Honza je rodilý Brňák. Narodil se v roce 1957 na “Obilňáku” a v moravské metropoli strávil celý život. Má o dva roky mladší sestru, se kterou měl občas sourozenecké třenice, ovšem jakmile šlo o něco důležitého, tak byli spojenci, kteří táhli za jeden provaz.

Od malička jsem sportoval

Na svoje dětství vzpomíná trochu nostalgicky. „Byla doba, kdy televize hrála málo, mobily a počítače nebyly. Když jsem přišel domů ze školy, hodil jsem tašku za dveře a hned běžel ven za kamarády na hřiště.” Společně hráli fotbal nebo různé hry. Rodiče oba sourozence vedli ke sportu od útlého dětství, a proto v šesti letech oba sourozence přihlásili na plavání. Honza se kolem vody „motal” do pětadvaceti. Do patnácti závodně plaval, potom udělal zkoušky a stal se trenérem a rozhodčím mladých plavců. Během toho stíhal hrát druhou ligu ve vodním pólu, kterou jeden rok s týmem ovládli. Získával také úspěchy v ploutvovém plavání. Honza má obecně nadání pro sport. Věnoval se tenisu, volejbalu nebo si rekreačně zahrál fotbal a golf s partou spolužáků.

Byl jsem největší hoteliér v Evropě

Základní školu vychodil v Brně na Kotlářské a poté šel do učení na obor frézař. Jakožto nadaný student dostal možnost udělat rozdílové zkoušky do druhého ročníku, a díky tomu se dostal na průmyslovku. Střední školu úspěšně vystudoval a následně chvíli pracoval v Transportě Brno. Tam mu bylo po nějaké době řečeno, že pro něj nemají místo, ať jde ještě studovat VUT strojní fakultu a tak se stalo. Jako vysokoškolák musel ve třetím a čtvrtém ročníku jedenkrát za týden absolvovat tak zvanou vojenskou katedru. Narukoval v Brně na letiště a poté sloužil v Havlíčkově Brodě u vrtulníků. Na vojnu vzpomíná rád. „Byli jsme tam dobrá parta, akorát velitel byl pěkný protiva.” Nedlouho na to se na jednom večírku seznámil se svojí ženou Jarmilou. Následovala svatba a deset měsíců poté se jim narodil syn. Honza se poté vrátil do Transporty Brno, kde vydržel až do doby, než ji zavřeli. Krátce po revoluci pracoval rok jako OSVČ. Poté se přihlásil do konkurzu na vedoucího správy tělovýchovných zařízení pod VUT, který vyhrál. Po nějaké době byl požádán, aby se zúčastnil výběrového řízení na tajemníka fakulty architektury, ve kterém opět uspěl. Na této pozici vydržel patnáct let. Následně byl pověřen aby vedl a spravoval koleje VUT. Na toto období vzpomíná: „Byl jsem největší hoteliér ve střední Evropě. Spravoval jsem bezmála sedm tisíc lůžek a vařilo se jeden a půl milionu teplých obědů ročně.” Než se Honzovi obrátil svět vzhůru nohama, pracoval opět jako tajemník, tentokrát na fakultě výtvarných umění.

Za všechno může ucpaná céva

Honza není typickým “páteřákem” jako většina našich klientů, protože neutrpěl klasický úraz, ale jeho ochrnutí způsobila ucpaná céva. „Stalo se to ráno 28. května 2018. Začala mě brnět levá noha a já si říkal, že jsem si něco skřípnul, a tak jí rozcvičím. Došel jsem k sedačce, začala mě brnět druhá noha a já během pěti minut ochrnul na spodní polovinu těla.” Honza si zavolal záchranku, která ho během krátké doby přivezla do Fakultní nemocnice Brno. Podstoupil CT vyšetření a magnetickou rezonanci, která odhalila ucpanou cévu, jenž utlačovala míchu. Operace by nic nevyřešila a tak se lékaři snažili pomocí kapaček sraženinu rozpustit. Bohužel ucpaná céva zanechala fatální následky a Honza zůstal ochrnutý. Aby toho nebylo málo, tak za dva dny po sérii vyšetření odhalili k Honzově smůle malý nádor na plicích. Během čekání na operaci plic Honzu přeložili na rehabilitaci, kde s ním začali pomalu cvičit. Po odoperování nádoru v červenci toho roku byl převezen na spinální jednotku. „Tam začala ještě intenzivnější rehabilitace. Učil jsem se všechno od začátku – od oblékání až po vyprazdňování. Byl to ale dobrý základ na to nepolevit, makat a věřit, že se to zlepší.” Tento fakt umocnil rozhovor s paní doktorkou Vašíčkovou, která Honzovi zcela otevřeně řekla, že to, co se nespraví do dvou let, tak už se nejspíš nerozhýbe. „Bylo mi jasné, že už to nebude jako dřív, tak jsem to vzal jako fakt, protože vím, že poškození míchy a mozku je nevratná věc.” Velkou oporou mu byla a je rodina a také přátelé, kteří ho navštěvovali a pomáhali mu s čím bylo potřeba. Také se časem zúžil okruh přátel na ty opravdové. „Ne každý dokáže takový zlom v životě ustát nebo ho prostě přijmout.” věří Honza.

Před pár měsíci by mě nenapadlo, že budu řešit tak banální věc, jako je oblékání

Začátkem září 2018 Honzu převezli do Kladrub, kde pokračoval šest měsíců v rehabilitaci a v tréninku běžných i nových věcí, které by ho před pár měsíci ani nenapadly. Řešil správný vozík, kvůli kterému si musel pořídit také nové auto a další pomůcky, které potřebuje každý den k tomu, aby byl co nejvíce soběstačný. Během pobytu v Kladrubech rodina řešila hlavně bezbariérové úpravy v rodinném domě – nájezd do domu, sprchový kout, manipulační prostor a podobně. V Kladrubech se na prezentaci Fenixu potkal s našimi kolegyněmi a díky tomu se o nás poprvé dozvěděl. Po návratu domů věděl, že se cvičením nesmí polevit. Vzpomněl si na Fenix a tak se ozval Kristýně Náhlíkové, která mu zanedlouho nabídla rehabilitace. Honza se tedy v květnu 2019 stal našim klientem a jezdí pravidelně na cvičení.
Po vší smůle, kterou měl, zůstal Honza sice na vozíku, ovšem třeba při nastupování do auta se dokáže postavit na nohy a ujde s doprovodem i pár metrů o berlích.

I když jsem skončil na vozíku, tak opět spravuji budovy

V roce 2019 se mohl vrátit zpátky do práce, ale kvůli staré budově s bariérami musel změnit post i působiště. Zhruba rok pracoval na strojní fakultě na správě budov a nyní pracuje na poloviční úvazek v CEITECu (Středoevropský technický institut), kde je opět na správě budov. Svůj volný čas aktuálně věnuje vnukovi, kterému jsou necelé tři roky. Když je prostor, tak si “zaleze” do svého kamrlíku, kde třeba brousí nůžky a nože. Stará se o dům, kolem kterého je stále co dělat. Hodně čte, nebo si s Kontaktem (brněnský sportovní klub pro hendikepované) jde zaplavat.

Na otázku, jestli má nějaké přání do budoucna, odpovídá a směje se: „Aby nebylo hůř.”
Lidem, kteří se ocitnou v podobné situaci Honza vzkazuje: „Nevzdávejte se, makejte na sobě! Život i přes ten hendikep je krásný.”