neměl jak vypadnout. Pak jsem taky hodně řešila koupání, protože všechny vaničky jsou nízké a my máme sprchový kout. Náhodou jsem narazila na skvělou věc, takovou koupací kytku blooming bath. A najednou bylo po problému, než Honzík vyrostl na koupání ve sprchovém koutě, umývali jsme ho v kytce,“ směje se Adéla.

Kočárek, šátky. A další dítě

„Mám moc šikovného tátu, který mi vyrobil takové úchyty na kočárek, mohla jsem jet na vozíku a kočárek si připnout k němu. Nicméně, Honzík kočár absolutně nesnášel, tudíž jsem se dostala k šátkování. Šátků jsem si nakonec pořídila asi pět a vozila Honzíka v nich.“ Když syn povyrostl, chtěla nastoupit do práce, měla už domluvené místo, ukázalo se však, že je znovu těhotná. „Prodělala jsem po Honzíkovi ještě jeden potrat, po kterém mi řekli, že další dítě už mít nejspíš nebudu. A najednou byla na cestě holčička,“ směje se Adéla. Rodina Boumových se tak rozšířila o dcerku Viktorii.

Máma a cestovatelka

Svůj život momentálně naplno dělí mezi své děti, manžela a práci v ParaCENTRU Fenix. Zde působí jako poradce v oblasti návratu na pracovní trh. Času na koníčky jí moc nezbývá, byť na své oblíbené cestování si ráda vždy nějaký čas vyčlení. „Vždycky jsme rádi cestovali a vydrželo nám to, byť se dvěma dětmi je to samozřejmě ještě mnohem těžší, ale za ty zážitky nám to stojí,“ říká Adéla. V dohledné době se dokonce všichni chystají na Floridu.

Plány do budoucna

Pokud se Adély zeptáte, jak vidí svůj život za pár let, v legraci odpovídá, že by ráda, kdyby se jí podařilo dobře vychovat její dvě děti. Právě dětí se však týká její záměr založit vlastní spolek. „Když jsem očekávala narození Honzíka, překvapilo mě, jak málo existuje zdrojů, kde by rodiče s postižením čerpali užitečné rady a nápady. A nejbližší organizace, která takové rodiče sdružuje, je ve Velké Británii. Můj sen je vytvořit zázemí pro setkávání a výměnu informací mezi rodiči s hendikepem. Ráda bych sdružovala všechny. Tělesně, zrakově, sluchově i pohybově postižené. V této oblasti dává smysl poskytovat poradenství pro všechny,“ uzavírá Adéla.