Lukáš se narodil v Ústí nad Orlicí. Na své dětství, které prožil se svojí rodinou a kamarády v Letohradě vzpomíná takto: „Jsem rád, že jsem prožil dětství v době, kdy byl internet ještě v „plenkách“. Celé dny jsem trávil čas se svými kamarády venku a domů jsem se vracel, až když se začalo stmívat.“ Během základní školy hlavně sportoval, hrál florbal a hokejbal a také chodil do skauta a do Sokola. „V Sokole si mě vyhlédla trenérka a oslovila mě s tím, jestli nechci zkusit florbal, že jsem šikovný, a že mají málo hráčů.” K hokejbalu ho zase přivedl kamarád, který mu jednou nabídl, ať s ním jde na trénink a Lukáše tento sport nadchl natolik, že odehrál dvě sezóny za mladší žáky.

Dětství samý úraz

Už v dětství si tak trochu zahrával se zdravím. Měl různé úrazy. „Tak například jsem si dvakrát zlomil klíční kost. Poprvé ve školce a podruhé jsem si ji zlomil, když jsem přeletěl na kole přes elektrický ohradník. Ve školní družině jsem měl otřes mozku, to když mi kamarád podrazil nohu a já vletěl hlavou přímo na kámen a pak jsem si také třeba přeřízl šlachu na pravém palci“ dodává s šibalským úsměvem. „Nebyl jsem zrovna nejvzornější dítě, ale to asi nikdo. Že bych byl ale úplný „průserář“, to taky ne.”

Osudný rok 2007

Po základní škole Lukáš nastoupil na SOU v Letohradě, obor zámečník, kam dojížděl každý den ze Žamberka. Psal se rok 2007 a byl ve znamení velkých životních změn. Lukášova mamka si našla nového přítele z Brna, a tak se za ním po skončení „prváku“ společně přestěhovali. Během léta odjel Lukáš se svým otcem, jeho novou ženou a sestrami na prázdniny na Sečskou přehradu. „Prvních pár dní bylo vážně hnusně. Pořád jen pršelo, nikam se nedalo jít a my byli furt zavření.” Po pár dnech se počasí umoudřilo a konečně se dalo jít k vodě. První, co Lukáše napadlo bylo, že si sundal triko, rozběhl se k vodě a skočil. Jak vzpomíná. „Byl to můj první a zároveň poslední skok. Hlavou jsem narazil na dno, zamrazilo ve mně a byl konec.“ Lukáš si při nárazu zlomil pátý krční obratel. Následkem toho zůstal ležet bezvládně na hladině. Sestry, které s ním v osudný okamžik byly ve vodě si myslely, že si dělá srandu a potápí se. Asi po dvou nekonečných minutách, během kterých se Lukášovi promítl celý život, ho vytáhl otec na břeh. „Byl jsem přidušený a moc si toho nepamatuji.“ Lukášovi zavolali „rychlou“ a ten byl následně vrtulníkem transportován do pardubické nemocnice rovnou na sál. Zhruba po třech týdnech byl převezen na spinální jednotku v Brně a tam se od lékařů dozvěděl vážnost svého úrazu. „Byli ke mně zcela upřímní a narovinu mi řekli, že budu mít vážné trvalé následky a taky mi to tak nějak došlo, že to není jen zlomená noha!“

Učil jsem se všechno od začátku

Zhruba po dvou měsících byl převezen do rehabilitačního zařízení v Košumberku. „V reháku jsem si i díky dalším lidem s podobným osudem uvědomoval, jak na tom vlastně jsem. Začal jsem se učit všechno od začátku. Nejen takové věci jako vyprazdňování, osobní hygienu, jízdu na vozíku, ale také jiné vnímání potřeb a podnětů mého těla, které se po úraze zásadně změnily. Nejtěžší na tom všem bylo, naučit se říkat o pomoc a smířit se s tím, že budu potřebovat mít neustále někoho za „zadkem“. Po propuštění z Košumberku jsem byl nějaký čas doma.” Společně s rodinou přemýšleli, co dál.

Před úrazem by mě nenapadlo, že vystuduji obchodku

Díky úrazu bylo jasné, že už se k učebnímu oboru nevrátí. Nakonec našli v Brně Kociánku, kam Lukáš nastoupil na obchodní akademii. Během studia měl zajištěnou každodenní péči a rehabilitaci. „Ze začátku jsem tam za žádnou cenu být nechtěl. Všech okolo jsem se stranil a byl jsem nejraději sám. To mi dlouho nevydrželo. Viděl jsem tam spoustu klientů, kteří na tom byli o mnoho hůř než já, a to byla motivace k tomu to nezabalit a fungovat dál. Zanedlouho jsem si tam našel skvělou partu kamarádů a začalo se mi na Kociánce líbit. Za velký osobní úspěch považuji úspěšné dokončení „obchodky“. Před úrazem by mě ani ve snu nenapadlo, že budu studovat takovou školu.“

Stačil jeden trénink a měl jsem jasno

Během studia se Lukáš seznámil s trenérem, který ho oslovil s tím, jestli si nechce zkusit bocciu (paralympijský sport pro těžce tělesně postižené, podobný pétanque). „Sport mám všeobecně rád a tak, když nemůžu hrát florbal nebo hokejbal jako před úrazem, zkusím házení koulemi.“ Stačil jeden trénink a Lukášovi se sport zalíbil natolik, že ho začal hrát závodně. „Boccie jsem se s přestávkami věnoval 11 let, ale úspěchů moc nemám. Jsem hrozný nervák a v zápase nepředvedu to, co na tréninku.“ S hraním bocci nakonec skončil z důvodu ztráty motivace trénovat, jelikož nedosahoval kýžených výsledků. Místo bocci si našel jiný sport a to stolní curling.

Učit se být soběstačný, je práce na celý život

V současné době na sobě Lukáš opravdu maká. Odjakživa je lenoch, ale když už se do něčeho pustí, tak naplno. Díky mamce se dozvěděl o ParaCENTRU Fenix, kam jezdí pravidelně rehabilitovat a učí se být co nejvíce soběstačný. „Velký posun je to, že jsem se osamostatnil a bydlím sám, bez rodiny.“ Lukáš také pracuje z domu jako administrativní pracovník pro firmu, která zajišťuje vybavení do škol. Jeho náplní práce je „sjíždět“ internet a hledat veřejné zakázky zadané školou. Pokud takovou nabídku najde, tak stáhne potřebné dokumenty a pošle je šéfovi. „Předtím jsem pracoval jinde a mojí náplní práce bylo podobné hledání veřejných zakázek na účetní audity.“ Dalším velkým posunem je to, že se z Lukáše stal řidič. Ze začátku měl trochu obavy a tak vždy řídil s někým. Po nějaké době cítil, že to udělat další krok, ale stále u něj panovaly obavy. To se změnilo až díky ergoterapeutce/kamarádce Alče Kordík. „Ta mě opět nakopla (né do pr.ele), že jsem se odhodlal začít řídit sám. První sólo jízda se neobešla bez komplikací. Při zadávání adresy do GPS jsem zadal trasu pro cyklisty (smích). Než mi to došlo tak jsem vymetl pár cyklocest, ale upravením trasy jsem opravdu šťastný dojel do cíle.”

„Když se ohlédnu zpátky, tak musím říct, že mám úplně jiné priority než před úrazem. Nejdůležitější je pro mě zdraví a také to, abych byl co nejvíce soběstačný. Mít kolem sebe fajn lidi a v rámci možností se smířit se svým zdravotním stavem. Neustále se učím říkat si o pomoc. A hlavní je se z toho neposrat!”